O Rusku se často dozvíte víc mimo něj než uvnitř, říká novinářka pronásledovaná Kremlem za odhalení sítě Putinových oligarchů

Žila jste a pracovala jako novinářka v Rusku 16 let. Jaká byla tato zkušenost?

Bylo to velmi odlišné od současného života v Rusku. Opouštěla jsem tu zemi v roce 2014, což bylo těsně po anexi Krymu, těsně po sestřelení civilního letadla malajsijských aerolinek s 298 lidmi na palubě proruskými separatisty. Tedy ještě před tím, než se atmosféra úplně změnila. Dříve to bylo pro novináře velmi otevřené a měla jsem tu čest setkat se se všemi ruskými miliardáři a vládními úředníky. V té době jsem pracovala pro deník Financial Times a chtěla jsem čtenářům zprostředkovat jejich pohled na svět, často zcela odlišný od našeho. Byla to tedy skvělá doba, kdy jsem měla opravdu přístup k různým ruským lidem. Teď je to úplně jiné, protože i když jen nazvete válku válkou, můžete čelit 16 letům vězení.

Ale i po odjezdu jste pokračovala v pokrývání Ruska a vyšetřování ruského vlivu.

Je to legrační. V roce 2014 jsem psala knihu Putinʼs People (Putinovi lidé) a původně měla být hotová v roce 2015, ale neměla jsem dostatek materiálu. Mnoho mých zdrojů tehdy přijíždělo do Londýna a bylo pro ně mnohem snazší se mnou mluvit tam, když se nemuseli bát, že jsou sledováni. Takže jsem z lidí v Londýně dostala podstatně víc, než by bylo možné v Rusku.

Jinak řečeno, o Rusku se můžete dozvědět víc, když v Rusku vlastně nejste?

Ano. Pak ovšem – po Trumpově zvolení v roce 2016 a referendu o brexitu a se všemi těmi řečmi o ruském vlivu – se začalo zdát v některých ohledech důležitější zjistit, co Kreml dělá v zahraničí než u sebe doma, uvnitř hranic Ruska se nic moc neměnilo. Samozřejmě že tam byly mocenské boje a rozdělené elity, Putin však zůstával na vrcholu systému. Ale mimo Rusko se odehrávala nová hra, protože Rusko se jasně snažilo aktivovat takzvaná aktivní opatření KGB, pomocí dezinformací, propagandy a také korupce našich institucí pomocí miliard dolarů, jež mělo k dispozici z prodeje ropy, aby podkopalo naše demokracie a rozdělilo a narušilo naše společnosti. Jsem tedy opravdu ráda, že jsem odešla, protože díky tomu se mohu Rusku věnovat v tom zajímavějším ohledu.

Zmínila jste svou knihu Putinovi lidé: Jak si KGB vzala zpět Rusko a pak se pustila do Západu (Putinʼs People: How the KGB Took Back Russia and Then Took On the West), jež nakonec vyšla až v roce 2020. A vyvolala obrovskou vlnu nevole u lidí, o kterých v ní píšete. Podali na vás mnoho žalob. Jaké to pro vás bylo?

Zpočátku to bylo docela děsivé a také velmi skličující, protože jsem na knize strávila sedm let svého života. První přišla žaloba za urážku na cti od Romana Abramoviče, jednoho z nejbohatších mužů světa, o kterém v knize říkám, že má blízko k Putinovi a fotbalový klub Chelsea koupil na jeho žádost. Bylo to opravdu děsivé, myslela jsem si, že je konec, že můj vydavatel bude muset knihu stáhnout. Sedm let práce zmizí a vyjde vniveč. A pak se přidal další ruský miliardář a pak další a potom ropná společnost Kremlu. Opravdu jsem si nemyslela, že vydavatelství bude schopné odolat tomu tlaku. Ale měla jsem velké štěstí, že ve HarperCollins opravdu chtěli knihu bránit, měli velmi dobrý tým právníků a zcela se za mě postavili. Měla jsem tedy velké štěstí, protože existují i jiné takzvané slap lawsuits, kdy se bohatí lidé snaží umlčet kritiky a zastrašit je. To se tedy v tomhle případě nepodařilo.

Měla jste pocit, že se jednalo o jednotlivce, kteří se bránili proti tomu, co považovali za nespravedlivé obvinění, nebo to bylo více organizované? Byli to lidé spojení s Kremlem, kteří po vás šli?

V tu chvíli to bylo velmi těžké posoudit. Bylo to však trochu podezřelé, protože Abramovič byl první, kdo se ozval. Jeho právníci napsali téměř okamžitě po vydání knihy a byli velmi nespokojeni s tvrzením tří jeho bývalých spolupracovníků, že koupil fotbalový klub Chelsea, protože mu to nařídil Putin, aby si v Británii začal budovat vliv. Pak jsme si ale vyměnili několik dopisů, ukázali jsme mu e-maily, ve kterých na to reagoval jeho mluvčí. A ukázali jsme, že všechny odpovědi už byly zahrnuty do knihy. On pak prostě zmizel a osm měsíců jsme o něm neslyšeli. Myslela jsem si tedy, že je vše v pořádku, nicméně ve Velké Británii existuje zákon, podle něhož promlčecí lhůta u těchto případů vyprší po uplynutí jednoho roku.