Kozub: Mám pocit, že Ostraváci jsou takoví přímí, v něčem čistí
 
Tři tygři
Tři tygři, Štěpán Kozub vlevo • Autor: Jan Lipovský

„Pokud se to stane, budeme pokračovat v tom, co jsme dělali za první fáze, kdy jsme začali točit a vytvářet vlastní video obsah,“ prohlásil ostravský herec Štěpán Kozub, když vznikal tento rozhovor a v souvislosti s nárůstem koronaviru znovu začínala být aktuální otázka, co by se svými kolegy dělal, kdyby museli zase zavřít divadlo Mír. Na jaře totiž rozjeli dnes již virální improvizační show Tři tygři, která jim vynesla obří popularitu a do jediného soukromého divadla v Ostravě nalákala i nové diváky. Kozub je jeho uměleckým šéfem a v interview tak mluví i  tom, jaké to je „živit se komedií“.

Jak hodně vám improvizace a skeče Tří Tygrů na Youtube pomohly upozornit na existenci Divadla Mír?

Až teď po první vlně pandemie zjišťujeme, kdo k nám chodí. A mám pocit, že publikum omládlo. Začali chodit mí vrstevníci nebo mladší. Myslím, že naše cílovka byl zatím takový střed okolo pětačtyřiceti a padesáti, ale teď mi na sociálních sítích chodí spoustu zpráv od mladších lidí, že chtějí do divadla, že je to zajímá. Je lepší, když jeden večer stráví v divadle než v parku s vínem.

Takže teď když za vámi někdo přijde, zná vás jako Štěpána Kozuba z Youtube, televize nebo divadla?

Myslím si, že už se to začíná propojovat. Samozřejmě největší boom byl kolem Tří tygrů, natáčení skečů a seriálu sKoro na mizině, všechno z doby pandemie. Lidi primárně znají Tři tygry, díky tomu objeví Divadlo Mír a zjistí si, že hraju v televizi nebo ve filmu. To pak zjišťuju, když si s nimi povídám, pokud mě zastaví a jsou slušní, protože to taky nejsou vždycky, někdy na mě řvou, tykají mi, nebo na mě šahají. Občas mají pocit, že jim patříte, protože vás znají z Youtube. Já jsem samozřejmě komik, jsem na to pyšný, ale nejsem věc.

https://www.youtube.com/watch?v=uSYp3v_dpH0

Čekají pak, že budete stejný jako vaše postavy?

Jasně, mnohdy to po mě i chtějí. Třeba teď jsem se fotil s jednou paní na náměstí a řekla mi: Ale zašilhejte. A já na to, co děláte za profesi vy, řekla že je kuchařka, tak jsem odpověděl: Zašilhám, až mi uvaříte oběd.

Jako Tři tygři vědomě pracujete s trapnem, jak to funguje před kamerou i na jevišti?

Jo, my se tím vzájemně bavíme. Známe se dlouho a víme co kdo nemá na jevišti rád nebo co při improvizacích nezvládá, tak si to tak občas uděláme navzájem a bavíme se tím, jak ten druhý neví, a baví se i lidi, protože to vidí. Takže je to přiznané zveřejněné trapno, které není záměrné. Jsou to věci, které neplánujete dopředu, to buď z atmosféry na jevišti vyjde, nebo ne. Když začnu o Robinovi Ferovi vyprávět nějaké historky z puberty, tak vím, že se sice stydí, ale zároveň je to blázen, tak mě v tom podpoří. V zákulisí se mu omluvím, ale oba dva se u toho smějeme. Máme specificky nastavený vztah, pro spoustu lidí z venku to někdy musí vypadat zvláštně.

Principál Míru Albert Čuba pořídil technikou potřebnou pro živé streamování ještě před začátkem karantény. Takže už předtím jste plánovali kreativní způsoby, jak se dostat k divákovi?

Albert chtěl s natáčením začít už před koronou. Pandemie byla spouštěč, měli jsme čas a prostor. To, co mám na Divadle Mír a celém týmu nejraději, je množství tvůrčích lidí. Myslím, že i kdybychom byli státní divadlo a mohli bychom být více v klidu, nikdo z nás by nevydržel půl roku sedět doma.

Lidé vám na provoz mohli přispívat „vkukným“ do virtuálního kloboučku. Byli jste překvapení, že diváci platili za obsah, který mohli sledovat i zadarmo?

Byl jsem překvapený, upřímně mi nešlo ani o to, abych si vydělal já, šlo o existenci divadla. Jenom svítit a topit v tom prostoru celý den je finančně náročné. Takže jsem byl překvapený, že lidi něco posílali, někdo deset korun, někdo i tisíc. Když mi Albert po prvním měsíci řekl, kolik je tam peněz, nevěřil jsem. Byla to pro nás motivace, protože jsme viděli, že o naši tvorbu diváci stojí a že je baví.

Reklama
Reklama

Divadlo Mír
Divadlo Mír: Smrt talentovaného vepře • Autor: Jan Lipovský

Skeče Tří tygrů místy připomínají scénky Kaisera a Lábuse. Je vám jejich humor něčím blízký? Sledoval jste je, když jste byl mladší?

Baví mě, ale tím, že tu profesi sám dělám, se na ně spíše dívám s nostalgií a úctou. Když si je dnes pustíte, tak ne všechny věci fungujou, ale tehdy asi byly geniální - a to mě baví, že to jsou v něčem průkopníci českého humoru, stejně jako Jan Werich a předním zase Burian. Myslím, že legrace, komedie a humor obecně by se určitým způsobem vždycky měly přizpůsobit době a reflektovat dění. Když si děláme ve Třech tygrech legraci z Lumíra a Milana, což jsou takové oblíbené postavy, tak si současně děláme legraci z toho, co nám přijde smutné. Kaisera s Lábusem jsem ale jako dítě nebo teenager obdivoval a obdivuju dodnes.

Koho tedy Lumír s Milanem reflektují, když vám tyto postavy současně připadají smutné?

Řekl bych, že reflektují takové současné „borce“, co se ničeho nebojí a jsou „nebezpeční“. Když pak někoho takového potkám a prohodím s ním pár slov, připadá mi vtipný, ale zároveň si říkám: Co to sakra je?!

Jako Tři tygři jste původně hráli jen pro diváky, ale stali se i fenoménem na Youtube. Co zafungovalo na internetu?

Popularitu vnímáme asi všichni, je to docela šílené. Když jsem přemýšlel o tom, proč si právě Tygři našli tolik fanoušků, došel jsem k tomu, že to asi bude tím, že náš humor je dost ostrý a rázný. Možná si děláme legraci z věcí, které přijdou vtipné více lidem, jen se to bojí říkat nahlas.

Mluvíme tu o „internetovém humoru“ – ale blízký je vám jinak asi i humor Vladimíra Menšíka, když rozhovorech vyprávíte o vlastním životě, třeba o seznámení s vaší ženou nebo tchánem. Do jaké míry přibarvujete realitu?

To je čistá realita a nepřibarvil jsem si nic. Opravdu se to stalo a je to jen o tom, jak to interpretujete. Nikdo mi to nevěří, ale opravdu to tak bylo, je to jen o tom, jak se na to díváte ve chvíli, kdy se to děje. Když člověk dělá komedii, bylo by zvláštní, kdyby neměl dar to odvyprávět. Nevymýšlel jsem si – a samozřejmě se to mému tchánovi nelíbí.

https://www.youtube.com/watch?v=WHauW729vsI

Odmala jste prý pozoroval vaše okolí a dnes z něj čerpáte i inspirace pro své postavy.

Asi to tak mám od dětství, dodnes si pamatuju spoustu lidí, neznám už ani jejich jména, ale vím, jak se pohybovali, mluvili a oblíkali. Doteď mám takové záblesky. Vyrůstal jsem v obrovské rodině: bylo tam spoustu typů lidí a byli hrozně zábavní, aniž to o sobě věděli. Já jsem je jako dítě nakoukával, přebíral od nich slovní spojení – zjistil jsem, že se tím někdo kolem mě baví, a to mě uspokojovalo.

Divadlo Mír nedávno zahájilo sezónu. Máte záložní plán, pokud byste byli nuceni znovu zavřít?

Stejně nám nezbyde nic jiného než se přizpůsobit. Pokud se to stane, budeme pokračovat v tom, co jsme dělali za první fáze, kdy jsme začali točit a vytvářet vlastní video obsah, ale zatím jsme se o té možnosti nebavili. Napadá nás to, ale jsme rádi, že můžeme po půl roce znovu hrát pro lidi. Za krátkou dobu jsme odehráli pět představení za sebou a musím říct, že pro herce není nic hezčího než hrát pro diváky. Doufám, že se to teď nebude opakovat – ale pokud ano, budeme fungovat dál, akorát bez diváků.

Většinu představení na září máte vyprodaných kromě komedií a improvizační show Tři tygři je mezi nimi Molliérův Lakomec. Do jaké míry je to vybočení z vašeho repertoáru?

Lakomec je v Míru už dvě sezóny. Když jsem ho vybíral, myslel jsem na konkrétního herce Vláďu Poláka, se kterým jsme se kdysi bavili o tom, že by ho rád hrál. Vizí Divadla Mír je dávat práci hercům. Vždycky když si čtu nějaký text, tak si přitom představuju lidi, kteří by to mohli hrát, a snažím se vybírat hry tak, aby to soubor bavilo. Není to tak, že bych chtěl uspokojit vlastní ambice a prosazoval bych, abychom hráli Oidipa, i když bychom na něj neměli herce.

Divadlo Mír
Divadlo Mír: Už ani den! • Autor: Jan Lipovský

Volíte takový přístup, protože jste si kdysi sám přál podobný?

Ano. Klasické repertoárové státní divadlo, kde jste v angažmá, funguje tak, že vám někdo přiděluje práci, aniž by ho zajímalo, jestli to baví nebo zajímá vás – a tomu jsme se chtěli vyhnout.

Už třetím rokem fungujete jako jediné soukromé divadlo na ostravské scéně. Dá se to považovat za úspěch?

Myslím, že jsme v něčem trochu exoti. Je to opravdu první soukromé divadlo a jsme velmi vědomě zaměření na komediální žánr. Pro spoustu ostravských divadelníků můžeme být mimo a taky nám to třeba i řeknou - nebo jsme pro ně takový plebs. Ale mě je to jedno, kdyby mě to nebavilo a přišlo mi to stupidní, tak to nedělám.

Proč má podle vás právě žánr bulvární komedie nevalnou pověst?

To sám nevím, protože rozesmát lidi rozhodně není legrace. Myslím, že mnohdy o tom lidé takto přemýšlí, protože sami mají strach dělat komedii; vědí, jak je to tenký led.

Kdo z kolegů vás kritizuje?

Není to tak, že by někdo přišel a kritizoval. Vidím, jak k tomu, co děláme, přistupují s lehkým opovržením a nadhledem. S ironickým: „Jo vy děláte komedii, vy bavíte ty lidi.“ Já se ptám, co je na tom špatného dělat legraci pro lidi? Nevím, jestli to někdo vyčítal Vlastovi Burianovi ve dvacátých letech, možná ano, ale on kvůli tomu nepřestal - a neudělám to ani já. Čím častěji budu od svých kolegů slýchat, že je to špatně, tím více to budu chtít dělat. Zpětná vazba od diváků je okamžitá, pokud se nebaví, tak to asi neděláte nejlíp. Navíc to není humor za každou cenu. Vědomě si děláme legraci z trapného humoru, to je dělání si legrace z legrace. Baví mě jakýkoliv komediální žánr, nevadí mi, když je to přes čáru; vulgární ani intelektuální.

https://www.youtube.com/watch?v=JDGt9keMgeI&t=327s

Na jevišti i natáčení se setkáváte s herci z různých ostravských divadel, je v tomto směru Ostrava víc propojená?

Myslím, že je to úplně něco jiného než v Praze, kde je divadel několik set včetně soukromých, studiových a studentských. V Ostravě je jich pět, takže je přirozené, že se herci více znají a potkávají - byť je to třetí největší město v republice, je vlastně malé. Projdete se po Masarykově náměstí a potkáte čtyři známé. Líbí se mi, že je Ostrava v divadelních kruzích taková rodinná. Když se potkají různí herci z ostravských divadel třeba ve filmu nebo seriálu, je ten vztah osobnější. Když se potkáte s pražským hercem při práci na pražském projektu, nejdříve se poznáváte. Herecká profese je hodně intimní a s partnerem si musíte důvěřovat a spoléhat se na sebe, takže je vždycky lepší, když spolu máte dobrý vztah a znáte se. V tom je pro mě Ostrava výjimečná, a proto z ní nechci odejít.

Čím je pro vás specifická zdejší povaha?

Mám pocit, že Ostraváci jsou takoví přímí, v něčem čistí. Možná to pro někoho může být až mačoidní, ale mě je to sympatické, protože když se někomu líbíte, tak to víte, poznáte to - a když ne, tak to poznáte taky. Je to férové a lidské. Takže Ostrava je pro mě taková opravdová, zkrátka černé srdce republiky.

V poslední době dostává město, potažmo celý kraj více prostoru v televizní tvorbě – ať jde o seriály Místo zločinu Ostrava, Duklu 61 nebo Methanol. Je dobře, že se na region soustředí víc tvůrčí pozornosti?

Je to dobře, ale když se na to dívám z pozice herce, který je v některých z těch projektů obsazený, tak mě mrzí, že se Česká televize rozhodně natáčet v Ostravě a z pětadevadesáti procent obsadí pražské herce. A ostravští herci, kteří jsou bezpochyby dobří, většinou dostanou takzvané čurdy.

To narážíte na sérii Dukla 61?

Třeba, byť já jsem tam hrál a bavilo mě to. Ale přijde mi škoda, že ostravští herci to v televizi většinou vyžerou. Objeví se na chvilku, něco řeknou, mají třeba jeden dva natáčecí dny. A říkám si, proč to tak je, jestli je to tím, že se jde po známých obličejích. Ale jak mají vznikat nové, když nedostanou možnost? Kdybych byl velký sobec, tak řeknu, že já tohle neznám. Když dostanu nabídku, je to zajímavá role, kde se dá něco odehrát. Ale pokud to vztáhnu obecně na ostravské herce, tak jsme prostě ti čurdaři - a o to více mě těší, že se nám v době korony s Tygry podařilo prorazit. Je to signál, že i tady můžou vznikat fajn věci.

https://www.youtube.com/watch?v=cNbPE3_-BUs&t=2s

Vás od Tygrů někdo odrazoval?

Třeba někteří kolegové z jiných divadel. Ale neřeknou vám že, to je blbost. Spíš se vám tak trochu vysmějou a dávají vám tím najevo, že to nejde. A čím víc vám někdo říká, že to nejde, tak tím víc mám chuť dokázat, že to jde - alespoň já to tak mám.

A nevycházela jejich skepse z toho, že by se váš humor nepotkal s lidmi mimo Ostravu?

To je možné, ale já se potkávám s Pražáky, Brňáky, Ústečáky a všichni tomu rozumí. To není ryze ostravský humor. Je to specifický humor, který baví určitou náturu lidí - a je jedno, jestli jsou z Ostravy nebo z Příbrami. Mě už to rozdělení unavuje, všichni jsme přece Češi a Evropani; tak žijeme v Ostravě a co. Zastavují mě jak důchodci, děti, tak studenti a říkají znám Tygry a dívám se na to. Teď jsem se na ulici bavil s jednou profesorkou, která učí tady na univerzitě angličtinu, a říkala, že to sleduje, hrozně se u toho baví a její studenti taky. Je to různé, asi bych ani nechtěl, abychom byli nějak zařazení.

Hereckých castingů se prozatím účastníte jen poskrovnu a máte vůči nim spíše odmítavý postoj. Vyškolila vás nějaká zkušenost?

V něčem je to ponižující, samozřejmě ne všechny castingy, ale pokud můžu mít práci i bez nich, tak zaplať pánbůh. 

https://www.youtube.com/watch?v=AKCVw8oAKOE

Přesto máte ve čtyřiadvaceti letech vlastního agenta, tedy kolegu z Divadla Mír…

Je to můj kolega a právník Lukáš Oramus a v Míru s námi už delší dobu spolupracuje. Zároveň je to velký milovník divadla a humoru - spíš je víc můj přítel než agent. Když vám během týdne zavolá dvacet lidí s nějakou prací a vy si se všemi domluvíte schůzku, tak v tom máte bordel. Mně se to už slévalo a něco jsem nestíhal, s tím mi Lukáš pomáhá.

Kdy nastalo tohle období?

To bylo těsně předtím, než jsme začali točit na Youtube. A samozřejmě karanténou a Tygrama se to úplně vystřelilo. Kriminálka Případy prvního oddělení byla moje první větší zkušenost s natáčením a od té doby se práce pomalu kupí. Po jejím odvysílání mi přišly asi tři nabídky za dva tři měsíce. A i to bylo fajn. Nejsem ten, co by za rok potřeboval natočit deset filmů. To je šílené, ale jsou herci, kteří mají seriál, potom točí film a večer hrají divadlo. Bohužel živit se hraním je u nás složitější než v jiných zemích.

Vaše první angažmá po dokončení konzervatoře bylo v proslulé Komorní scéně Aréna. Je ojedinělé hned po škole získat v Ostravě angažmá?

Myslím si, že dost. Asi je to i tím, že na škole od učitelů často slýcháte, že mít angažmá, je „ta“ meta. Můžete tomu uvěřit a nemusíte, ale profesoři pro vás většinou představují autoritu. V Praze to možná nemusí být záruka úspěchu, spousta herců je po škole na volné noze a jsou více pány svého času. Já jsem ale po maturitě do Arény moc chtěl a ono se to stalo. Byl jsem tam dvě sezóny, užil jsem si to, ale cítil jsem, že potřebuju být svobodný, že si potřebuju vybírat práci, kterou chci dělat. Jako Tři tygři jsme začali improvizovat, ještě když jsem byl v angažmá v Aréně. Myslím, že to byl první impulz, že bych si mohl vybírat a volit, a potom přišel Albert Čuba s tím, že zakládá divadlo.

Nedávno jste dotočil celovečerní film Hrana zlomu se začínajícím režisérem Emilem Křížkou. Společně už máte za sebou krátký horor Ruchoth Raoth.

Jeho první film oslovil producenty, takže mu nabídli peníze na celovečerní film. On jich má napsaných víc, ale všechny jsou kvůli penězům v šuplíku. Vždycky je absolutně připravený, čímž vám usnadní spoustu práce a zároveň vás to nutí k zodpovědnosti. Taky je to o obrovské důvěře: potkává se se mnou a zajímá ho můj názor na kostýmy, dialogy, kameru… Což vytváří pocit, že je ten film taky trochu váš, to je na české poměry výjimečný přístup. Pro některé režiséry jsem trochu problémový, protože se hodně ptám - a když se hodně ptáte, tak jste potížista, proto mě to s ním baví. Mimochodem setkal jsem s tím, že Ruchoth někdo viděl a nenapadlo ho, že ho vytvořili Češi – to je tím, jak je na sebe Emil přísný, důsledný a má taky po ruce výborného kameramana, který to cítí podobně.

Přišel jste z focení přebalu na vaše debutové album…

Mám kamaráda Jirku Krhuta, který je ostravský komik, muzikant, textař, známe se už déle. Natočil jsem klip pro jeho kapelu Nedivoč a poprosil jsem ho, jestli by mi nenapsal písničku, udělal to, nazpívali jsme ji a zjistili, že to lidi zajímá - a já jsem v sobě objevil něco, co jsem si do teď nemyslel, že by mi mohlo jít. Jirka hraje na klavír, na kytaru, na bicí, napsal většinu textů, některé jsem napsal sám. Hudba je pro mě osvobozující, je to něco jiného než herectví. Je to čistší, jste to vy.

Štěpán Kozub (24) Pochází z Javorníku. Po absolvování Janáčkovy konzervatoře v Ostravě nastoupil do angažmá v divadle Komorní scéna Aréna a před pěti lety získal Cenu divadelní kritiky Talent roku. V současnosti hraje a je uměleckým šéfem jediné soukromé scény v Ostravě, Divadla  Mír. Společně s Albertem Čubou, Robinem Ferem a Vladimírem Polákem improvizují a vytvářejí vlastní skeče coby uskupení Tři tygři - v době jarní pandemie se s nimi proslavili na internetu,. Hraje ve filmech a seriálech, za roli v krátkém hororu Ruchoth Raoth režiséra Emila Křížky získal ocenění jako nejlepší herec na festivalu nezávislých hororových filmů v Las Vegas, letos v létě s ním dotočil celovečerní film Hrana zlomu.

 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte