boranek-1983
Václav Bořánek • Autor: Milan Jaroš

Kůň není zvíře, je bytost. Je to úplně jiná dimenze. Jiný vesmír. Někde v historii museli koně a lidé žít vedle sebe a byli na sobě jakýmsi způsobem závislí. Jsem o tom přesvědčen, protože koně mají v genetice informaci: „Člověk je dobrý.“ Když dostanu koně, kteří měli třeba deset let špatného majitele, jsou psychicky na dně, jsou agresivní a útočí, přesto jsou někteří z nich schopni po dvaceti minutách otočit a jdou s vámi spolupracovat. To neudělá žádné jiné zvíře na světě. Je v koních něco velkého, velká duše? Nevím. Ale věřím, že člověk je v podstatě dobrý. Kůň pro vás vždy udělá vše do výše svých momentálních fyzických a psychických možností. Tak shrnuje své poznání jezdec, žokej a učitel Václav Bořánek - „zaklínač koní“ neboli vyznavač a propagátor přirozené komunikace s koňmi a techniky trénování, která vychází ze vzájemného respektu a je známá jako horsemanship. Dosáhl mnoha úspěchů jako  trenér i chovatel, ale úspěšnou  kariéru ukončil cíleně v roce 2004 a začal pomáhat obyčejným koním a jejich majitelům. Se svou ženou vybudovali tréninkové a vzdělávací centrum Ranch28 na jihu Čech, které již navštívily stovky studentů jezdectví.

Co říkáte na protesty proti Velké pardubické a rámcovým dostihům? Prakticky každý rok tam zahyne na překážce kůň.

Míval jsem trenérskou licenci, mám přes 80 vítězů na rovinách a později jsem prošel i jinými druhy koňských sportů. Dělal jsem snad všechno kromě zapřahání. Dostihy považuji za úplně nejčistší jezdecký sport. Když je dobrý trenér, dobrý jezdec, tak to koně baví. Pokud ne, nedonutíte ho skákat těžké překážky. Když koně začínají, jdou se stádem a většinou přejdou malé skoky. Ale když má kůň strach, nebaví ho to, tak v těžkém dostihu skákat nebude. Nedonutíte ho.

Je to tedy riziko povolání?

Ano. Jako v každé hraniční činnosti - a Velká je jeden z nejtěžších dostihů světa. Špičkoví koně poznají, jestli vyhráli nebo prohráli, mají z toho radost a vědí, jak to dopadlo. Jsou zklamaní, když nevyhrají. U Taxisu lidi vidí někdy koně, který upadne, zemře - a jsou u toho velké emoce. To chápu, je mi líto každého koně, který zemře. Na druhou stranu, jestli to myslí ochránci vážně, ať se jdou podívat do různých jízdáren, ať kontrolují desítky trenérů, kteří to neumí, tam všude jsou koně v podstatě týráni. A jsou jich stovky. Někde je „poločas rozpadu“ koní tak dva roky, poté se musí vyřadit, protože mají zničená záda a nohy. Taxis je špatně zvolený symbol trápení koní.

Co si představit pod tím slovem “týrat”?

Máme tu třísetletý vývoj dobrého jezdectví. Byli jsme světová špička. Generace jezdců před námi pracovaly na tom, jak posadit člověka na záda koně a neublížit mu. Kůň není geneticky připravený na to, aby dostal na záda závaží a běhal a skákal s ním. Musí se to učit. V dostizích má kůň alespoň šanci, aby si s tím závažím přirozeně poradil. Ale běžné jízdárny, špatné stáje, špatní jezdci, tam si neporadí. Většina koní tam vůbec nedostane možnost hýbat se přirozeně. Kůň je velmi komunikativní bytost, rád by vám vyhověl - vydrží hrozně moc a lidi to zneužívají.

boranek-2202
Autor: Milan Jaroš

Kůň patří mezi zvířata, která se naučila žít s člověkem. Jaký je jeho vztah s člověkem, nebo jak výjimečný je oproti jiným zvířatům, která žijí s člověkem?

Já si myslím, že člověk se naučil žít s koněm, je to obráceně (smích). Kůň není zvíře, ale bytost. Je to úplně jiná dimenze. Jiný vesmír. Někde v historii museli koně a lidé žít vedle sebe a byli na sobě jakýmsi způsobem závislí. Jsem o tom přesvědčen, protože koně mají v genetice informaci, že „člověk je dobrý“. Když dostanu koně, kteří měli třeba deset let špatného majitele, jsou psychicky na dně, jsou agresivní a útočí, přesto jsou někteří z nich schopni po dvaceti minutách otočit a jdou s vámi spolupracovat. To neudělá žádné jiné zvíře na světě. V koních je něco velkého, velká duše? Nevím. Ale věří, že člověk je v podstatě dobrý. Kůň pro vás vždy udělá vše do výše svých momentálních fyzických a psychických možností.

A co pro to musím udělat já?

Musíte se naučit s koněm komunikovat v jeho světě. Kůň musí chápat, co se po něm chce, a to se povede jen tehdy, když budete pro něj čitelný. A čitelný budete jen tehdy, když budete přemýšlet jako kůň, ne jako člověk. Většina koní se mezi lidmi cítí, jako kdybyste se ocitl v Maďarsku a nerozuměl ani slovu. Občas k nám přivezou koně a říkají: „Buď ty, Václave, nebo jatka.“ Někdy je takový kůň v pohodě za pár dní. Já je nijak „nekrotím“. Stačí vést rozhovor, spolupracovat. Pak se adept na jatka změní, snaží se vyhovět a usmívá se. Koně mají velkou radost, když si s člověkem porozumí. Přestanou panikařit, zapínat naplno svůj pud sebezáchovy. Asi stejně jako u vás v tom Maďarsku, když dorazí tlumočník. Jenže pak se ten nešťastník vrátí zpět ke svému majiteli a vše se rychle vrátí do starých kolejí. To je důvod, proč cítím, že je důležitější učit lidi, a ne koně. Koně se moc učit nemusí.

Hodně o tom mluvíte, ale jak se chovat ke koni jako k partnerovi, jak s ním rozmlouvat? Lidé se většinou ani neumí chovat ke svému partnerovi, jak po nich můžete chtít, aby pochopili koně?

Kolik máte času (smích)? Myslím si, že ani ti nejgeniálnější jezdci v historii často nerozuměli psychice koně. O psychice koně se v historii mluvilo málo. O tom, jak s ním pracovat, jak ho obsedat, připravit na to, že bude nosit jezdce, to je umění, velká komunikace. Já žiji s koňmi skoro od dětství, ale že bych měl uvažovat o tom, že je to živý tvor, který má své trápení, své démony a je potřeba mu v tomto směru pomáhat, to mi došlo později.

A jak je to s obsedáním, učením koně nosit jezdce?

V padesátých letech se ve Státech objevil Tom Dorrance. Bylo to jako zjevení. Začal pracovat s psychikou koně. Nejprve to učil jen přátele ve svém okolí, ale jeho filozofie oslovila tak velké množství lidí, že se vše začalo šířit obrovskou rychlostí. U mě to bylo tak, že jsem viděl na počátku devadesátých let jeho přítele Raye Hunta v Holandsku na kurzu obsedání koní a spadla mi brada. A to jsem si myslel, že koním jako profesionální trenér rozumím.

A co jste viděl?

Tehdy mu přivedli koně, kterého se pokusilo obsedat evidentně bez úspěchu mnoho lidí. Ten kůň byl vyděšený, zpocený, bránil se a přivedli ho dva chlapi. Ray Hunt zůstal klidný, s tím koněm pracoval a po třiceti minutách jezdil. Bylo to neskutečné. Viděl jsem, co jsem byl schopen uvidět, ale nerozuměl jsem ničemu. Bylo mi tehdy skoro třicet a většinu života jsem strávil v sedle. Uměl jsem toho dost, možná víc než ostatní, a říkalo se o mně, že jsem dobrý. Koně vždy museli udělat, co bylo třeba, ať už šlo o sedlání nebo kování. Koně jste zatlačili tam, kde je potřeba je mít. Násilí, strach a ponížení. Byla tu práce, která se musela udělat - a kůň tu byl proto, aby nám pomohl. V historii to bylo běžné, nikomu to nepřipadalo divné. Začal jsem se učit - a porozumění psychice koní začal používat i v tréninku sportovních koní. Začalo mi to dávat smysl. Zjistil jsem, že když se s koněm domluvíte a on začne věci chápat, tak ze sebe vydá úplně všechno. Třeba jen proto, aby vás potěšil. Nemá strach, nemá paniku. V tom sportu to byla velká věc. Jenže chce čas a současní trenéři ho nemají. A majitelé koní na zaplacení toho času nemají peníze ani trpělivost.

Reklama
Reklama

boranek-2043
Autor: Milan Jaroš

Zní to vlastně jednoduše, ale v čem je ten zázrak, proč se ostatní s koněm nedomluví? Na světě je spousta bohatých chovatelů koní a dobrých trenérů. Když už nic, tak se jim tento přístup vyplatí.

Musíte pracovat s každým koněm jinak – ale na to nemají lidé trpělivost a moc tomu nevěří. Máte koně, který je poseroutka a celé to stádo ho šikanuje, nebo má špatné zkušenosti s člověkem. Přijde poprvé do kruhovky a chce vyskočit ven, protože má strach. Takovému koni musíte sdělit: „Pojď, jsme tady spolu, já ti nebudu ubližovat. Uděláme si to příjemné.“ Já bych ho samozřejmě mohl k něčemu přinutit a on by to nakonec udělal. Pokud to „nucení“ přežije, tak si zvykne, že má udělat něco, čemu nerozumí, a něco tedy udělá, aby mi vyhověl. Přimět toho koně, aby říkal: „Václave, já tady s tebou budu rád. Co budeme dneska dělat? Co chceš, abych udělal?” Tohle chvilku trvá. Ale ve chvíli, kdy se to povede, tak se kůň rozdá.

U kterého se vám to povedlo?

Můj nejlepší kůň za poslední roky byla klisna, která přijela ze Států s nálepkou, že je nejezditelná. Já jsem si o ni ze studijních důvodů řekl. Řekl jsem, že ji budu trénovat zadarmo, abych měl na ni dost času a nebyl do ničeho tlačen majitelkou. S „šílenými“, tvrdými a většinou zrzavými klisnami, kterým říkám „čůzy“, si rozumím. Když se vám to povede, máte partnera, který i uprostřed závodu je schopen říct: „Hele, douč se to, a až to budeš umět, tak já to udělám.“ V tu chvíli víte, že má pravdu, a musíte to akceptovat. S touhle klisnou se mi stalo, že když jsem přehnal trénink, tak mě po práci rafla do zad. Věděl jsem proč a nezbylo nic jiného než se usmát, protože váš parťák, který se snaží, mi potřebuje říct: „Václave, já to pro tebe udělám, ale příště přemýšlej nad tím, že jsem dva měsíce měla přestávku a že mě nemůžeš z ničeho nic začít honit po jízdárně.”

Dá se říct, kdy u vás začal přerod profesionálního jezdce a profesionálního trenéra v horsemana? Kdy jste začal mít potřebu jet do Ameriky a hledat horsemany v Montaně nebo Kalifornii?

Pocit, že něco musím dělat jinak, jsem měl už brzy. Už jako pracovní jezdec v dostihové stáji u Jana Palyzy. První zimu jsem měl sto pět pádů. Padal jsem denně. Jezdil jsem mladé koně, kteří přicházejí do tréninku na podzim, jsou zavření celý den v boxech, a potom jsou plní energie, neumí nosit jezdce a někteří protestují. Bojí se, mají strach a ničemu nerozumí. Někteří jsou velmi nebezpeční. Jedete do práce a nevíte, jestli večer pojedete domů. Na jaře nás koně nás pořád shazovali, a tak jsem šel za svým šéfem a snažil se to řešit. Dostali jsem pak šanci a na další sezonu nám přivezli hříbata o měsíc dříve.  Řekli nám: „Dělejte si, co chcete, ale mimo pracovní dobu.“ Následnou zimu jsem měl jen dva pády. Stačilo málo. Koně jsou chytří, umí pochopit spoustu věcí. Stačí se s ním jenom domluvit, dát mu čas, ukázat mu to, naučit ho to. Tady jsem začal chápat, že na to musím jít jinak.

Jak?

Pro mě je nejdůležitější věc na světě svoboda. Pro koně to samé. Když po něm něco chcete, musíte mít jasno, co přesně, a musíte sebe i jeho na tu práci připravit. Naučit ho to.  Základ je v tom, že se musí svobodně rozhodnout, že to udělá. Musí mít na výběr. Dobré věci mu zjednodušíte, špatné mu ztížíte - ale důležité je nechat mu svobodu výběru. Netrestat ho, když se rozhodne špatně, jen přemýšlet, jak si to příště lépe připravit.  Ano, máme jako lidé hodně zkušeností, jak koně k něčemu donutit. I já to umím. Ale je velmi těžké ho věci naučit tak, aby je sám chtěl dělat. Občas to řeším s našimi studenty. Oni něco chtějí, kůň nereaguje správně a jezdec se diví. První, co se ptám: „Naučil jsi ho to? Připravil sis to?“ Je potřeba, připravit si všechno už sám v sobě. Například jezdci často pobídnou koně s myšlenkou: „Rozejdi se.“ Pocitově si ale říkají: „Hlavně ne moc rychle.“ Kůň to cítí a nechápe, co má dělat. Je v tom velký rozpor. Neví, co a jak. Začne to dávat najevo. Každý jiným způsobem. On se potřebuje svobodně rozhodnout na základě zkušeností, že chce vykročit dopředu - a mým jediným úkolem, pokud to pochopil, je mu nepřekážet.

boranek-1763
Autor: Milan Jaroš

Co mi dá jako člověku tohle vypiplané partnerství?

Je to jako v životě, když najdete přítele. Jistě, máme hodně kamarádů, ale skutečných přátel málo. A čas od času se vám povede na tuhle úroveň dostat s koněm. Ne s každým to jde, jako s lidmi. Někdy vím, že si s tím koněm nesednu. Uděláme si svoji práci, všechno bude dobré, ale není tam přátelství. A jestliže ho někdy zažijete, je to jako droga. Nemůžete už bez toho být.

Tohle jste se naučil ve Státech?

Objevil jsem Toma Dorrance a již v osmdesátých letech se svojí blbou angličtinou jsem louskal jeho knihu a vše co jsem sehnal o horsemanech. Pak jsem viděl Raye Hunta a došlo mi, že musím celý tréninkový program otočit. Tak jsem hledal, kam se rozjet a za kým. Nejdříve po Evropě. Chtěli jsem přeložit jejich knihy, ale oni nám sdělili, že v žádném případě. Že už v angličtině je to těžké popsat, natož v překladu. Že by nás museli osobně znát, zda tomu, o čem budeme psát, skutečně rozumíme.

Jak to pokračovalo?

Tak jsme jeli do Kalifornie. A šli jsme za Milly, první ženou Raye Hunta, na jednom setkání horsemanů. Měli jsme karavan, spalo nás tam osm a večer přišla paní, dala si deku pod sebe, sedla si a řekla: „Čaj, prosím, a pojďte si povídat.“ Skoro celou noc jsme mluvili a byli jsme nadšení. Ona byla vlastně u toho, když to všechno začalo, vyprávěla nám všechny ty historky a ráno nám řekla: „Já vám pomůžu.“ Zvedla telefon a zkontaktovala nás s dalšími lidmi. Začali jsme jezdit do Států a hledat každého, kdo stál za něco v oboru, který začal Tom Dorrance. Jeli jsme třeba celou noc přes Sierra Nevadu někam na ranč a jejich první slova byla: „Nemáme vás kde ubytovat a jídla taky moc nemáme…“ Ti lidi byli často chudí. Ale my jsme se naučili jezdit s kamarády v karavanu; zásoby na dva týdny a jelo se. Moje žena Bára je veselý člověk, pořád mluví a rančeři se na ni po třech dnech usmívali a říkali: „My vás pošleme ještě k dalšímu, je nejlepší v Kalifornii na obsedání mladých koní. Normálně tam nikdo nejezdí, ale pro vás to uděláme.“ Jakmile už jsme pronikli do komunity, bylo to snadné. Znali nás a občas přišlo i pozvání na společné akce. Nakonec přišlo i to povolení k překladu.

Pak jste se vrátil do Česka a začal se přátelit s koňmi?

To začalo už mnohem dřív. Měl jsem po pádu železné opony nastartovanou dost úspěšnou kariéru. Nejprve jsem trénoval, pak jsem byl šéfem velkého hřebčína s chovem arabského plnokrevníka, který patřil německo-anglickým majitelům. Celá moje práce již byla postavená na filozofii, které se říká nehezky nečesky horsemanship. Měli jsme velké chovatelské úspěchy a pak i sportovní. Ale trvalo to. Například prvních osmačtyřicet dostihů jsme skončili poslední. Ne pátí nebo předposlední, poslední - ale pak se zúročila trpělivá práce a začali jsme vyhrávat, měli jsme v Německu koně roku a tak. Ale s úspěchem do toho začali majitelé moc mluvit a to nebylo nic pro mě. Dal jsem výpověď. Přibližně v té době jsem se rozvedl, zůstalo mi v kapse pár korun, starý busík VW a pes.

boranek-2099
Autor: Milan Jaroš

Těmito těžkostmi začal definitivní „přerod“ k dnešku?

Jel jsem učit do Českých Budějovic za Bárou, která se stala později mou ženou. V té době jsme spolu ještě nechodili a auto mi v půlce cesty přestalo jet. Spal jsem na zadní sedačce a říkal si: „Tak, nemám byt, žádný majetek, peníze, ženu, nic. Spím tady sám na parkovišti se psem. Teď ještě dostanu infarkt a je konec.“ Jenže po čase jsem pochopil, že to byl nový začátek. Taková očistná lázeň od starého života - že mám pochopit že vlastně vše, co potřebuji, mám. Ráno pro mě Bára jela s tím, že mě odtáhne, a já normálně nastartoval. To auto už nezlobilo. Jako kdyby mi život chtěl znovu říct, že základem je opravdu jen klid, ticho a pohoda. Za půl roku na to jsem již bydlel s Bárou a volalo stále více lidí, že potřebují pomoci se svým koněm. Byl jsem na správném místě, ve správný čas, se správnou ženou.

To zní skoro mysticky…

No jo. Je to jako s koněm. Jakmile vstoupíte do kruhovky, ukazuje se hned, jak na tom jste. Nic se nedá zahrát. Přijíždějí k nám lidé, a pokud se chtějí něco učit, první, co jim většinou říkám, je: „Postavte se vedle koně, vypněte se, zůstaňte v klidu.“ Pokud to v sobě máte, kůň se usměje, povolí své tělo, svěsí hlavu. To je místo, ze kterého se musí vyjít. Většinou mi lidi vypráví, jak jezdili po Indii, meditovali v ášramech, a že ten klid mají určitě v sobě. Pak vstoupí do kruhovky s koněm a… nic. Kůň prchá, šklebí se, chce vyskočit ven. O komunikaci si můžete nechat zdát. Většinou se jim pak snažím vysvětlit, že je potřeba najít v sobě to ticho, že kůň cítí vše, co se nám odehrává v podvědomí. I já si to po těch letech musím často v sobě připravovat doma, když odcházím dělat s koňmi.

A připravíte se vždycky?

Jsou dny, kdy vím, že to nepůjde. Říkám tomu pauza nebo kavárnička. Kůň z vás tohle potřebuje cítit. A když to máte, kůň je schopen se svobodně rozhodnout, že spolu budete sdílet jeden prostor, a pak je hodně důležité, jak si ho vymezíte. Kůň by neměl vstupovat bez důvodu do vašeho prostoru, a pokud to dělá, většinou pokládá nějakou otázku, kterou by položil stejným způsobem jinému koni. Je na vás, abyste reagoval tak, že chápe. Pokud ho začnete zahrnovat láskou, hladíte ho pořád dokola, saháte na něj, narušujete bez důvodu jeho prostor a on netuší, co se děje. Koně tohle mezi sebou nedělají. Vše mu musí dávat smysl. Někdy potřebuje trochu času, aby se mohl svobodně vyjádřit. Pokud se vám to podaří, získáte přítele. Dál už je vše snadné.

Stejně jako u lidí…

Ano, někteří naši studenti to říkají.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jaroslav Spurný

redaktor

spurny.jpg
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2829

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte