Jsme zvyklí čínské komunisty podceňovat. Je v tom kus naší pýchy

„Řekne se komunistická strana a každý si hned představuje Sovětský svaz a východní blok, kde to zkrachovalo. Je v tom kus naší pýchy, nepochopení, my prostě víme, že demokratický systém je lepší, lépe funguje, a Čína musí být nějaká anomálie, kde je všechno jinak. To je perspektiva, která nás zaslepuje,” říká sinoložka Olga Lomová k výročí založení  Komunistické strany Číny.

Jaký je rozdíl mezi dnešní komunistickou stranou a tou, která vznikla před sto lety?

Je to v zásadě pořád stejná organizační struktura. Prošla samozřejmě procesem zdokonalení, mluví se o takzvané bolševizaci strany - a obvykle se říká, že proces plné bolševizace, tedy usazení základních struktur, byl završen v roce 1927. Ta strana pořád funguje na stejném půdorysu bolševické strany, to znamená strany, která je centralizovaná, vyžaduje loajalitu svých členů a vytváří organizaci schopnou efektivně uchopit moc. Spousta věcí se za tu dobu změnila, rozvrstvila, ale základní princip bolševické strany byl ukotven už v okamžiku, kdy byla zakládána.

Jak se strana změnila ideově?

Pořád se hlásí k marxismu-leninismu jako k základnímu východisku. Lidem se to zdá nepravděpodobné, protože si marxismus-leninismus představujeme na základě naší zkušenosti, ale ve všech dokumentech nebo stranických projevech se vždy znova zdůrazňuje, že strana je založena na těchto principech. Prezident a  generální tajemník ústředního výboru Si Ťin-Pching ve svých projevech zdůrazňuje, že marxismus-leninismus poskytuje vědecký výklad společenského vývoje, společnosti, a proto je Čína tak ekonomicky a mocensky úspěšná - protože udržuje toto vědecké poučení. A tím, že se od toho poznání neodchýlila, tak se jí daří. Základní poučky marxismu-leninismu jsou zde samozřejmě rozšířeny o další věci a nejdůležitější je asi zmínka, že v jisté míře rozvíjené tržní hospodářství přispívá k rozvoji a posílení té ekonomické základny.

Čím se komunistům podařilo udržet vládu jedné strany a paralelně s tím rozvíjet do značné míry kapitalistickou ekonomiku?

Od devadesátých let, kdy se o těchto věcech mluví nahlas, se setkávám s tím, že si lidé představují, že prvky kapitalistické hospodářství jsou neslučitelné s vedoucí úlohou strany. Tak to není a Čína to dokazuje. Už Lenin, když se mu po revoluci hroutilo hospodářství, na několik let zavedl takzvanou novou ekonomickou politiku a pár let Sovětský svaz toleroval tržní hospodářství. Trh v Číně zůstává pod kontrolou strany, ona ho nějakým způsobem uvolní, třeba mu hodně popustí otěže, ale když se zdá, že by se společnost mohla začít emancipovat, politický systém a způsob držby moci umožňuje trh zase omezit . Teď se to děje třeba v případě regulace finančnictví. Tržní hospodářství je pod kontrolou celkového státního systému.

To je tedy odpověď, proč se jim to podařilo…

Ano, protože zvládli vybudovat právě efektivní mocenské struktury. Když se podíváme na dějiny Čínské lidové republiky po roce 1949, kdy se strana chopila moci, tak je to budování institucí státu, který do té doby žádné moderní instituce neměl. Ty, které vznikly, byly vybudovány s vedoucí úlohou strany. Instituce navíc byly upevněny ať již zastrašováním, perzekučními kampaněmi, nebo někdy i terorem, a to vše doplnila takzvaná ideologická práce na lidech. Prostě se jim to podařilo.

Propisují se do fungování komunistické strany čínská specifika?

Žádná nevidím. Všechno je brutálnější, než to bylo v Evropě, a všechno to propracovali a institucionalizovali způsobem, který u nás nikdy k takové dokonalosti doveden nebyl. Ale žádný specifický, kulturně čínský rys tam nevidím.

Jak moc je strana přítomná v každodenním životě běžných Číňanů?

Je přítomná neustále - a může být přítomná viditelně a hmatatelně, nebo jenom latentně. Všichni ale vědí, že je přítomná, což hraje také svoji roli. Mohou být situace a období, kdy strana razantně nezasahuje, ale všichni vědí, že tam je a že je připravena zasáhnout. Souvisí to s tím, že společnost je hierarchicky prostoupená komunistickými organizacemi, které dostávají úkoly z centra - to je ta bolševická strana - a které jsou zavázány loajalitou a povinností naplňovat pokyny shora. Místní organizace - podnikové, v institucích, ty všechny - realizují a naplňují státní politiku.

Při snaze pochopit dění v Číně občas zaznívá, že čínští občané jsou ochotni akceptovat vládu jedné strany tak dlouho, dokud jejich životní úroveň poroste tak jako v posledních desetiletích a dokud bude stát zajišťovat společenskou stabilitu. Souhlasíte s tímto argumentem?

Nemyslím, že tohle je něco specificky čínského. My z naší západní perspektivy jsme zvyklí komunistickou stranu podceňovat. Řekne se „komunistická strana” a každý si hned představuje Sovětský svaz a východní blok, kde to zkrachovalo. Je v tom kus naší pýchy, nepochopení, my prostě víme, že demokratický systém je lepší, lépe funguje, a Čína musí být nějaká anomálie, kde je všechno jinak. To je perspektiva, která nás zaslepuje. To , co jste říkala o harmonii a stabilitě, že stát plní nějakou základní roli, kterou lidé očekávají, včetně prosperity, to přece platí o každé společnosti. Copak my také nechceme stabilitu? A pokud se ekonomicky většině lidí daří a mají důvěru v hospodářství a budoucnost, že bude líp, pak politický systém podporují. V okamžiku, kdy mají pocit, že nebude líp, tak začíná nespokojenost, protesty, objevují se antisystémové strany. Na tom není nic čínského.

Do jaké míry je kontrola prezidenta Si nad stranou absolutní? Kdo je dnes v čínském systému silnější hráč, on nebo strana?

Jen bych zdůraznila, že Si je hlavně generální tajemník, z toho pramení jeho moc. Funkci prezidenta má jen pro parádu, kdy je zahraniční cestě. Je to ale dobrá otázka a není na ni jednoznačná odpověď. Rozhodně neplatí, že by tu byla silná osobnost Si Ťin-pchigna, která by všechno překopala. On má dostatečně silnou pozici proto, že má podporu strany, respektive silných skupin ve straně. Je ale skutečně neoddělitelný od systému - a předpokládám, že kdyby nevytáhli jeho, vytáhnou někoho jiného.

Si tedy má podporu důležitých frakcí ve straně - jak moc straně hrozí nebezpečí nějakého vnitrostranického rozkolu?

Zřejmě ve straně skutečně vnímali svářící se frakce jako problém, protože Si je spolehlivě zlikvidoval. Alespoň jak můžeme soudit. Od konce sedmdesátých let až do nástupu Siho bylo zřejmé, že ve straně jsou různé mocenské skupiny, které se vyvažují a hledají mezi sebou kompromis. To se za Siho ztratilo, on tu stranu v jistém smyslu unifikoval. Já mohu jen spekulovat, zda je tato bezprecedentní centralizace moci reakcí na nějakou vnitřní krizi, nebo zda je to projev stabilizace a znak toho, jak je strana sebejistá. Si pořád mluví o tom, že je potřeba se vrátit ke kořenům, nepřipouští spekulace o tom, že Čína je kapitalistická ekonomika, naopak vidíme až hysterickou snahu vyzdvihnout socialistický ráz Číny.

Jak tohle čtete?

Buď to může být projev sebejistoty strany, která má pocit, že již nemusí nic vyvažovat, a může mluvit bezostyšně, protože věří, že je silná. Anebo je to projev toho, že se to vevnitř rozkližuje a přestává to fungovat - že je ten systém skutečně podkopaný komunikací se světem, povědomím o demokratických hodnotách nebo podvratným vlivem trhu, jak si někdo myslí. Já mám obavy, že pravda je to první. Ale pokud západ nepůsobí sebejistě, je to vlivný argument pro čínskou propagandu i pro samotné Číňany, že ta čínská alternativa není špatná, nebo že je dokonce přímo lepší.