Bez Boha by byl život jen kus hovna

Před pár týdny váš přítel a soused z Plané u Mariánských Lázní Jan Šícha vydal knížku Betlém je vážná věc. Dílo dokumentuje vznik vámi vytvořeného betlému. Proč by vlastně oslava narození Ježíše Krista nemohla být zábava?

No, když víte, o co v tom příběhu jde, tak vás ten humor trošku přejde. Je to přece něco úžasného! A přitom to lidé často podávají jako nějakou legraci. Třem králům malují legrační nosy a tváře, dělat to takhle je velmi snadné. V žádném případě neříkám, že by z mého pojetí měl jít nějaký strach. Naopak: narodil se Ježíšek, tím se pro nás narodila naděje, že neumřeme, že se narodíme znova. Ale ano, vážnost je u betlémů namístě.

Váš betlém teď vystavují v Arcidiecézním muzeu v Olomouci. V pastýřské scéně jste zachytil Marii, jak spí s Ježíškem na matraci přikrytá Josefovým kabátem. Koukají na ně bílí králíci, zatímco Josef vedle vaří kaši. Jak dlouho jste o kompozici přemýšlel?

Dlouho. Aby to dávalo dohromady smysl, musí být celá scéna vyvážená. Vycházel jsem z logiky: v životě jsem častokrát spal venku, nic jsem s sebou neměl, a když je v noci deset stupňů, tak je to blbé spaní. Zima jim tehdy musela být i v Palestině. Takže jsem si říkal, že by bylo škoda pověsit ten kabát na hák, a položil jsem ho přes ně jako znamení péče. Určitě s sebou netahali peřiny, chodili, jak byli, a maximálně něco mohli najít v tom chlévě. 

Na vašich výjevech Svaté rodiny se objevují věci, které před dvěma tisíci lety neexistovaly, třeba právě barevné pruhované matrace, na kterých Marie s Ježíškem leží. Když už výjevy aktualizujete, proč tam neumístíte taky něco ryze současného, třeba mobil? 

To zásadně nedělám. Co by v mém podání mohli Josef s Marií maximálně mít, je jízdní kolo. Ale nakonec jsem ho tam taky nedal. Hranice pro mě leží v obyčejnosti.

Nespadá tahle obyčejnost do doby vašeho dětství v padesátých letech?

Určitě, ale to není nic nového. Když se podíváte na Ladu nebo Mánesa, taky se vraceli ke svému dětství. Vracet se zpátky ob několik generací je návratem k věcem s charakterem, které se mi krásně malují. Dříve se dělaly pečlivěji, a nedělalo se jich proto tolik. Podívejte se třeba na Rembrandta: protože měl dluhy, soud mu sepsal majetek a zařadil tam dvě židle, na kterých se dalo sedět, a další dvě, které byly rozvrzané. Lidé tehdy měli k věcem s nějakou hodnotou vztah. To dnes chybí.

Sedíme spolu v domě, který jste před dvaceti lety rekonstruoval do podoby připomínající jeho dávnou gotickou minulost. Souvisí vaše vracení se zpět s tím, že je vám mezi starými věcmi dobře? 

Ne, vůbec. V kamenném baráku je pořád zima a to je na mou artrózu to nejhorší. Řekl jsem si, že je to poslední barák v Plané s původní dispozicí, a chtěl jsem ho zachovat. Byla by škoda, aby ho zbourali a nějaký automechanik si tu místo toho udělal dílnu. Když jsem sem přišel, byla to naprostá ruina, dlouho tu sídlilo družstvo invalidů, lidi k tomu neměli vztah a z gotické doby tady nenechali ani hřebík. Měl jsem štěstí, že jsem sehnal truhláře, tesaře, kameníky, řemeslníky, kteří to dali znovu dohromady. Naše město je devět set let staré, mnohokrát vyhořelo, v 19. století bylo německé, po válce tu došlo k totální výměně obyvatel. Málokdo tuhle historii připomíná, tak se snažím já.