TOP 15 článků Respektu roku 2017

„Táborské Divadlo Oskara Nedbala je plné k prasknutí. Publikum tvoří v drtivé většině lidé důchodového věku, které doplňuje pár čtyřicátníků a hrstka vnuků a vnuček. Marta Kubišová opřená o barovou stoličku působí od počáteční písně Někde musí být ráj, která se proslavila jako znělka pořadu Chcete mě?, uvolněně a suverénně. Teprve během přídavku ovládne obě strany dojetí a dolehne síla okamžiku, že tady v Táboře to je naposled. Kubišová se na pódium vrací v slzách a přidává nutnou Modlitbu pro Martu.“

Jan Tříska byl nezkrotný herecký rocker. Živelný, naléhavý, nekompromisní. Vždy v pohybu, na jevišti i v civilu. V černých kalhotách, bundě, roláku, s černými brýlemi. Tuzemský ekvivalent Jamese Deana a Jeana-Paula Belmonda, kterého daboval.

Svět propadá kouzlu přímé demokracie. Všelidová hlasování o konkrétních politických otázkách jsou na vzestupu a jejich popularita roste. V Evropě se jich nyní koná třikrát více než v sedmdesátých letech, průměrně osm ročně, ve Spojených státech a Kanadě je hodnotí kladně dvě třetiny obyvatel, v Rusku plných 75 procent. Teď šance na zavedení celostátního referenda vstoupila i do České republiky…

„Není to rasista a myslím, že EU je mu ukradená. Okamura je člověk bez obsahu. Říká, co si vypočítá, že zabere. Není ani tvůrcem agendy. Říká jen to, co se do něj naleje,“ popisuje své vidění situace poslanec Marek Černoch, který byl v Úsvitu místopředsedou, než se strana na počátku roku 2015 rozhádala kvůli zjištění, že z ní Okamura plánoval vyvést všechny peníze.

Byl to oboustranně vytoužený sňatek a už v prvních dvou letech po svatbě porodila Marie Terezie dvě dcery. Pak se oba přesunuli na panství do idylického Toskánska, kde přišlo po roce na svět třetí děvče. Pak ale líbánky končí. V říjnu 1740 zemřel náhle v padesáti pěti letech Karel VI. (důvody nejsou jasné, mluví se o selhání srdce po nachlazení při lovu, rakovině nebo otravě houbami). V té době vstupovala třiadvacetiletá Marie Terezie na trůn politicky zcela nezkušená…

Hlubokým sněhem se dolů strání, od silnice k sídlišti Budovatelů, brodí zachumlaná postava s nákupními taškami. Má štěstí, zajde do vysokého paneláku, který má ústřední topení. Obyvatelé šesti sousedních třípatrových bytovek jsou na tom hůř. Před každým vchodem je špalek na štípání dřeva… Jak se žije v nejzadluženějším městě Česka

Jelena, hlava malé rodiny, vyráží pro topivo obden. Manžel odešel před sedmi lety do Ruska za prací a už se prostě nevrátil. Do loňska jí pomáhala dcera, ale od 20. září minulého roku ji Jelena mezi nedaleké stromy nebere. „Uslyšela jsem cvaknutí a pak tupou ránu, která mě srazila na zem,“ popisuje moment, když v onen den k domu táhla dvoumetrový kmen a jeho vzdálenějším koncem zavadila o nášlapnou minu…

Z nějakého dosud nejasného důvodu tu noc nedošlo na osvětimské rampě k selekci a všichni nově příchozí alespoň prozatím přežili. V Osvětimi byla Vendulka s rodiči až do začátku roku 1945. Rudá armáda se blížila, v lednu byl Šimon Josef Vogl poslán těžit kámen do jiného koncentráku, v Gross-Rosenu v Dolním Slezsku. „V Osvětimi jsem ho viděla naposledy,“ vzpomíná paní Old. Tatínek se přišel se svojí dcerou rozloučit, co přesně si pověděli, však nechce říkat: „Bylo to hodně osobní, to už navždy zůstane jen mezi námi.“

Jan Schánilec uvěřil tomu, že když Landovského veřejně odsoudí (a s ním všechny „ztroskotance a samozvance“), komunisté ho nevyškrtnou z československé kultury. Do 11. února 1977 se takových lidí najde přes sedm tisíc, včetně 360 „zasloužilých“ a 76 „národních“ umělců. Režim si může odškrtnout, že „normalizace“ zdejšího umění je u cíle. Jak tenhle proces vypadal v praxi a jakou cenu za něj zdejší oficiální kultura zaplatila?

Agent Bureš s registračním číslem 25085 je zmíněn ve 12 různých svazcích vedených StB a v některých se dochovaly i stopy důkladnější. Babiš má pravdu v tom, že jím psané hlášení či podpis nalezeny nebyly. Rekonstrukce fragmentů z vybrakovaných svazků, které rozkaz náčelníka StB Alojze Lorence poslal pár dní po revoluci k hektické skartaci, ale dává odborníkům z ÚPN skálopevné přesvědčení, že Babiš byl vědomým agentem StB. „Je vyloučeno, aby se to dělo bez vědomí Bureše,“ říká specialista ÚPN Jerguš Sivoš, který dokumenty k případu vyhledával po archivech a zpracoval nakonec rekonstrukci případu Bureš. „Agenta Bureše si nechali i po poradě u federálního ministra vnitra v roce 1984, kde řešili, že mají velký počet agentů a z nich jen malý efekt. Po revizi na 3. odboru zbylo ze 127 agentů jen 57 nejspolehlivějších. A Bureš tam zůstal…

Dění na evropských hranicích pořád vyvolává velké emoce a politické konflikty. A to ačkoli letos podle odhadů připluje k břehům Evropy čtyřikrát méně žadatelů o azyl než v krizovém roce 2015 – čtvrt milionu. Dohodou s Tureckem se podařilo utěsnit turecko-řeckou hranici, nedaří se však dostat pod kontrolu moře mezi Libyí a Itálií. Počty připlouvajících na této trase – předloni 155 tisíc, vloni 180 tisíc, letos zatím 95 tisíc – nepůsobí dramaticky. Ovšem je zřejmé, že situace není dlouhodobě udržitelná.

 Muž, který nikdy nestál stranou a dělal vše pro to, aby se všem žilo lépe, byl najednou obviňován lidmi, kteří neudělali téměř nic, ze všeho zlého.

Před vchodem do svého pražského domu nacházel prázdné nábojnice jako varování, jak skončí. Chodily mu kupy nenávistných dopisů spílající mu do marxistů, darebáků, židáků, kteří „humanizováním a blbým filozofováním zastírali oči lidem prozíravějším“. „Ty zlosyne, netvore hradní, teď z toho dostaneš bílou nemoc, kterou jsi beztoho Hitlera jen podráždil.“

Modlitebna vítá sunnity, šíity i alavity, mnohdy vypjatá rivalita mezi různými větvemi islámu má sem vstup zakázán. A vevnitř se na rozdíl od všech jiných mešit na celém světě modlí muži a ženy pohromadě. Ženy navíc nemusí mít vlasy zakryté šátkem, mohou dokonce vést kázání a ostatně v čele celého tohoto zbrusu nového revolučního projektu stojí žena – čtyřiapadesátiletá Němka s tureckými kořeny Seyran Ateş.

Josefův Důl není jen běžným obrázkem českého pohraničí, které pořád ne a ne srůst se zbytkem země. Ruin, neobydlených domů a nespokojených lidí je tu požehnaně.

„Ono je to těžké, lidé pamatují, jak tu byla spousta hospod, obchodů, řezník, cukrárna, prostě všechno,“ vysvětluje hořkost sousedů starosta obce Jan Miksa ve své pracovně. „I já si to pamatuju, v podstatě se odtud nemuselo odjíždět, všechno tu bylo. Ještě do roku 1994 to šlo, pak začalo všechno upadat.“