Odemykáme texty Respektu, které vyvolaly mimořádný ohlas

Hovor, který vedl kancléř českého prezidenta Vratislav Mynář jednoho květnového dne roku 2015 v restauraci nedaleko Pražského hradu, patřil k těm, které se nikdy neměly provalit na veřejnost. S ústavním soudcem Vojtěchem Šimíčkem tehdy probíral hodně nezáživné téma jménem služební zákon. Ve skutečnosti však šlo o časovanou bombu. Prezident Miloš Zeman chtěl zákon zrušit, Šimíček měl o něm spolurozhodovat a Mynář se ho snažil v jeho rozhodování ovlivnit. Podle informací Respektu to nebyla jediná podobná aktivita šéfa Zemanovy kanceláře.

Helena Baldová popochází s mobilem u ucha po kuchyni spojené s obývákem, občas se při telefonátu s manželem zastaví u zákoutí s fotografiemi z rodinného života na sekretáři a pak bere do ruky tu, která zachycuje dva roky starou oslavu zlaté svatby, a chvíli si ji prohlíží. Kolem nohou se jí motá kočka, v kamnech u pohovky praská hořící dřevo, z plechu na lince voní čerstvě upečený štrúdl. Když paní Baldová do telefonu vypráví, že u ní včera i dnes byli na návštěvě synové a zítra za ní přijde její žák na kondice z němčiny, působí to jako výjev ze spokojeného, naplněného života. Poklidné dny jednasedmdesátileté ženy se však před rokem zlomily do nečekaného životního dramatu. Poslední únorový čtvrtek minulého roku ji v šest ráno vzbudila policistka sklánějící se nad její postelí a konejšivě jí sdělující, ať se neleká, že k ní domů právě vstoupila zásahová jednotka provést domovní prohlídku. Před domem stálo auto s lékaři připravenými zasáhnout, kdyby šok z ranní návštěvy starší manžele nebezpečně rozrušil, dům byl plný policistů, kteří prohledávali všechny kouty a zatýkali jejího muže.

Zkrátit si v knihovně na šicím stroji kalhoty a zahrát si tady počítačovou hru, nebo se vypravit na techno do budovy filharmonie. Zní to přinejmenším jako prohřešek proti dobrým způsobům a zvyklostem, nebo dokonce jako absurdní výmysl. V helsinské národní knihovně Oodi a v Labské filharmonii v Hamburku však k podobným aktivitám své návštěvníky vysloveně vybízejí. Obě instituce naplňují nároky 21. století a překračují zažité představy o tom, co se má odehrávat v koncertním sále a čítárně.

Nebyl to zbrklý čin zoufalce, byl to pečlivě promyšlený akt politického protestu proti pasivitě a lhostejnosti. Jak napsal před padesáti lety filozof Ladislav Hejdánek, Palachův čin nebyl výsledkem charakterových selhání či vad, ale naopak předností. Měl „dost vnímavosti a rozumu, aby viděl skutečnost, jaká je, dost pozornosti a otevřenosti, aby zaslechl výzvu, a dost svědomí, aby si neřekl: co tu já sám mohu spravit?“. A ačkoli Palach neuspěl v tom hlavním, v co doufal, že se mu povede – strhnout k boji i ostatní –, není pochyb o tom, že jeho čin měl smysl a bezprostřední i dlouhodobý dopad.

• Petr Pithart: Nevyslovitelná minulost

• Jan Sokol: Palacha bylo těžké pochopit

• Sebeupalování s politickou či náboženskou motivací provází moderní dějiny

Dopoledne ve středu 7. ledna 2015 vtrhli do redakce Charlie Hebdo v Paříži dva islámští radikálové a začali pálit. Na místě zabili dvanáct lidí a jedenáct zranili. Vy, sloupkař časopisu, jste nebyl mezi těmi dvanácti, ale těmi jedenácti. Víte proč?

Na to existuje asi víc odpovědí. Součástí mé přímé zkušenosti je, že jsem chtěl kreslířovi Cabuovi ukázat jednu knížku o jazzu, a tak, když skončila redakční porada, jsme se nad ní na chvíli zastavili. Kdybych knížku neotevřel a odešel o dvě minuty dřív, ve dveřích nebo na schodech bych narazil na oba vrahy a bezpochyby by mě na místě zastřelili. Snad stokrát jsem to propočítával a vždycky jsem došel ke stejnému závěru.

Útok popisujete na několika desítkách stran ve své knize Le Lambeau (Štěp). Můžete českým čtenářům v krátkosti přiblížit, co se tehdy stalo?

Stál jsem za stolem v hlavní redakční místnosti, povídal si s Cabuem a komentátorem Bernardem, když jsem z chodby uslyšel ženský křik a pak tři hlasité, suché rány, jako petardy. Napadlo mě, že to je asi nějaká klukovina. Pak jsem si všiml Francka, bodyguarda kreslíře Charba, jak se snaží vytáhnout revolver a míří někam do chodby, odkud cizí hlas zvolal: „Alláhu Akbar, Alláhu Akbar.“ Přikrčil jsem se, abych si lehl na zem, a právě tehdy jsem dostal několik zásahů do obličeje, pravděpodobně od odražených střel. Nevěděl jsem to ale, nic jsem necítil, pocit bolesti ke mně dorazil až později. Jasně si pamatuju, jak mi při pohybu cestou k zemi blesklo hlavou, že musím opatrně, abych se neporanil.