Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Fokus

Óda na budoucnost

Jakou podobu mohou mít klasické kulturní instituce v 21. století? Inspiraci ve spojení důstojnosti s moderností nabízejí Hamburk i Helsinki.

35A_foto_maxim_schulz
Říká se jí Elphie. (Labská filharmonie Hamburk) • Autor: Maxim Schulz

Erik Tabery: Odemykání aktuálních textů se většinou vyhýbáme, protože jsme závislí na platících čtenářích. Tentokrát jsem se ale rozhodl reagovat na četné žádosti i mediální ohlas jinak a odemknout pět textů, které jen v lednu stačily vyvolat velkou odezvu (všechny si můžete poslechnout i v audioverzi) Berte to jako ochutnávku našeho obsahu a - bez okolků řečeno - i jako výzvu. Pokud vás texty zaujaly a chcete číst podobné články pravidelně, budeme rádi, když se stanete našimi předplatiteli.


Reklama
Reklama

Zkrátit si v knihovně na šicím stroji kalhoty a zahrát si tady počítačovou hru, nebo se vypravit na techno do budovy filharmonie. Zní to přinejmenším jako prohřešek proti dobrým způsobům a zvyklostem, nebo dokonce jako absurdní výmysl. V helsinské národní knihovně Oodi a v Labské filharmonii v Hamburku však k podobným aktivitám své návštěvníky vysloveně vybízejí. Obě instituce naplňují nároky 21. století a překračují zažité představy o tom, co se má odehrávat v koncertním sále a čítárně.

Pomáhá tomu nejen výrazná architektura, která přitahuje pozornost turistů, ale především nekonvenční, a přitom promyšlený přístup k programu. Knihovna stále soustřeďuje vědění uložené do knih a z repertoáru filharmonie nezmizel Mozart ani Čajkovskij, je to ovšem základ k další kreativitě. Pod střechami mimořádných institucí se odehrávají události a aktivity, které by tu ještě před pár lety nikdo nečekal. Z knihovny se stává místo setkávání a skutečné srdce města, které si zakládá na vzdělanosti. Filharmonie zase bere vážně poněkud otřepané rčení, že hudba je jen jedna – a snaží se ji představit ve všech myslitelných odstínech a žánrech.

Sázka na co nejširší a progresivní definici toho, čemu mají podobné budovy v moderních metropolích sloužit, vychází Hamburku i Helsinkám dokonale. Dveře se netrhnou ani v jedné z nich. Citelná potřeba nového koncertního sálu a knihovny panuje také v Praze, diskutuje se o nich už roky a oba příklady mohou nabídnout inspiraci. Potvrzuje se, že dostanou-li podobné instituce nový prostor a vizi, přestávají být nudnými stánky pro uchovávání kulturního dědictví, za něž jsou někdy považovány, a proměňují se v atrakce, lákadla i živé hybatele městského života.

Pořád vyprodáno

Uhrančivý dirigent Teodor Currentzis nepoužívá taktovku. Celý orchestr, ba co víc celý vyprodaný sál Labské filharmonie v Hamburku má na povel svých rukou. Ansámbl ovládá rozmáchlými pohyby a upřeným pohledem démonických očí. V momentu, kdy dozní poslední tón Koncertu pro violu a orchestr od Alfreda Schnittkeho, se rozhodne, že ono mrazivé ticho před aplausem, které dodržuje vždy po výjimečné hudební produkci, udrží co nejdéle. Stojí jako zkamenělý, ruce napjaté ve vzduchu.

35A_foto_Pavel Nasadil
Výhled za všechny peníze. (Terasa filharmonie přilákala 8,5 milionu turistů) • Autor: Pavel Nasadil

V koncertním sále s jednou z nejlepších akustik na světě, kde vynikne každý drobný detail a každý zvuk je možné přesně lokalizovat, je najednou naprostý klid a napětí by se dalo krájet. Nikdo se po nekonečné vteřiny neodvažuje ani pohnout, dokud Currentzis stav transu neuvolní a nesloží ruce. V tu chvíli se rozburácí potlesk. Druhý den umělecká ředitelka Labské filharmonie Barbara Lebitsch prohlásí, že to bylo nejdelší ticho, jaké tu za dva roky od otevření zažili.

35C_foto_Pavel Nasadil
Sehnat lístky není snadné. (První sezona se vyprodala za jediný den) • Autor: Pavel Nasadil

Sehnat sem lístek není vůbec snadné. První sezona Labské filharmonie, která se okamžitě zařadila k předním světovým scénám, se vyprodala během jediného dne. Pro druhou se vedení poučilo a zavedlo systém postupných předprodejů a e-mailových upozornění a objednávek. Návštěvnický zájem je enormní od prvního dne otevření v lednu 2017. Výrazná budova společně s moderním programem vytvořila v Hamburku poptávku po hudbě, přestože z hlediska tradice klasiky se nejedná o příliš významnou metropoli.

35D_foto_Pavel Nasadil
Nejdřív vzbuzovala vztek, pak hrdost. (Labská filharmonie v sousedství rušného přístavu) • Autor: Pavel Nasadil

Na večer, kdy šestačtyřicetiletý Currentzis, jedna ze zářivých dirigentských hvězd mladší generace, uvádí díla Schnittkeho a Čajkovského, se na přepážku vrátila jediná vstupenka. Náhodou ji získal obchodní cestující z Heidelbergu: zkusil štěstí na pokladně a neskrývá nadšení, že se sem může podívat. Labská filharmonie je totiž skutečně koncertní sál pro 21. století, a to nejen pokud jde o akustické a architektonické řešení.

Po dvou sezonách to platí i o programu, který se neomezuje jen na hudbu orchestrální a komorní. V duchu dobové nadžánrovosti tu hostí také jazz, pop a world music. „Labská filharmonie je dům hudby – a tímto způsobem dnes hudbu slyšíme,“ říká o globálním a žánrovém koktejlu Barbara Lebitsch. „Máme obrovské štěstí, že lidé začali být díky této stavbě na hudbu zvědaví. A s tím přišla i naše šance nabídnout jim nové žánry a přístupy.“ Čtyřicátnice Lebitsch popisuje rozpětí vkusu, který je vlastní mladší generaci, a právě tu se rozhodli do svých sálů nalákat.

Symbol utrácení

Nepřehlédnutelná skleněná budova ve tvaru vzedmuté labské vlny z ateliéru Herzog & de Meuron, která stojí na kraji starého přístavu přestavěného v hypermoderní finanční a rezidenční čtvrť HafenCity, proslula dlouho před otevřením. Ovšem ne tak, jak by bylo Německu milé. Náklady na její stavbu přerostly desetinásobek prvních odhadů, rozpočet rostl rychleji než stavba, z plánovaných 77 milionů eur bylo nakonec 789 milionů. Také datum otevření se několikrát odsouvalo, z roku 2010 se vyklubal rok 2017. V době vrcholící finanční krize se budova stala synonymem bezuzdného utrácení.

Průtahy byly způsobeny administrativními i objektivními důvody. Stavělo se snad na nejméně vhodném místě. Podmáčený terén byl dodatečně zpevňován, budova starého cihlového skladu zase byla vyztužena, aby unesla moderní nadstavbu. Nehledě na to, že umístit koncertní sál na okraj třetího nejrušnějšího přístavu v Evropě, kterým ročně projde 12 milionů kontejnerů, se neobešlo bez náročných technických řešení. Skleněná fasáda musela být potažena speciálním materiálem, aby nemátla radary zaoceánských lodí. Velký koncertní sál zase bylo nutné zvukově izolovat. Dovnitř budovy je tak vložen coby samostatný objekt spočívající na soustavě obřích pružin. Jedině tak bylo možné zajistit, aby hudbu uvnitř nerušilo všudypřítomné houkání sirén.

Stavba mezi Hamburčany vyvolávala vztek. Rakouská rodačka Barbara Lebitsch, která má za sebou zkušenost jak z vídeňského Konzerthausu, tak z Berlínské filharmonie a do programového týmu nastoupila v roce 2015, si vybavuje situace, kdy v taxíku na nádraží řekla, že chce odvézt k rozestavěné filharmonii, a řidič okamžitě spustil příval nadávek.

35E_foto daniel dittus
Uhrančivý a výstřední. (Dirigent Teodor Currentzis vpravo) • Autor: DanielDittus

Po otevření se však nálada jako zázrakem změnila. Co bylo zdrojem frustrací, dnes působí hrdost. Dokládá to změna tónu, s nímž o nové dominantě referují německá média, enormní turistický zájem i to, že se jí láskyplně přezdívá Elphie. „Máme pořád vyprodáno,“ konstatuje Barbara Lebitsch s omluvným tónem v hlase, který jako by byl adresován všem, kdo se na koncerty nedostanou. Za ony dva roky tu v malém i velkém sále přivítali 1,5 milionu návštěvníků. Totálním hitem se stala vyhlídková plaza, která je během dne veřejně přístupná: skýtá výhled na celý přístav a vystřídalo se tu již
8,5 milionu výletníků.

Pokud jde koncertní domy, sluší se dnes místo jednotného publika klasiky mluvit spíše o různorodě zaměřených publikách, jimž je třeba vycházet vstříc. Zaostření na jednu generaci a jeden hudební proud je v současné době neúnosné. V Hamburku si to uvědomují a jdou v tom ještě dál – jen v průběhu prosince tu vedle Currentzise zahrála třeba beninsko-francouzská veličina world music Angélique Kidjo. Pořádali tady už i festival věnovaný hudbě kavkazských zemí a založili pěvecký soubor, kde mají nadpoloviční zastoupení syrští imigranti, jimž se Hamburk stal novým domovem. V rámci zahajovacích koncertů tu po domácí skupině NDR Elbphilharmonie Orchestra vystoupili industriální Einstürzende Neubauten, jejichž jméno „hroutící se novostavby“ fungovalo i jako ironická poznámka k potížím s budováním sálu.

Nakazit je hudbou

V Labské filharmonii se nebrání žádnému stylu, pouze musí jít o špičkové hráče v daném oboru. Vítají tu experimentátory i kapely, které hrají ve sportovních halách, což je strategie, která není pro zavedené koncertní domy úplně typická, ale zde vychází. Mohli si ji dovolit mimo jiné proto, že město nemá v klasické hudbě tak silně zakořeněnou tradici jako Paříž, Vídeň nebo Berlín, a publikum tudíž nebylo ani konzervativní, ani zatížené očekáváními.

Nestavělo se úplně na zelené louce, Hamburk je mimo jiné rodištěm Johannese Brahmse – ovšem vždy byl více centrem obchodu, průmyslu i médií. A synonymem hudby se tu staly především začátky The Beatles i kytarové hnutí Hamburger Schule sázející na německé texty, které se tu zrodilo v devadesátých letech. Hlad po hudbě mnoha žánrů skutečně vyvolala až mimořádná stavba, kterou všichni touží navštívit a udělat si v ní selfie; s tímto potenciálem už mohli program vymýšlet moderně a svobodně.

35E_foto_Pavel Nasadil
Místo luxusu střídmost. (Budova vybízí k neformálnímu chování) • Autor: Pavel Nasadil

„Je nám jasné, že právě v tuto chvíli si vytváříme publikum na dalších dvacet třicet let. Snažíme se je nakazit hudbou, aby se vraceli,“ popisuje Barbara Lebitsch a dodává, že díky eklektickému přístupu si nemohou stěžovat na vyšší věkový průměr, který obvykle trápí zavedené scény. Labská filharmonie láká mileniály i tím, že se snaží být co nejméně formální, neohromuje luxusem, neútočí na snoby a nehlásá, že vážná hudba je něco posvátného. Uvaděči nosí pruhovaná námořnická trička a červené tenisky, interiéry vyvedené ve dřevě se sádrokartonovými obklady se vyznačují severskou střídmostí a účelností. Nejlepším důkazem, že se tu publikum cítí komfortně, je, že nikdo nemá problém posedávat o pauze se skleničkou na schodech, jako by byl v parku. Nic z této uvolněnosti však není na úkor špičkové interpretace.

Když od pohledu výstřední Currentzis v černé volné košili, upnutých džínech a vysokých kožených botách dokončí s orchestrem SWR své bouřlivé a extatické podání Čajkovského Páté symfonie, bere si do ruky mikrofon a svěřuje se publiku, jak náročný je pro všechny hráče i pro něj takový výdej energie. Proto obvykle po skončení orchestrální skladby zůstane na pódiu smyčcový kvartet a zbytek orchestru včetně dirigenta si posedá do publika.

Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Propojeno. (Schodiště spojující tři podlaží knihovny) • Autor: Matěj Stránský

Zmizí pomyslná opona mezi profesionálními hráči a profesionálními fanoušky, všichni se společně uvolní a vydechnou si. Velký sál se za doprovodu poklidné komorní hudby Dmitrije Šostakoviče ponoří do tmy a první lidé se začínají trousit do nočního mrholení. Ve městě, kde prší 190 dnů v roce, jde o příjemné počasí. Přístav nikdy neusíná a jeřáby nonstop překládají kontejnery za svitu silných reflektorů. „Tohle byl vážně mimořádný zážitek,“ prohlásí tiše obchodník z Heidelbergu – šťastný majitel jediného vráceného lístku.

Obývák na severu

Tisíc pět set kilometrů odsud, směrem na severovýchod přes ledové Baltské moře, je mnohé jinak. Tedy až na motiv vlny, který má elegantní štíhlá budova nové centrální knihovny ve finských Helsinkách společný s Labskou filharmonií – a hlavně na podobně silný dojem, že právě tady přepisují a do 21. století posouvají pravidla, podle nichž může fungovat další tradiční instituce.

V tomto pojetí nejde o sešněrované místo, kde se při studiu knih nábožně mlčí; je to designem i atmosférou vstřícný prostor, který stejně otevřeně vítá náruživé čtenáře i kutily, hudebníky, hráče počítačových her nebo lidi, kteří si jen chtějí vypít kávu v pohodlném ušáku s výhledem na město. Náruč knihovny je otevřená skutečně doširoka: přístup sem má každý, všechny služby může zdarma využívat kdokoli, kdo si zařídí čtenářskou průkazku, otevřeno je každý den v týdnu od brzkého rána do pozdního večera, jen o víkendu zavírají místo v deset večer už v osm. Ostatně název knihovny zní Oodi, což v překladu znamená óda – přičemž předmět obdivu si může každý dosadit sám.

Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Čtenáři překvapili architekty. (Druhé patro Oodi) • Autor: Matěj Stránský

„Pokaždé když sem přijdu, tak mě to znovu uchvátí,“ řekne Samuli Woolston a rozhlédne se. Má perfektně střižený tmavý kabát, stejně pečlivě zastřižený plnovous, černý rolák a brýle. Jeden ze tří hlavních partnerů finské architektonické kanceláře ALA Architects, která knihovnu navrhla, vypadá už od pohledu jako muž profese spojující kreativitu s technickou dovedností. Z úst třiačtyřicetiletého architekta však nezní jen pochvala jejich práce – je to také trvající údiv nad tím, jak lidé dokázali rychle zabydlet a využít prostor, který s kolegy vyprojektoval.

Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Pokochat se městem. (Jedna z vyhlídek z druhého patra knihovny) • Autor: Matěj Stránský

Kolem právě se smíchem prolétla skupina dětí – svažující se vyleštěná podlaha láká ke klouzání. „Moje čtyřletá dcera se taky ráda klouže, i když ke klouzání jsme to opravdu nenavrhovali,“ směje se architekt v horním patře u jedné z vyvýšených vyhlídek. Velkolepý výhled zrovna kazí temná mlha zimního podvečera. Podobně velkolepý je ovšem pohled dovnitř, na patro, které se prostírá pod námi. Kombinace smrkového dřeva, barevných koberců, elegantních pohovek, křesel v neutrálních barvách a měkkého světla zařizuje to, co si architekti předsevzali – vytvořit v knihovně seversky útulný obývák. Doma ovšem lidé nemají živé stromy v obřích květináčích a na policích 100 tisíc knih v 17 jazycích.

Uzavřít kruh

Pokud Woolston něco konstatuje se zjevnou hrdostí, pak to, že obrovská budova byla dokončena podle časového i finančního plánu. Stavba se nezdržela, nebyl překročen vcelku skromný rozpočet necelé stovky milionů eur, ani se nikdo netázal, zda by nebylo lepší státní a městské peníze utratit jinak. Nakonec Finové si velkolepou stavbu dali jako dárek ke 100 letům nezávislosti. Finští architekti, kteří porazili v anonymní mezinárodní soutěži 543 konkurentů, sice nebojovali s podmáčeným podložím ani rušným přístavem, ale rovněž překonávali řadu překážek.

Limitoval je netradiční tvar pozemku – knihovnu bylo potřeba vměstnat do „nudlovitého“ prostoru 150 na 34 metrů mezi hlavním helsinským nádražím a parkem Makasiinipuisto. Umístění ovšem dávalo smysl: knihovnou se uzavřel kruh v samém srdci finské metropole: knihovna tu stojí společně s parlamentem, koncertním sálem, galerií moderního umění a administrativní budovou, kde sídlí významné finské noviny a další média.

„Navrhli jsme knihovnu tak, abychom mohli reagovat na vše nové, co přijde. I když ještě nevíme, co to bude.“

Tweetni to

Ve snaze vytvořit rozlehlé otevřené prostory bez příliš mnoha podpěrných sloupů stavbu „pověsili“ na dva stometrové mnohatunové ocelové nosníky, které bylo složité vyrobit. Výzvu představoval i rozlehlý balkon v nejvyšším patře, který symbolizuje specifické postavení knihoven ve finské společnosti: je stejně vysoko jako vchod do protilehlého parlamentu a knihovna tím vyjadřuje, že vědění je stejně důležité jako politická moc.

Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Děti vítány. (Malí čtenáři v čítárně ve druhém poschodí) • Autor: Matěj Stránský

I stavitelé knihovny překvapivě řešili akustiku. V Oodi se sice k hluku stavějí výrazně uvolněněji, než bývá v knihovnách zvykem, o čemž svědčí třeba řada kočárků naskládaných u stěny čítárny a děti pobíhající všude kolem, nicméně i tady měli za cíl čtenářský komfort. Pomohl speciální materiál na stropě a jeho zvlněný tvar, díky němuž se i relativně hlasité zvuky rozptýlí v příjemný šum. Odměnou za tyto nároky nicméně architektům byl mimořádně vstřícný klient, který jim nebránil v kreativním rozletu.

Saunu už ne

Nikdo z Evropanů si nepůjčuje knihy tolik jako právě Finové. Pětapůlmilionový národ si ročně v průměru vypůjčí (a vzhledem k dlouhým zimám nejspíš i přečte) téměř 70 milionů knih. Jedno z vysvětlení tohoto fenoménu poskytuje pohled do historie: ještě před pár desítkami let museli snoubenci před svatbou prokázat, že umějí číst. V den otevření knihovny přišlo 20 tisíc lidí, den poté 33 tisíc a během prvních dvou týdnů od otevření do Oodi dorazilo 200 tisíc návštěvníků.

„To jsme úplně nečekali,“ říká ředitelka knihovny Anna-Maria Soininvaara. „A zatím jsem nezaznamenala negativní reakci, což je úžasné.“ Jestli Hamburčané nemohli koncertní budovu zpočátku ani vystát, obyvatelé Helsinek svoji novou knihovnu milují od počátku; vlastně ještě dříve. Oodi vzali za svou ještě před jejím vznikem. Také proto, že se jich úřady zeptaly, jak by stavba měla vypadat a jaké služby by měla nabízet. Nakonec se do debat zapojilo zhruba 200 lidí jak z řad zákazníků, jak říká čtenářům ředitelka, tak zaměstnanců knihovny. „My si myslíme, že víme, co lidé chtějí – ale ve skutečnosti často opravdu nevíme,“ vysvětluje šéfka Oodi.

Šedesátiletá učitelka finštiny Anne Rosenius právě v přízemí vložila půjčenou knihu do automatizovaného systému a román finské autorky Rosy Liksom rychle zmizel na pásu v útrobách knihovny. Před třemi lety se zúčastnila čtyř kulatých stolů, byť její hlavní přání nemohlo být splněno. „Já nemám moc ráda masy lidí, takže se tady necítím úplně dobře,“ řekne, když kolem hlučně prochází třicetihlavá skupina puberťáků. „Ale jinak je budova překrásná.“

Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Na čas a bez překročení rozpočtu. (Architekt Samuli Woolston) • Autor: Matěj Stránský

Samozřejmě ne všechny „občanské“ požadavky se do stavby promítly. Některé si protiřečily, jiné byly příliš odvážné i na progresivní Finy (veřejná kuchyně, speciální vjezd pro kola až k regálům s knihami). Další narazily na odpor zaměstnanců knihovny – třeba nápad včlenit do knihovny také národní vynález, saunu. „Mělo to být něco jako starořímské veřejné lázně, kde se diskutuje o filozofii,“ vysvětluje Samuli Woolston. „Ale knihovníci to odmítli s tím, že saunu už obsluhovat nebudou.“

Jedním z výsledků debat je nicméně koncept tří velmi odlišných pater, který uspokojuje různorodé tužby návštěvníků. Přízemí s restaurací, kinem a multifunkčním sálem a základními službami, jako je zmiňovaný pult pro vracení knih či recepce, je určeno pro větší akce – koncerty, konference, společenská setkání. Horní patro je klasická knihovna a čítárna s řadami polic plných knih, časopisů i novin nebo ve Finsku velmi oblíbených deskových her.

Kutilové budoucnosti

Do budoucnosti ovšem nejvíc míří prostřední patro. Oproti vzdušnému hornímu podlaží je sevřenější, s nižšími stropy, více členěné, podle Woolstona záměrně tak trochu nedokončené. „Zatímco nahoře v knihovně konzumujete něco, co vytvořili jiní, tady můžete sami tvořit,“ říká. „A navrhli jsme je tak, abychom mohli v budoucnosti reagovat na vše nové, co přijde – i když ještě nevíme, co to bude.“

„Můžeme lidem pomoci v jejich každodenním životě, a ta pomoc má a bude mít i v budoucnu nejrůznější podoby,“ souhlasí Anna-Maria Soininvaara. „Knihovna není nikdy dokončená.“ V době návštěvy Respektu „kutilské“ patro teprve čekalo na otevření a prostory zely prázdnotou, tedy až na hráčskou místnost, kterou zaměstnanci knihovny testovali nadšenou hrou počítačové střílečky. I prázdné prostory nicméně slibují možnosti, které běžný návštěvník knihovny úplně nečeká.

Najdeme tu kompletně zařízené nahrávací studio, interaktivní konferenční místnosti, soubor 3D tiskáren nebo laserových řezaček, které kromě dřeva dokážou zpracovat také kov, sklo nebo kámen. Jsou tu i tzv. řezací plotry, které potisknou oblečení či vyrobí plakáty a samolepky, a na dlouhém stole dokonce řada šicích strojů. Šicí stroje se ostatně chystá využít i spoluautor budovy: „Pokaždé když si koupím kalhoty, tak si je musím zkrátit – a šicí stroj doma vážně nemám.“

Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Autor: Matěj Stránský
Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Autor: Matěj Stránský
Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Autor: Matěj Stránský
Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Autor: Matěj Stránský
Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Autor: Matěj Stránský
006
Autor: Matěj Stránský
Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Autor: Matěj Stránský
Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Autor: Matěj Stránský
Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Autor: Matěj Stránský
Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Autor: Matěj Stránský
Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Autor: Matěj Stránský
012
Autor: Matěj Stránský
Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Autor: Matěj Stránský
Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Autor: Matěj Stránský
Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Autor: Matěj Stránský
Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Autor: Matěj Stránský
017
Autor: Matěj Stránský
Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Autor: Matěj Stránský
Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Autor: Matěj Stránský
Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Autor: Matěj Stránský
Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Autor: Matěj Stránský
Knihovna Oodi, Helsinki, prosinec 2018
Autor: Matěj Stránský
Celá fotogalerie Zavřít fotogalerii

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte