Jan Machonin

Říkat pravdu o stalinismu a jeho obětech je v Rusku stále riskantnější

V polovině 90. let se ruskému filologovi Vladimiru Glocerovi podařilo sehrát literárněhistorický „majstrštyk“, na který možná čekal celý život. Ve venezuelském městě Valencii objevil Marinu Durnovo, více než devadesátiletou vdovu po Daniilu Charmsovi. Navštívil ji, a po týdny s ní vedl rozhovory. Výsledkem je kniha vzpomínek nazvaná Marina Durnovo. Můj muž Daniil Charms. Kniha se několik měsíců držela na špičce ankety o nejprodávanější ruský titul. V českém překladu Michaely Peškové ji nyní jako další v řadě charmsovských publikací vydalo nakladatelství Volvox Globator.

Patnáct let po pádu komunismu ve východní Evropě napsala americká historička Anne Applebaumová knihu, v níž sumarizuje dějiny systému sovětských koncentračních táborů známých pod zkratkou GULAG. Stejnojmenný svazek, který v loňském roce získal v USA Pulitzerovu cenu a nyní vychází v českém překladu Petrušky Šustrové, splňuje všechny náležitosti pro to, aby byl v upoutávkách po právu nazýván „vynikající vědeckou prací“. Nicméně vzácnost této knihy spočívá především v tom, že kritéria vědeckosti v mnohém přesahuje.

V Rusku utahuje prezident Putin čím dál víc šrouby, varují západní novináři. Nejprve si ochočil hlavní média, pak ovládl parlament a teď – v rámci „bezpečnostních opatření“ po masakru v Beslanu – hodlá osekat další demokratické výdobytky: dosud volené regionální gubernátory zamýšlí napříště jmenovat sám. A ještě jako by toho přitvrzování pořád nebylo dost.
Současnou atmosféru v ruské metropoli z pohledu občanů se snaží zachytit následující text. Jeho autor pobýval v Moskvě předloni a znovu na několik měsíců letos. Některé posuny a proměny přitom nešlo přehlédnout.

V polovině března byly v Moskvě během jediného dne zahájeny hned dvě výstavy Viktora Pivovarova, ruského výtvarníka, který již více než třicet let žije a pracuje v Praze. První z nich představuje rozsáhlý retrospektivní průřez autorovým dílem z let 1970–2003 a byla otevřena v Treťjakovské galerii s veškerou pompou. Zahájení druhé, menší výstavy, na které Pivovarov představil svůj poslední obrazový cyklus nazvaný Temné pokoje, proběhlo o pár hodin později v galerii XL a mělo spíše privátní atmosféru. Vedle Pivovarovových příznivců a známých tam cestu zasněženou Moskvou vážila také řada výtvarníků jeho generace a bylo cítit, že všichni s upřímnou radostí vítají návrat ztraceného syna.

Čas ruského básníka Josifa Brodského se naplnil koncem roku 1996 a zpráva o jeho smrti rezonovala po celém světě s kromobyčejnou silou. V Rusku především proto, že se Brodskij stal legendou už v 60. letech, kdy jej jako začínajícího „petěrburského“ básníka chránila pod svými křídly dožívající Anna Achmatovová; a navíc zemřel nečekaně a poměrně mladý. Ve Spojených státech se pak připomínalo, že nositel Nobelovy ceny za literaturu po své vynucené emi-graci v 70. letech přijal v novém domově jako adoptivní literární jazyk angličtinu. Život i smrt Josifa Brodského jsou opředeny nejrůznějšími populárními mýty, které často zastiňují skutečný význam jeho díla. Esej Vodoznaky, jejž z anglického originálu do češtiny přeložili Tomáš Glanc a Jana Kleňhová, je tak možné číst mimo jiné jako Brodského pokus o vytvoření vlastního mýtu, který by ty lidové překonal silou básnického výrazu.

Druhá kniha memoárů Alexandra Isajeviče Solženicyna Zrno mezi žernovy – Črty z vyhnanství, která se minulý týden dostala do rukou českému čtenáři, vychází naštěstí v době, kdy je možné posoudit její obsah s dostatečným časovým odstupem od popisovaných událostí. Čtenář si při četbě může udržet přirozený nadhled a ušetřit se zbytečných emocí, které by kniha v jiném čase a za jiných okolností bezesporu vyvolala. Vzpomínky proložené úvahami o životě, politice, morálce a v neposlední řadě o autorově vlastní důležitosti a ublíženosti už dnes zdaleka nemají sílu časované bomby, jakou mělo v polovině 70. let na obou březích Atlantiku vydání knihy Souostroví Gulag. Nicméně umožňují nám nahlédnout Solženicynovu osobnost v celé její složitosti.