Šárka Homfray: Voda z kohoutku není klimatická politika

Otázka teplotních limitů v kanceláři mě zaměstnává už asi 15 let. Ten termín, kdy se zaměstnanci začnou ptát na povinnosti zaměstnavatele při tropických dnech, ale přichází každým rokem dříve a dříve. Zvyšují se také naměřené teploty i počet dní, nebo spíše týdnů, kdy se v běžné neklimatizované kanceláři zkrátka nedá vydržet. Jediné, co se nemění, je legislativa i její výklad.

Máme pozoruhodnou schopnost zacházet s vedrem jako s osobním selháním zaměstnance či zaměstnankyně. Je vám v kanceláři na omdlení? Vezměte si lehčí halenku, doplňujte tekutiny a zkuste méně myslet na to, že notebook pálí, vzduch stojí a mozek se pomalu mění v přesnídávku. Home office není efektivní, na klimatizaci nemáme nebo by nám ji památkáři nepovolili, a překážky v práci? No prosím vás, a kdo by tu práci udělal.

Člověk se má zkrátka ráno dopravit přes rozpálené město do rozpálené budovy, osm hodin v ní sedět a podávat výkon, jako by venku nebylo sedmatřicet nebo dokonce čtyřicet stupňů. Když to nezvládá, potřebuje zřejmě více vody a odolnosti. Jenže voda z kohoutku není klimatická adaptační politika. Horko nesnižuje jen pohodlí, ale v první řadě snižuje soustředění, zvyšuje chybovost a zdravotní rizika. Současná vedra přitom nejsou výjimečná událost, po níž se vrátíme k normálu. Jsou nový normál, který bude bohužel čím dál delší a teplejší.

Zaměstnavatel pro tzv. kancelářské profese ze zákona příliš povinností nemá. Máme sice hygienické teplotní limity, ochranné nápoje i obecnou povinnost zaměstnavatele chránit zdraví, ale nestačí to. A tak situace a pracovní podmínky statisíců zaměstnanců a zaměstnankyň závisí často na tom, jestli jejich nejvyšší vedení má, nebo nemá klimatizaci. Klimatická změna nebude ale do budoucna respektovat naše docházkové systémy ani manažerskou zálibu ve „firemní kultuře“ závislé na fyzické přítomnosti. Není možné čekat, že zaměstnanci a zaměstnankyně se přizpůsobí vedru. Vedru se musí přizpůsobit práce, pracoviště i pracovní legislativa.