Ranní postřeh Evy Lehečkové: Taková letní otázka - co když Ukrajina doopravdy prohraje?

Léto má v sobě podivné napětí – na povrchu přinese takové zpomalení světa, až jsme si pro ně stvořili sousloví okurková sezóna (respektive hezky středoevropsky do češtiny přes němčinu zkomolením jidiš již v 19. století převzali). Na poklidných hladinách letních přehrad, rybníků a tůní se ale znenadání klid čeří znepokojivými myšlenkami. Těm totiž teď žádný zběsilý koloběh každodenního života nebrání v tom, aby nás překvapily rychle se šířícími kruhy, které trochu zpomaleně, trochu fascinovaně sledujeme, kam nás zavedou.

Někdy to spustí útržek v knize, která musela počkat na soustředěnou četbu o dovolené, věta z filmu v letním kině, sugestivní otázka v novinovém titulku. Flora Jonáše Zbořila. Othello. Sbormistr. A letos taky na mrtvou sezónu až příliš mnoho novinových otázek. První reakce je zavřít je do krabiček a vrátit se k nim, až se nám bude chtít, až nabereme sílu, až... Ale právě teď na ně můžeme mít nejvíc času: nechat se jimi zprvu potopit a postupně najít svou cestu na hladinu, předtím než znovu naplno udeří v podzimních návratech. 

Po tom, co jsem v květnu absolvovala ve Varšavě konferenci vybraných evropských univerzit o tom, jaká by mohla být v budoucnu společensky relevantní podoba ukrajinských studií v Evropě, zejména v optimistické vizi poválečné obnovy Ukrajiny, mi v mysli tento týden nejvíce hlubokých kruhů rozvířila otázka mého kolegy Radomyra Mokryka A co když Ukrajina opravdu prohraje? Co bude pak? Nechci s tou otázkou být ani minutu, stahuje mě ve všech významech toho slova. Ale jenom teď na ni mám dost času na to, abych mě mohla někam dovést. 

A jaká je letos vaše okurková otázka?