0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Poznámky z New Yorku30. 1. 20105 minut

Rána a luk

“Vidím se před mnoha lety na mysu Sounio, s bolavou oteklou nohou, Filoktétés v ženské podobě, kulhám dlouhou stezkou, pak ležím na výběžku nad temným mořem a dívám se na červené skály, kde nezvučný bílý vír prozrazuje náraz vlny, představuji si tah vody z té výšky a vím, že sebevražda po úvaze není můj obor, přesto svou ránu nepřestávám poměřovat a hýčkat.” (Adrienne Rich: Dvacet jedna milostných básní, 1976)

Adrienne Rich není jediná z moderních umělců, kdo se nechal inspirovat postavou řeckého hrdiny Filoktéta. Podle pověsti táhl s Achillem a jeho výpravou na Tróju, ale po cestě jej uštknul had. Rána na noze tak hrozně zapáchala, že se jej přátelé rozhodli opustit na ostrově Lemnos. Po deseti letech se ale pro něj vrátili, protože podle proroctví to byl právě on, kdo jim jediný mohl pomoci k vítězství nad Trójou.

Reklama

Obraz ochromující rány spojené s nadpřirozenou mocí použil literární kritik Edmund Wilson ve sbírce esejů Rána a luk (The Wound and the Bow, 1941), kde na příkladu spisovatelů jako je Charles Dickens nebo Ernest Hemingway dokazoval, že trauma dává člověku schopnost hlubšího vhledu.

Po lučištníku Filoktétovi je pojmenovaná jedna nenápadná, ale pozoruhodná instituce, která sídlí v budově Newyorské psychoanalytické společnostia institutu na východní Osmdesáté druhé ulici.

  • Autor: Jiří Zavadil
• Autor: Jiří Zavadil

Edward Nersessian a Francis Levy založili centrum Philoctetes pro „interdisciplinární studium imaginace“ v roce 2004. První je klinický profesor psychiatrie a psychoanalytik, druhý spisovatel a literární kritik. Počáteční debaty mezi umělci a vědci, které se později staly pravidelným programem a hlavním raison d´etre společnosti, se odehrávaly v Nersessianově obývacím pokoji.

Francis Levy v jednom rozhovoru říká: „Začalo to jako diskuse o imaginaci. Imaginace je paletou psychoanalýzy a nás zajímalo, co nám tvůrčí lidé, kteří mají se svojí představivostí zvlášť úzký vztah, mohou říci o psychoanalýze a naopak: co může psychoanalýza odhalit o tvůrčím procesu.“

Nersessian a Levy byli ovlivněni esejí britského spisovatele C.P.Snowa z roku 1959 Dvě kultury, kde se problémy moderního světa vysvětlují jako důsledek toho, že přírodní a humanitní vědy se od sebe odtrhly a tvoří dvě kultury namísto jedné.

Během veřejných diskusí, které v prostorách centra tradičně bývají v sobotu odpoledne, se vědci a umělci snaží pochopit vztah mezi myslí (mozkem) a jejím obsahem. Z témat volně vybírám: Láska a rozkoš ve věku elektřiny, Stárnutí a tvořivost, Počasí a imaginace, Estetika matematiky, Moc jmen, Literatura a psychoanalýza, Vývoj temperamentu během prvních tří let lidského života.

V centru probíhá i literární cyklus Náš život v poezii, v němž žijící básníci – vedle toho, že čtou svoje vlastní texty – debatují o díle některého z mrtvých klasiků. Na programu jsou i koncerty a výstavy. Hmota času (The Matter of Time) – je k vidění právě teď. Několik umělců se tu pere s pomíjivostí okamžiku. Je tu vidět čas jako světlo na hladině řeky Hudson (Elliot Kaufman), jako pohyb mraků ve výseku nebe orámovaného okenní tabulkou (Linda Stillman) anebo jako budík (Catherine Rutgers).

  • Autor: Centrum Philoctetes
• Autor: Centrum Philoctetes
  • Autor: Centrum Philoctetes
• Autor: Centrum Philoctetes
  • Autor: Centrum Philoctetes
• Autor: Centrum Philoctetes

 

Autorka posledního obrázku v doprovodném textu poskytla zajímavý psychologický výklad anglického slova alarm clock (budík): „Takové každodenní výrazy jako ,alarm clock‘ vyjadřují naši posedlost dochvilností. Synonymy pro ,alarm‘ jsou samozřejmě: zneklidnění, úzkost, obava, stísněnost, hrůza, strach, panika, teror a nepohodlí.“
(Štěstí, že v českém slově ,budík‘ rezonuje uvolněná hravost, s jakou k času a dochvilnosti přistupuje východní polovina planety.)

  • Autor: Jiří Zavadil
• Autor: Jiří Zavadil

 

Psychoanalytická společnost a institut, v jejichž budově našel Philoctetes útočiště, stojí za samostatný blog a ještě se k tomu tématu vrátím. Newyorští psychoanalytici první generace, kteří sem během třicátých let přicestovali rovnou z Vídně a nadále udržovali těsné spojení s Freudem, tvořili pestrou společnost. K nejortodoxnějším dědicům Freuda patřil jeden ze zakladatelů Psychoanalytického institutu Kurt Eissler. Zajímavý byl i Ernst Kris, který psychoanalýzu kombinoval s dějinami umění a byl tak jakýmsi předchůdcem centra Philoctetes.

Filmy Woodyho Allena představují newyorskou posedlost psychoanalýzou jako legrační potrhlost, ale z vysokých oken a kovových vrat téhle instituce (ve městě je nejstarší svého druhu), na člověka padá tíseň. Už přes osmdesát let sem lidé, den co den, nosí svá bolavá tajemství. Nahlédla jsem do jedné z prázdných ordinací, abych věděla, co je k léčbě třeba. Nic zvláštního. Kanapíčko pro pacienta, židle pro lékaře a krabice papírových kapesníků na slzy.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].