Policejní hmaty a chvaty aneb Žijeme v právním státě

Může být chráněnou úřední osobou policista, který poruší při výkonu funkce své pravomoci? Má každý občan právo postavit se na odpor policistovi, který toleruje porušování lidských práv a základních svobod? O tyhle dvě zásadní otázky se hrálo ve zdánlivě banálním případu Kateřiny Krejčové - ženy, která před třemi lety při „srážce“ protiislámských a antixenofobních demonstrantů a policie na pražském Václavském náměstí měla zranit policistu, který podle jejího názoru napadl jejího přítele, patřícího do tábora antixenofobů.

Doktorandka Kateřina Krejčová byla postupně odsouzena za zranění policisty k podmínce, pak osvobozena, pak odsouzena, pak osvobozena. Případ byl předán k přestupkovému řízení na Prahu 1 a tamní úředníci nyní rozhodli, že nešlo ani o přestupek. Nejde jen o „vítězství“ jedné ženy, její odsouzení mohlo představovat jakési právní razítko na právo policie zasahovat proti občanům i mimo pravidla zákona - a znemožňovalo by občanům se v daný okamžik bránit.

Připomeňme si z autorova článku v Respektu z počátku loňského roku, o co šlo:  Prvního července 2015 se na Václavském náměstí odehrávaly dvě povolené demonstrace. Jedna protiislámská, na niž dorazilo asi pět stovek lidí. Přepisy projevu řečníků Tomia Okamury a Adama Bartoše měly soudy k dispozici - Máme strach z tisíců mladých muslimů, kteří přicházejí do Evropy, neumí ani číst, ani psát, neznají řemesla, zato umí šílet s kalašnikovem a taky tu a tam někoho znásilnit. Eritrejci a Somálci, kteří jsou ve statistikách na prvních místech v tom znásilňování, mají být přiděleni do České republiky. - Podobná varování zaznívala z pódia okamurovců asi půl hodiny. Několik demonstrantů neslo makety šibenic s nápisem „za vlastizradu“.

Ve spodní části Václaváku probíhala druhá akce – asi stovka „antixenofobních“ demonstrantů. Když se průvod okamurovců vydal směrem k nim, dohodla se policie s pořadatelem „spodní“ demonstrace, že uvolní přesile průchod. S touto dohodou nesouhlasila asi desítka demonstrantů včetně přítele Kateřiny Krejčové, kteří si sedli na zem. Policisté je začali odnášet a přítel Krejčové byl sražen na zem. Jeden z policistů si pak na něj klekl, nasazoval mu pouta a při tom mu urazil kus zubu. V Krejčové v ten okamžik „bouchly saze“, přiběhla k policistovi a skočila mu na záda, nebo na něj nalehla, nebo ho objala – podle různého pohledu soudů. Vzápětí byla i ona „svedena“ – jak zní odborný policejní termín strhnutí – na zem a zatčena.

Svědectví policistů i znalců před soudem pak bylo jednoznačné. Sedící demonstranti neuposlechli výzvy a nerozešli se. Proto bylo nutné použít proti nim „hmaty a chvaty“. Policisté musí mít autoritu. Reprezentují zákon a není možné odmítnout jejich výzvy, vysvětlovali žalobci a policisté. „Policisté nedělali, co měli. Okamura i Bartoš podněcovali svými projevy nenávist k jinému vyznání a rase, a to je trestný čin. Potom tam byly ty šibenice. Okamurovci nám vyhrožovali, policisté nás před nimi měli bránit,“ oponovala Kateřina Krejčová. Když potom policisté srazili jejího přítele a zaklekli na něj, chtěla ho bránit „před policejní zvůlí“.

České zákony dávají občanům právo bránit se i policistovi, který jedná protizákonně. Podle bývalé ústavní soudkyně a současné senátorky Elišky Wagnerové je sice obtížné vymezit hranici toho, kdy občan v podstatě bere do ruky zákon, zejména při pouličních demonstracích. Ale ona sama jako ústavní soudkyně už jednou rozhodla, že policisté porušili zákon a poškozený občan se jejich represi bránil oprávněně.

Policisté a státní zástupci naopak vylučovali, že by občan měl mít podobné právo se bránit ataku policistů. Odkazovali na pozdější možné podání stížnosti, trestního oznámení na policistu. Ale to má háček. Respekt už před pěti lety zmapoval, že lidé, kteří se ohradí nebo nějak zareagují na nezákonnost či nepřiměřenost zákroku policie, jsou často následně obviněni z násilí proti úřední osobě, stejně jako Kateřina Krejčová. Tento paragraf je v Česku používán ve stovkách případů. V přepočtu na obyvatele je to osmkrát častěji než třeba v Německu nebo Belgii - a už v roce 2009 jsme si vysloužili napomenutí evropského soudu za jeho „zneužívání“.

Verdikt v případu Kateřiny Krejčové celkem přesvědčivě ukazuje, že v Česku funguje právo, a to dokonce osvíceně. Trvalo to sice tři roky, ale buďme vděčni, že soudy – a v tomto případě i obecní úředníci – si v mnoha případech zachovávají nadhled a jsou schopny reprezentovat spravedlnost. Přes všechny excesy kolem exekutivní správy můžeme říct, že žijeme v právním státě. Že soudy stále reprezentují zákonnost, která je mocnější než zájmy vlády a jejích institucí.