Za Paroubkem a Topolánkem

Se zpožděním jsem si přečetl politické závěti Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka a byť mám vůči oběma velké výhrady, zaslouží si uznání, že do české politické kultury vnášejí dobrou tradici písemné reflexe, která je důležitá pro českou národní paměť. Uvědomil jsem si to zvláště ve srovnání se Slovenskem, kde by jste podobný typ otevřených dopisů straně, psaných odcházejícími politiky hledali jen velmi těžko.

Jiná věc je, že zejména při čtení Paroubkova dopisu jsem měl místy dojem, že jeho analýzu by měli povinně číst všichni studenti politických věd jako ukázku toho, jak se politika nemá dělat a chápat. Výčet viníků Paroubkovy prohry je dlouhý a až na jednu kritickou pasáž o špatném odborném zázemí a lenosti funkcionářů ČSSD jsou na vině všichni ostatní: média, Ústavní soud, podnikatelské skupiny a ostatní politické strany včetně komunistů, kteří neprojevili dost empatie vůči ČSSD, když byl Paroubek ohazován vejci na předvolebních mítincích.

Politika je podle Paroubka v podstatě jen série podrazů a taktických úskoků a ČSSD byla obětí konspirace mocné korporace podnikatelů a novinářů. Jistě, Paroubek má pravdu, když píše, že většina českých médií je pravicových a že spolu s politickou pravicí vyvolaly hysterii kolem řecké krize a vystrašily voliče před levicí. Neuvědomuje si však – a to je jeho zásadní politická chyba -, že český strach ze zadlužování (a tím také z oslabování koruny) má historické kořeny ještě v První republice a nešlo tedy o promyšlené spiknutí proti ČSSD. Bylo to zřetelně vidět právě ve srovnání se Slovenskem, kde je tento strach historicky poněkud slabší (byť i tady je zakořeněn poměrně hluboko). Zadlužení obou zemí a hrozba rozvratu veřejných financí jsou zhruba stejné, ale jen v Česku se z toho stalo dominantní téma, přestože na Slovensku nejsou média o nic levicovější.

Paroubkova posedlost médii je dlouhodobá a naštěstí tak křiklavá, že paradoxně vyprovokovala sebezáchovné reflexy společnosti k obraně svobod. Nicméně ČSSD by si po jeho odchodu z předsednické funkce měla pořádně promyslet, jak se ke svobodě jako fundamentální civilizační hodnotě v budoucnu postavit.

Dopis Mirka Topolánka je ve srovnání s Paroubkovým přímo esejistickou perlou a je důkazem moderní teorie o člověku, že nemáme jeden, ale množství různých charakterů, z nichž se v různých situacích nejvíce prosadí vždy jeden z nich. V tomto případě se projevila Topolánkova velkorysost a moudrost. Až je člověku líto, že ty jiné charaktery, v nichž se prosazovala ješitnost, arogance a zloba, měly tak často v jeho politické kariéře navrch.

Nemůžu říct, že mi za těmito barvitými postavami české politiky bude smutno, ale jakkoli poškodily českou politickou kulturu svým chováním v minulosti, svými testamenty jí rozhodně prospěly.