Máma nám dává denně pocítit svůj smutek a samotu

S mámou jsme odmalička vyrůstali s bratry sami. Otec byl alkoholik a znepříjemňoval všem život. Máma nás vychovala velmi dobře – všichni jsme vystudovali vysoké školy, máme své životy, pracujeme a žijeme stovky kilometrů od rodného domova.

A tady nastává problém. Máma zůstala doma sama, protože stále pracuje. Poslední léta domů často nejezdíme a setkáváme se zejména o Vánocích, nebo když spolu zorganizujeme nějaký výlet či dovolenou – a začaly se nabalovat problémy. Máma nám dává dost pocítit svůj smutek a samotu. Denně nám píše, ptá se, jak se máme, co děláme – co by ještě nebyl problém –, ale při každém telefonátu si stěžuje, že je osamocená, smutná, že nikoho nemá a že všichni jsme teď pryč. Neustále vzpomíná na to, jaké to bylo, když jsme byli všichni pohromadě.

S bratry jsme se jí snažili poradit – ať si najde nějaký koníček, začne se učit cizí jazyk, začne sportovat… Ale nikdy se k tomu neodhodlala. Upřímně nevím, co od nás očekává, protože ani jeden z nás se neplánuje vrátit zpátky domů. No je psychicky náročné neustále poslouchat, jak váš rodič „trpí“, a vy mu nedokážete pomoci – ačkoli mám pocit, že zachraňovat rodiče ani není úkolem dítěte.

Spíše to vnímám tak, že máma celý svůj život podřídila nám dětem, zanedbala svůj osobní život a teď má pocit, že bychom měli být všichni spolu i v dospělosti – což mi přijde nerealistické a nezdravé. Nechci, aby se cítila zraněná, ale zároveň chci, aby pochopila, že nás tímto přístupem psychicky vyčerpává a že to v nás zanechává pocit viny a bezmoci.