Světu se v létě líbila música mexicana

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Album týdne

Když hudbu Jeffa Rosenstocka popisoval novinář Dan Ozzi pro server The Guardian, pomohl si přirovnáním ke hře s Jenga věží, z níž je vytaženo poslední dřívko zaručující stabilitu, a je tak těsně před svým zhroucením. Novinka Hellmode od nepřehlédnutelné osobnosti americké punkové scény působí skutečně jako chaos – ale řízený, promyšlený, až metodický.

Čerstvý čtyřicátník Rosenstock si vybudoval jméno a reputaci kultovního autora na přelomu devadesátých a nultých let ve formacích The Arrogant Sons of Bitches nebo Bomb the Music Industry!. Pod svým jménem vydává teprve od roku 2015, ovšem ve všech inkarnacích si dával záležet, aby byly jeho kroky v souladu s punkovými postoji ostražitosti vůči hudebnímu byznysu. To znamená mimo jiné hlídání si nižších cen vstupenek na koncerty, aby byly dostupné i pro mladé posluchačstvo, ruční výrobu triček, případně rozhodnutí poskytovat digitální nahrávky ke stažení za dobrovolný příspěvek ještě dřív, než tento krok zpopularizovali Radiohead.

Při tom všem si Rosenstock zachoval obrovskou porci sebeironie, s níž glosoval vlastní status úspěšného muzikanta. Jeden z jeho vtipů se dokonce stal komerčně superúspěšný a válcoval Spotify. To když v roce 2021 coby aprílový žertík předělal celé své album No Dream do žánru ska a vydal jej jako Ska Dream. Podobná uštěpačnost prosakuje i z Hellmode, které natočil v proslavených losangelských EastWest Studios, kde vznikala alba Beach Boys nebo Whitney Houston.

Rosenstock možnosti velkého profesionálního studia nevyužívá k velkoleposti. Spíš k umocnění chaotické povahy své tvorby, která se odkazuje k pop-punku i emo hardcoru devadesátých let. Dokládá to hned úvodní Will U Still U, která se žánrovými zvraty podobá jakési punkové Bohemian Rhapsody a - jako mnoho jiných Rosenstockových skladeb - hovoří o úzkostech a strachu ze selhání. „Budeš mě stále milovat, i poté co jsem to pos*al? Poté, co jsem ukázal, že si nezasloužím tvoji důvěru a nejsem ten člověk, za jakého jsi mě měla?“ řve divoce z plných plic. Po poslechu Hellmode je ale zřejmé, že nic takového nehrozí. Jeff Rosenstock je naopak přesně ten punk, za nějž ho publikum má.  Pavel Turek

Seriál týdne

Jerry Buss s Earvin Magic Johnson jsou zpět. A s nimi fascinující přehlídka dalších maximalizovaných eg, díky nimž se osmdesátá léta nesla v basketbalovém klubu Los Angeles Lakers ve znamení takzvané „showtime éry“. HBO aktuálně vysílá druhou řadu seriálu Lakers: Vzestup dynastie a před námi je příští týden už poslední díl. Druhé řady, nikoli celého seriálu. Ten si totiž drží tak vysokou úroveň, že by nebylo divu, kdybychom postupně sledovali ještě mnoho řad provázející tým excentrického majitele Busse až do hlubokých devadesátých let. I v nich se totiž děly velké věci.

Teď jsme ale v sezoně 1981-1982. V minulé sérii to jiskřilo hlavně přímo na palubovce mezi legendou Lakers Kareem Abdul-Jabbarem a nováčkem Johnsonem, v novince se děj ze sportovních hal (což je trošku škoda) stáhnul víc do zákulisí. Jedna epizoda sice sugestivně líčí vzestup Magicova zarputilého rivala z Boston Celtics Larryho Birda a v používání nervních střihů a přecházení k uměle zestařenému filmovému materiálu je možná vrcholem celé druhé řady. Ta si ale jinak všímá zejména rostoucího napětí mezi týmem vyžívajícím se v improvizovaných útocích a jeho koučem Paulem Westheadem, který se mu snaží marně vnutit svůj pedantský „systém“.

Znalci i bez sledování nových dílů vědí, jak to s Westheadem u Lakers dopadlo, jakou roli v tom měla jeho pravá ruka Pat Riley a čím tak musí logicky v neděli druhá série vyvrcholit. I pro milovníky historie NBA je to přitom dramatická podívaná. V čele s nezapomenutelnou scénou, kdy si „Doktor“ Buss přímo před novináři vybírá, kdo by mohl jeho tým nabitý hvězdami (Magic Johnson se právě v téhle sezoně stal nejlépe placeným sportovcem na světě) trénovat. Ostatním nezbývá než v neděli sednout k HBO a fandit ve finále NBA Lakers proti Sixers, čili týmu Philadelphia 76ers. Jan H. Vitvar

Výstava týdne

Zkraje léta jsem v rubrice Prvních 15 minut psal, že se dá odhadovat, že se s její aktérkou Annou Ruth „brzy setkáme i v některé ze soukromých síní, pro něž jsou nyní přesně tyto podoby současné malby s přesahem tím nejatraktivnějším magnetem“. No a už je to tady. Ruth dostala příležitost v pražské Karpuchina Gallery, kde se od minulého týdne prezentuje výstavou Elegy of Myrrh, čili Elegie myrhy.

Pro devětadvacetiletou malířku to musí být vzrušující měsíce. Loni oddiplomovala na AVU, před třemi měsíci měla v hlavním městě první samostatnou výstavu v alternativním prostoru Pragovka a nyní se přesunula do samotného centra města, do prodejní galerie s vynikajícím čichem na nové talenty. Velmi krátký odstup od jejího předchozího výstupu, na němž v Pragovce „tančila na krysím ocase“ coby tvůrkyně vlastní výtvarné mytologie, přitom na nových obrazech vůbec není vidět. Nadále se nesou ve svěžím éterickém duchu; jako by nevznikly v časovém presu, ale snesly se do podzemí galerie s charakteristickou cihlovou klenbou z nějakého poklidného bezčasí, v němž se malba 21. století potkává se stovky let starými tématy.

I tentokrát se Ruth vrací do středověku. Konkrétně k rytířským turnajům, jež v galerii rekonstruuje v podobě šlechtické lóže opuštěné diváky těsně po skončení soubojů. Na podlaze leží vedle turnajových dřevců rytířské zástavy, stěny zdobí plátna s namalovanými dýkami, perlami, prsteny, rudými rukavicemi a tvářemi bytostí z očividně bližšího než středověkého světa. Ruth spoustu let dělala historický šerm a tohle je její poklona romantickým hrdinům a hrdinkám, bez nichž se naštěstí zatím neobejde ani naše moderní společnost.

Středověká doba byla železná a tomu odpovídá autorčina volba barev (na červenohnědé tóny používá lazuru oxidu železitého) i materiálu (lóže je vyrobená z reznoucího lešení a jeden z obrazů kryje okrasná mříž). Koncem září ještě díky spolupráci s Alexandrou Karpuchinou čeká Annu Ruth veletrh Contemporary Istanbul, v říjnu pak SWAB v Barceloně. Tentokrát si dovoluji odhadovat, že by mohla svým dřevcem zasáhnout i zahraniční publikum na současných uměleckých turnajích. Jan H. Vitvar

Letní hity

Streamovací služba Spotify zveřejnila statistiky nejposlouchanějších skladeb tohoto léta. Na vrcholu globálního seznamu je s více než 390 miliony dvojice Eslabon Armado a Peso Pluma s hitem Ella Baila Sola! Na druhé pozici se umístila skladba Where She Goes od Bad Bunnyho, stupně vítězů doplňuje song Seven (feat. Latto), za kterým stojí korejský zpěvák Jung Kook a Latto. Favorit Peso Pluma se v celosvětovém žebříčku top 20 objevuje ještě dvakrát a tato frekvence představuje milník pro nově profilovaný žánr Música Mexicana, který za posledních pět let zaznamenal na Spotify 430procentní nárůst. V Česku oproti tomu vzkvétala láska k místním umělcům. Do TOP 20 se probojovalo pouze pět zahraničních skladeb včetně jedné slovenské. Tuzemskou nejstreamovanější skladbou léta se stal Safír rapperů Calina a Viktora Sheena, na druhém místě ji následuje rapper STEIN27 a jeho skladba Habibi. tur

Koncert

Party k sedmnáctým narozeninám Radia Wave proběhne příští čtvrtek pod jednou střechou na dvou scénách v pražských klubech Fuchs2 a Bike Jesus. Součástí večera bude stejně jako v minulých letech finále hudebně exportního projektu této rozhlasové stanice Czeching a koncerty tu odehraje komplet celá čtveřice zúčastněných badfocus, Island Mint, Maella a Kalle. Zahraniční hvězdou večera bude londýnský rapper Denzel Himself. tur

Umělecký objev

Od příštího pátku do 30. října bude pražská Galerie Arthouse Hejtmánek prezentovat tvorbu naivistického malíře a samouka Josefa Kotrby (1896–1984). Výstava Nalezený malíř Josef Kotrba ukáže veřejnosti – a také nabídne k prodeji - vůbec poprvé přes stovku obrazů, které byly před rokem objeveny v žalostném stavu na půdě domu v Králově Dvoře u Berouna, který šel do prodeje. Díla nyní restauroval přímo majitel síně Tomáš Hejtmánek, podle nějž Kotrbovu tvorbu charakterizují „veselé barvy a radost ze života“. Kotrbova pozůstalost je trojnásobná, než může kapacita galerie pojmout, časem proto dojde i na pokračování. Jediné, co se o Kotrbovi zatím ví, je to, že absolvoval studium architektury u Jana Kotěry na AVU a podle „sporadických zmínek byl snad projektantem, stavitelem nebo stavbyvedoucím.“ jhv

Kulturnímu mixu věnujeme čtyři stránky v každém čísle týdeníku Respekt a vždy ve čvrtek vám přinášíme výběr z chystaného vydání

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter.