Zítra mi bude šestnáct a už nechci být starší

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Album týdne

Je to výběr dosavadních největších hitů, ale není to „jen“ výběr největších hitů. Písničkářka Christia Cabral vystupující pod pseudonymem Spellling pojala album SPELLLING & the Mystery School jako příležitost podívat se na své starších skladby zcela jinak a natočit je znovu se stávající koncertní kapelou. Výsledkem je bohatě zaranžovaná opulentní nahrávka, která v mnohém působí, jako by byl předchozí atmosférický a éterický materiál přetvořen pro účely broadwayského muzikálu. Náznaky, zasněnost, folkové písničkářství – to vše zde ustupuje paletě velkých emocí.

Rodačka z Kalifornie původně studovala filozofii. Jako jediná žena a také jediná osoba jiné než bílé barvy pleti se ovšem v ročníku necítila příliš dobře, proto změnila obor na literaturu a následně vizuální umění. A byly to právě barvy, přesněji řečeno voskovky, které inspirovaly její první hudební pokusy, když se coby učitelka malých dětí rozhodla napsat hudbu pro každou z voskovek v krabičce. Dalším krokem pak bylo vydání dream-popového debutu Pantheon of Me, který vystavěla na zvuku syntezátoru microKorg a efekty zastřeném hlase.

Právě změna v pěveckém projevu je na SPELLLING & the Mystery School nejvíc markantní. Cabral upouští od efektů a nechává svůj hlas naplno vyniknout. Syntezátorový chlad druhého alba Mazy Fly (2019) navíc na novince střídá ryze akustická sestava, jíž se poprvé přiblížila na desce The Turning Wheel (2021). Pokud se dá na dosavadní diskografii Spellling pohlížet jako na vývoj, kterým procházela, a život, který žila, pak SPELLLING & the Mystery School působí jako film, který byl na motivy tohoto života natočen.

Vše tu je zdůrazněno, zvětšeno a nasvíceno tak, aby to vyznělo na velkém plátně. Nachází se tu smyčcová sekce i rockové bicí a písně jsou řazené tak, aby popisovaly kariéru Spellling jako cestu dospívání. Nejprve se pokouší sama sebe přimět k tomu, aby se vůbec odevzdala lásce a vystoupila z vlastních fantazií. Ústřední osmiminutový track Boys at School jak pak svého druhu mini operou o těžkostech nevyhnutelně se blížící dospělosti: „Zítra mi bude šestnáct a už nechci být starší. Nenávidím kluky ve škole, nikdy nehrají podle pravidel.“ Pavel Turek

Výstava týdne

Ve výtvarném umění se leckdo považuje za uměleckého experimentátora či experimentátorku. Sedmatřicetiletý Lukáš Kalivoda jím ale skutečně je. Scéna ho poprvé řádně zaznamenala před pěti lety, kdy v pražské MeetFactory vystavil své pokusy s malováním vodou. Velkoformátové malby na papíře vznikaly pomalým vypouštěním vody s barvivem z barelu, na jehož vnitřní stěně byl fixován podkladový materiál. Následně Kalivoda experiment rozšířil o hudební prvek. Reliéf stékané barvy v barelu ovlivňoval zvukovými vibracemi, které do sudu pouštěl pomocí reproduktoru.

Zároveň se ale Kalivoda pravidelně vrací i k oboru, jejž vystudoval na UMPRUM u Vladimíra Kopeckého. Totiž k uměleckému sklářství. Na fotopapíry kupříkladu přenášel odrazy světla lámané přes skleněné hranoly - a právě s hranoly nyní samostatně pracuje na své výstavě v (A)VOID Gallery příznačně nazvané Lom toku.

Čtěte také

Jak se kalila voda

Galerie sídlí v jedné z kobek na pražské náplavce pod Rašínovým nábřežím. Kalivoda se ji rozhodl zaplnit site-specific instalací, jež visí z galerijního stropu. Jde o sestavu vytvořenou ze stovek různě dlouhých a různě poškozených skleněných hranolů připevněných samostatně na neviditelných vlascích. Normálně by skončily jako odpadový materiál na skládce. Kalivoda z nich ovšem vytvořil jakýsi lustr, který ve slunečných dnech skutečně lámáním toku paprsků prozařuje nejen interiér místnosti, ale vychází až ven k Vltavě skrz obří kulaté okno, jež v síni slouží zároveň jako dveře otáčející se kolem středové osy.

V náročné realizaci mu pomáhalo osm lidí a řada z nich si z ní odnesla stopy na rukách, jimiž musel každý z ostrých hranolů projít. To je také důležitý prvek výstavy: co se návštěvníkům vznáší nad hlavami v podobě křehoučkého objektu, který přitahuje neodolatelně jejich zrak jako lampa noční motýly, je na druhé straně hrůzostrašnou hrozbou. Je tedy dobré vědět, že instalaci dělal někdo tak šikovný jako Lukáš Kalivoda. Jan H. Vitvar

Audio týdne

Jestli existuje v historii české rozhlasové hry skutečně přelomová inscenace, je to dramatizace Čapkovy Války s Mloky z roku 1958. Dramatizátorka Jaroslava Strejčková a režisér Jiří Horčička tu po dekádě potlačování rozhlasové hry jako žánru a přitakávání sovětskému modelu „divadla u mikrofonu“ vytvořili skutečně zářivou a nápaditou hru, v níž se rychlými střihy přemisťujeme po celé planetě, vypravěč (v podání Karla Högera) nás vtipně provází tísnivým příběhem postupného vzestupu Mloků až k válečnému běsnění v dodnes funkčních a působivých zvukových obrazech.

Nahrávka otevřela Horčičkovi svět: především německé rozhlasové stanice jej následně zvaly ke spolupráci, většinou na jazykových mutacích jeho českých inscenací. Mezi ně patří i hamburská verze Války s Mloky, která vznikla v roce 1963 pod názvem Der Krieg mit dem Molchen. Německá verze je pozoruhodná nejen tím, že si můžeme poslechnout, jak Horčička vnímal hudebnost cizí řeči, ale také obsazením českých herců s výbornou němčinou. Například Rudolfa Pellara (vypravěč), Otomara Korbeláře (kapitán Van Toch), Jindřicha Narenty (Greggs) nebo Otto Ševčíka (Abe). Tato historická kuriozita byla po mnoho let ukrytá v archívu, než ji stanice Norddeutscher Rundfunk letos v červnu zařadila znovu do programu. Stále je možné si ji poslechnout na stránkách NDR.de. Přemysl Hnilička

Klasická hudba

Orchestr PKF — Prague Philharmonia letos slaví 30 let od svého založení uznávaným dirigentem a pedagogem Jiřím Bělohlávkem. Jubilejní sezonu, která bude výročí hned na několika koncertech připomínat, zahájí příští ve středu v Rudolfinu díly Josefa Suka a Antonína Dvořáka. Orchestr zahraje pod taktovkou šéfdirigenta a hudebního ředitele Emmanuela Villauma, sólistou bude violoncellista Jan Vogler. tur

Filmový festival

Mezinárodní filmový festival ELBE DOCK odstartuje příští středu v ústeckém kině Hraničář svůj 6. ročník. Na programu budou jak filmy soutěžní, tak evropské debuty nebo snímky vytvořené umělou inteligencí. Část programu se opět odehraje v běžně nepřístupných prostorách ústeckého protiatomového bunkru. V Drážďanech, kde pak v pátek začne paralelní část festivalu, bude publikum moci nasát atmosféru bývalého vlakového nádraží a současně jedinečného kulturního prostoru GEH8. S festivalem Elbe Dock je úzce spojena také 17. Cena Pavla Kouteckého, která bude na zahajovacím večeru udělena nejlepšímu českému dokumentárnímu filmu jak v celovečerní, tak krátkometrážní sekci. tur

Koncert

Britská kapela Slowdive, která se na přelomu osmdesátých a devadesátých let stala jednou z hlavních hvězd shoegazeové vlny, se po vydání tří řadových alb takřka na dvacet let zcela odmlčela. Na koncertní pódia se vrátila až v roce 2014 díky nové generaci posluchačstva a pobídce barcelonského festivalu Primavera Sound. Nyní se Slowdive po úspěšném vystoupení na festivalu Colours of Ostrava v roce 2016 chystají také do Prahy. Zahrají 28. ledna 2024 v prostorách současného Divadla Archa, koncert se uskuteční v rámci turné k novému albu Everything Is Alive. tur

Kulturnímu mixu věnujeme čtyři stránky v každém čísle týdeníku Respekt a vždy ve čvrtek vám přinášíme výběr z chystaného vydání

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter.