Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Nemilosrdná minulost

Rozrušená země

Pocit vlastní neviny je tváří v tvář hrůzám totalitního režimu příznačný nejen pro tzv. mlčící většinu, která všechno svádí na "ty nahoře". Podobně bez viny jako řadoví občané se cítí i většina přímých zaměstnanců totalitního aparátu, od policie přes armádu až po justici.

V prvním patře rodinné vilky v pražských Strašnicích sedí u stolu starý muž v namodralých teplácích. Penzista Pavel Vítek (84) si o sobě letos na podzim přečetl v novinách špatnou zprávu: místo poklidného čekání na smrt si možná bude muset sednout na lavici obžalovaných. Bývalý soudce Vítek je po několika příslušnících StB historicky prvním představitelem oficiální komunistické justice, který bude nuset svou práci pro režim vysvětlovat před soudem. Je obžalován ze zneužití pravomoci veřejného činitele. Jako člen senátu pražského Státního soudu se totiž v červenci 1951 podepsal pod jeden z nejznámějších a největších zločinů české justice padesátých let - babický proces. V rámci zúčtování se „spiknutím proti lidově demokratické republice“ tehdy soud poslal jedenáct lidí na smrt, čtyři „spiklenci“ dostali doživotí, čtyřiašedesát obžalovaných vyfasovalo tresty od jedenácti do pětadvaceti let a deset jich odešlo s „pouhými“ čtyřmi až deseti lety těžkého žaláře. „Jsem strašlivě pobouřen,“ komentuje bývalý komunistický soudce tichým, třesoucím se hlasem svoje dnešní potíže. „Byl jsem to nejmenší kolečko v celém stroji. Nebyl jsem žádný kovaný komunista a z justice mne vyhodili už v padesátých letech. Jsem nevinný: celý zbytek života jsem jezdil s jeřábem a nikdy jsem nikomu nic neudělal. A teď mě chtějí poslat před soud.“

Poprvé a naposled

Tato slova jen připomínají známý fakt: pocit vlastní neviny je tváří v tvář hrůzám totalitního režimu příznačný nejen pro tzv. mlčící většinu, která všechno svádí na „ty nahoře“. Podobně bez viny jako řadoví občané se cítí i většina přímých zaměstnanců totalitního aparátu, od policie přes armádu až po justici. V Čechách se tento pocit neodpovědnosti za minulé děje stal téměř všeobecným, neboť měl pro svůj rozkvět obzvlášť příznivé podmínky.Během krátké „oblevy“ v šedesátých letech sice přišla řada i na rehabilitaci obětí komunistického teroru, ale protože ji zase řídili sami komunisté, skončilo to rozpačitě: i těm největším reformistům se do přiznání hlubinné zločinnosti jejich systému příliš nechtělo. Přístup se zásadně nezměnil ani po listopadové revoluci. Ano, nová elita označila předchozí režim za „protiprávní“ a pokusila se jeho oběti opravdu v úplnosti rehabilitovat. Nicméně dát padlému systému přídomek „zločinný“, pojmenovat jeho pilíře a konkrétní viny jednotlivých představitelů či institucí se už nikomu moc nechtělo. Není divu: komunistickou partají tady v době její vlády prošlo zhruba 7 milionů lidí. A strana je oblíbená i dnes, kdy jí předsedá syn muže obžalovaného z mučení politických vězňů v padesátých letech. Členové KSČM sedí v obou komorách parlamentu a pravidelně obsazují radnice v mnoha zdejších městech a vesnicích. To prozrazuje, že před „šťouráním“ v minulých vinách dostal u většiny lidí přednost generální pardon.Tváří v tvář tomuto přístupu může mít případný soud s penzistou Vítkem velký význam. Nenápadný stařec totiž reprezentuje opravdu ta „malá kolečka“ komunistické mašinerie. Je příkladem člověka, který poslechl, protože měl strach, a dnes nechápe, proč právě on by měl být odpovědný za minulé hříchy.Vítkův případ může Čechy dovést i k úvaze, na čem vlastně zdejší komunistický teror stál a co v našem světě zanechal. Je to po devíti polistopadových letech první - a vzhledem k vysokému věku posledních svědků možná i poslední - velká šance k reflexi. Na odpověď čekají i otázky týkající se tuzemských specialit. Například odkud se bere všeobecná nedůvěra ke spoluobčanům, kteří se pokusili vzdorovat komunistickému teroru se zbraní v ruce. Stejně tak je možné se ptát, proč se politickým vězňům z padesátých let dodnes nepodařilo definitivně setřást cejch vyvrhelů. Vyvrhelů, kteří si za minulá příkoří mohou povětšině sami: vždyť přece kdo je nutil, aby se tenkrát před lety zaplétali do nějakých podivných her?

Jenom zvedal ruku

Zjednat spravedlnost v politických procesech padesátých let se samozřejmě nikomu nepodaří. Jejich političtí iniciátoři jsou dávno po smrti. Mrtvá je i většina estébáků, bachařů, prokurátorů a soudců. Ti, kteří dosud žijí, jsou navíc v ohromně výhodné pozici: jediné, co by je mohlo ohrozit, je důkaz, že ve svém angažmá pro diktaturu porušili tehdejší komunistické zákony.Soudce Vítek je z tohoto pohledu vlastně smolař. Za prvé už v tom, že zrovna jeho případ se vyšetřovatelům z brněnské pobočky Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu vůbec podařilo zdokumentovat do žalovatelné podoby. Stovky jiných spisů skončily kvůli nedostatku důkazů v koši. Druhou smůlou je paradoxně Vítkův skvělý zdravotní stav: ani s osmi křížky na krku ho dosud nepostihla žádná vážnější choroba, a může být tedy bez potíží postaven před soud. Za další dva kolegy, kteří společně s ním podepsali rozsudky v babickém případu, už všechno vyřešil čas. Šéf senátu Vojtěch Rudý je mnoho let po smrti. Dalšího komplice, bývalého soudce Jaroslava Demčáka, prohlásili lékaři letos na jaře především kvůli zásadním výpadkům paměti za neschopného soudu a obžaloba proti němu byla stažena.Z čeho se bude osamocený Vítek zodpovídat? „Původně jsem přemýšlel o tom, že by to mohla být vražda, ale po debatě s nadřízenými jsme od podobné kvalifikace upustili,“ vysvětluje přípravu žaloby jihlavský státní zástupce Arim Salichov. „Babický proces byl řízen z nejvyšších míst a tam by se o vraždě mluvit dalo. V případě soudců jde ale spíše o to, že se z titulu své funkce nepokusili bránit vykonání politického zločinu. Mohlo by jít o zneužití pravomoci veřejného činitele."Soudce Vítek se brání tím, že jednal pod tlakem. "Co jsem měl dělat? Měl jsem strach. Kdybych odmítl soudit, zavřeli by mě,“ říká rozhořčeně. „Neubližoval jsem. Jenom jsem tam seděl a zvedal ruku.“ V tom má nepochybně pravdu: podle muklů, kteří babické peklo přežili, na ně Vítek na rozdíl od jiných „neřval“ a během procesu prý jen „seděl jako pecka a koukal do země“. Státní zástupce ale trvá na svém: „Takovou obhajobu lze možná lidsky pochopit. Já se ale musím ptát, proč jako právník a nadto soudce připustil, aby byla krácena zákonná práva obžalovaných.“ Formální chyby jsou v babickém procesu pochopitelně nabíledni. Pokud pomineme základní „pochybení“, tedy skutečnost, že celý proces byl zinscenovaný a výpovědi obžalovaných vymlácené a nadiktované estébáky, jde o to, že vězni celou dobu vůbec nevěděli, z čeho jsou vlastně obviněni. U soudu se nečetly výpovědi svědků. Žaloba obsahovala jen ideologické žvásty o spiknutí a morální profily obžalovaných, ale žádný popis jejich konkrétních činů. A hlavně byli všichni odsouzení zbaveni práva na řádnou obhajobu: přidělený obhájce jim jenom stručně poradil, aby zopakovali všechno, co bude soudruh prokurátor chtít. „Tohle všechno je odepření věcí, na které měl každý obžalovaný právo i podle komunistických zákonů,“ říká Arim Salichov. „Budeme se točit na tom, že soudce musí dbát na zachovávání zákonnosti. A to Pavel Vítek nedělal.“

Agent na střeše

Osud jihomoravských Babic spadá do doby, kdy měly politické procesy ještě jasný propagandistický směr (viz rámeček 1). Komunisté si prostě všimli, že moravskobudějovický region, do něhož malá vesnička patří, je pro ně v mnoha směrech problematický. Silně katolicky zaměřené obyvatelstvo k jejich partaji nijak zvlášť netíhlo a zdejší drobní sedláci navíc nebyli nadšeni myšlenkou kolektivizace. Na začátku roku 1951 se po vesnicích v okolí Babic začal motat podivný chlapík, který se občanům šeptem představoval jako agent americké zpravodajské služby CIC Ladislav Malý. Rozšiřoval v kraji zvěst, že už v červnu vypukne v Čechách protikomunistický puč a on že přichází zorganizovat odboj proti komunistům. Mnohé z rolníků jeho vyprávění nadchlo a nabídli mu všemožnou pomoc. Někdo ho nechal u sebe přespat, jiní mu dali najíst a ti nejodvážnější se chtěli zapojit do nadcházející akce. Řada sedláků ale Malému nevěřila a podezírala ho, že je estébáckým provokatérem. Názor, že Ladislav Malý byl estébák, kterého jeho soudruzi ve finále nechali ve štychu, vyznávají dodnes všichni žijící svědkové a oběti tzv. babického případu. V dokumentech se ovšem pro tuto hypotézu nepodařilo najít žádný důkaz.Ať už to bylo jakkoli, faktem zůstává, že StB o Malého moravskobudějovických manévrech dobře věděla. Když v dubnu někdo za tmy vystřelil poblíž nedalekých Heraltic na tamního komunistického funkcionáře, začali estébáci postupně zatýkat sedláky, kteří s Malým přišli do styku. Jeho samotného ale nechali na pokoji. A to i přesto, že drzost amerického agenta stále stoupala. „V jednu dobu spal u našeho faráře a ve dne třeba vylezl na střechu fary a začal si pískat. Ať mi nikdo nevykládá, že takhle se chová agent v amerických službách,“ vzpomíná znechuceně na Malého Ladislav Brabenec, který později u soudu za své kontakty s ním vyfasoval pětadvacet let.Zničující úder proti babickému regionu nastal po události, která na obyvatele Babic hluboce zapůsobila. V podvečer 2. července 1951 se Malý objevil v babické škole, kde v té době schůzovali místní komunisté. Doprovázeli ho tři mladíci ze sousedství: čtyřiadvacetiletý Antonín Mityska, o dva roky mladší Antonín Plichta a jeho dvacetiletý bratr Stanislav. Co se uvnitř přesně stalo, nikdy nikdo nezjišťoval a dnes už patrně nezjistí. Okolo páté se ze školy ozvaly výstřely. Když se vesničané seběhli, našli na schodech tři mrtvé členy KSČ: řídícího učitele Tomáše Kuchtíka a dělníky Josefa Roupce a Bohumila Netoličku. Čtveřice z místa činu utekla a ukryla se v lesíku u nedalekých Bolíkovic, kde ji až po pár desítkách hodin vypátrali a postříleli policisté. Následky střelby v babické škole byly tragické. Během čtyř dnů byli pozavíráni všichni z okolí, kteří s Malým přišli do styku. Byla to blesková akce. Vyšetřování bylo ukončeno 9. července a o tři dny později bylo u jihlavské pobočky Státního soudu nařízeno soudní líčení. Soud se nezabýval takovými podružnostmi, jako je například otázka, kdo ze čtveřice vlastně střílel a jaký k tomu měl motiv. V soudní síni místo toho probíhalo demonstrativní zúčtování s „protilidovým spiknutím“. Jen v prvním kole přitom padlo šest rozsudků smrti (vykonaných o měsíc později), dvakrát doživotí a pětkrát dvacet až pětadvacet let. Ještě do konce roku 1951 bylo v babickém okolí pozatýkáno bezmála dvě stě lidí, na které čekalo třináct podobných soudních líčení: skončilo to pěti dalšími provazy a stovkami let těžkého žaláře.Majetek většiny odsouzených propadl státu a jejich manželky a děti byly vystěhovány do pohraničí. Rodiny muklů, jejichž příbuzným bylo dovoleno zůstat v rodném kraji, si musely po návratu svých otců z lágru koupit konfiskované domky od státu zpátky. Mezi prvními popravenými byl v širokém okolí oblíbený babický farář Václav Drbola a po něm následovali jeho další kolegové. V atmosféře totálního rozvratu, kdy v téměř každé vesnici měli někoho mezi komunistickými vězni, se pochopitelně kolektivizovalo mnohem snadněji než před příchodem „agenta CIC“ Ladislava Malého. Všeobecný strach ale neznamená, že by lidé z Babic a okolí svým odsouzeným sousedům rozuměli. Přestože jsou bývalí muklové stoprocentně přesvědčeni, že babickou „akci“ naplánovala StB a ve škole střílel jenom její provokatér Malý, dívají se na ně jejich spoluobčané dodnes skrz prsty - jako na pomahače vrahů.

Vražda je vražda

Na liduprázdnou babickou náves padá hustý podzimní déšť. Je pošmourné pozdní odpoledne a na zemi se převaluje těžká mlha. Stísněný pocit umocňuje zašlý betonový pomník s dvěma podstavci pro věčný oheň. Nechali ho postavit komunisté v osmdesátých letech a je věnován třem zastřeleným funkcionářům. Pár metrů za monstrem stojí ještě babický kulturní dům, který nese jméno řídícího Kuchtíka, a o kus dál se u země krčí malá mramorová deska. Stojí na ní, že zmíněná trojice „padla zákeřnou rukou třídního nepřítele při budování generální linie výstavby socialismu“. Písmena někdo nedávno čerstvě pozlatil. Píše se rok 1998, ale o těch, kteří před padesáti lety na svou ochotu alespoň uvažovat o tom, že by se mohli postavit státnímu teroru se zbraní v ruce, doplatili provazem nebo desítkami let vězení, se na návsi nepíše ani slovo. A v samotných Babicích je zjevně za hrdiny považuje málokdo. „Kdoví, jak to bylo,“ usmívá se ve dveřích svého statku ani ne padesátiletý muž v montérkách. „Ale jedno je jisté: Kuchtík, Roupec i Netolička byli slušní chlapi. Nezasloužili si, aby je někdo zastřelil jako psy.“ Ale co když střílel komunistický provokatér a StB toho využila k likvidaci svobodomyslných občanů? „Pušky měli i ti ostatní. Možná dostali moc. Ale s tím, že zákeřně postříleli tři nevinné lidi, nikdo nic nenadělá. To je sprostá vražda,“ trvá na svém hospodář. „Já se o tom vůbec s nikým nechci bavit. Nezažili jsme to a nevíme, jak to bylo,“ říká o kus dál na chodníku blahobytně vyhlížející čtyřicátnice a táhne pryč manžela a dospívajícího syna. Mnoho chuti zamýšlet se nad minulostí nemá ani současný starosta Babic Miloslav Vecheta (KSČM). „Máme spoustu jiných starostí. Už v roce 1991 jsme se v zastupitelstvu usnesli, že to zavřeme. Udělali jsme tlustou čáru a já nemám žádný mandát o tom mluvit,“ říká od sektorového stolu své pracovny v babické škole. Pak mu to ale nedá: „Ti mrtví tady ve škole byli dobří lidé a něco takového si nezasloužili. Možná v tom pak byla i spousta nevinných obětí, ale tu vraždu jim už nikdo neodpáře.“

Proč se přiznávali?

Většina babických muklů je dnes už dávno po smrti. Mezi ty, kdo se těsně nad hrobem dožili obžaloby „svého“ soudce, patří Ludvík Stehlík z nedaleké Cidliny. Spadl do druhého kola procesu a odnesl si odtamtud jedenadvacet let. Jeho otec byl odsouzen už předtím k dvaceti letům žaláře. „Bylo mi jasné, že je to podraz,“ vypráví dnes statný sedlák v kuchyni svého domku na okraji Cidliny o misi „agenta“ Malého. Přesto se s ním svezl. „Nebylo možné se mu vyhnout. Párkrát jsem na něj narazil v hospodě, a už jsem v tom lítal.“ Stálo ho to dost: odseděl si víc než deset let a po návratu domů si musel znovu koupit polovinu svého domu, která kvůli jeho nástupu do basy propadla státu. Na babické funkcionáře se ale i on dívá jako na oběti. „Byli to slušní chlapi,“ říká. „Nezasloužili si smrt, i když to byli komunisti. Ale Malý neměl srdce.“ Ostřejší je jeho kolega Ladislav Brabenec, který dostal v babickém procesu pětadvacet let a odseděl si deset. Dnes žije s manželkou a synem v malém domku na kraji Děčína. Na rozdíl od Stehlíka se domů nikdy nevrátil. Ihned poté, co ho zavřeli, se jeho rodiče odstěhovali k otcově sestře do Klánovic. „Nemohli tam žít. Každý kout jim připomínal neštěstí, které na nás spadlo.“ Brabenec sám pak po příchodu z lágru skončil u své sestry v Lysé nad Labem. „Já bych do toho šel,“ popisuje dnes čilý sedmdesátník svůj tehdejší postoj ke vzpouře proti komunistickému zřízení. „Zbraň jsem měl a s kamarády jsme se na něčem domlouvali hned po únorovém puči. Pak ale mezi nás vletěl Malý. Byl to šašek a lhář. Tušili jsme, že je to fízl, ale někteří mladí kluci mu uvěřili, a to byl konec,“ vzpomíná na zrod babické tragédie. Přestože on sám se s Malým na ničem nedomlouval, žaláři stejně neunikl: stačilo, že se s ním párkrát setkal. V polovině července 1951 si pro něj přišli estébáci na taneční zábavu do Dačic. „Vedl jsem zrovna svoji dívku po parketu, kapela hrála - a najednou mě obstoupili čtyři chlapi. Myslel jsem, že se chtějí prát. Klidně bych si to s nima rozdal,“ vzpomíná s úsměvem na svůj odchod do temnoty. Jak Stehlík, tak Brabenec vítají, že Pavel Vítek půjde před soud. „Choval se sice slušně a netrápil nás, ale někdo mu musí říct, že není možné jen sedět, na všechno kývat a myslet si, že jsem z toho venku,“ říká Ludvík Stehlík. „Stejně je už starej. Do basy ho nepošlou, ale alespoň u soudu uslyší, co je zač a čemu pomáhal,“ doufá Ladislav Brabenec. „Víc po tolika letech chtít nemůžeme. Zaplaťpánbůh alespoň za to málo.“ Sám Vítek to vidí jinak. „Nic na mne nemají a nedostanou mne,“ říká s úsměvem. „Není ani jisté, že budu moci jezdit k soudu. Nejlepší by bylo, kdyby to vyřídili beze mne. Jestli je vůbec co řešit. Vždyť já si o komunismu myslím to, co oni,“ vzkazuje svým někdejším obětem. Z viny na komunistických zločinech si bývalý soudce nepřipouští ani stín. „Já si nejsem ničeho vědom,“ říká. „Jenom jsem potvrdil to, k čemu se oni sami u soudu přiznali. Proč to dělali, když to nebyla pravda?“

Nemilá epizoda

Na co všechno je dnes vlastně možné zbytky vykonavatelů komunistického teroru nachytat? To není jednoduchá otázka. Ve snaze o odpověď možná nezaškodí nejprve připomenout, co vlastně stálo za sérií justičních zločinů, která jen mezi roky 1948 a 1952 poslala do komunistických věznic celkem čtvrt milionu lidí. Tento skok doprovázelo na zdejší poměry nevídané úřední vraždění. Spolehlivé údaje k dispozici nejsou, ale například podle historika Karla Kaplana bylo během prvních čtyř let komunistického Československa vyneseno v politických souvislostech minimálně 233 rozsudků smrti a 187 lidí pak bylo pověšeno. Pro srovnání: za celou dobu první republiky skončilo na popravišti (přirozeně za kriminální delikty) jen devět vězňů. Komunisté šli na celou věc poučeni ze sovětského Ruska. Dobře věděli, že pro prosazení jejich myšlenky je především třeba šířit strach. Rukopis KGB na scénářích procesů se nedal přehlédnout: nejdřív se vytipoval okruh režimu nepohodlných osob. Těch byla celá škála - od přímých politických odpůrců přes katolíky až třeba po drobné zemědělce. Kritériem mohlo být i území: do centra zájmu spadly například oblasti, jejichž obyvatelé v roce 1946 „špatně“ volili a odmítli komunisty v míře, která se Gottwaldovi a jeho komplicům zdála nebezpečná. V dané končině pak režim zaútočil na představitele elity, některé její zástupce pro výstrahu zavraždil a řada dalších lidí šla do kriminálu třeba jen za přátelské styky s obětí. O promyšlenosti teroru svědčí příklady dokládající, že Gottwaldovi pohůnci správně předpokládali, odkud jim hrozí opravdové nebezpečí: za první čtyři roky jejich vlády skončilo v celách například více než 6 tisíc duchovních, kteří dohromady dostali u soudu něco přes 32 tisíc let vězení. Za zmínku stojí i cesta, kterou český bolševický teror stačil za pár let od převzetí moci urazit. Komunisté ho v šedesátých letech i později rádi vydávali za omylnou epizodu ve svých dějinách, ale bylo to spíš naopak. Po Gottwaldově nástupu se procesy rozjížděly pomalu, byly ideologicky dokonale připravené a veřejnost je dostávala na talíř jako příklady úspěšného boje s domnělou reakcí. S postupem času však bylo čím dál patrnější, že se státní teror vymyká svým autorům z ruky. Pocítili to i někteří vůdčí teroristé: to když náhle od svých kolegů dostali sami oprátku. Procesů bylo čím dál víc a byly hůř a hůř propagandisticky zpracovány. Po roce 1951 bylo jasné, že občané mají sice obrovský strach, ale ve vinu odsouzených zas až tak nevěří. Procesy tedy prakticky zmizely z očí veřejnosti. Všichni jejich vykonavatelé ovšem mezitím pochopili, že kromě uspokojení vlastních úchylek jim leží u nohou majetek odsouzených, který propadal státu a z nějž se dalo mnoho získat. Mašina už prostě jela: ke konci Gottwaldova života šlo prakticky jen o utajené vraždění a loupení v masovém měřítku. Kdyby Stalin a Gottwald nezemřeli, byla by dosavadní česká verze teroru zřejmě jen předstupněm dalších a dalších loupežných tažení.

Šířit strach

Pokud pomineme procesy s bývalými komunistickými prominenty a výjimečně brutální soud s poslankyní Miladou Horákovou, byly Babice se sedmi desítkami odsouzených zřejmě nejtvrdším politickým procesem. Motivem podobných akcí proti venkovanům byla kromě oslabení jejich vazeb na katolickou církev hlavně podpora kolektivizace. Dosud neexistuje historická studie na téma „vesnický teror“ a procesy s venkovany dodnes představují tu část komunistických zločinů, která zůstává skryta pod pokličkou. Mnoho se neví ani o přesném počtu obětí. Jisté ale je, že venkov byl plošně vystaven nejrůznějším případům provokací a zastrašování. Obvykle stačilo v problematické vesnici někoho pověsit nebo alespoň zavřít a strach už z ostatních učinil ovladatelnou masu. Jak dosvědčuje osud východočeské vesničky Litoboř, najdeme vedle Babic řadu dalších exemplárních případů.Katastrofa Litoboře začala v říjnu 1951: tehdy se ve vsi objevil třicetiletý muž, který se představil jako partyzán Stejskal. Tvrdil, že byl shozen z letadla, aby pomohl brzdit kolektivizaci. Spousta sedláků, rozčilená těžko splnitelnými státními dodávkami, byla proto nadšena, když Stejskal navštívil některé komunistické funkcionáře a s výhrůžkami jim zakazoval sedláky dále terorizovat. Objevily se ale i pochybnosti. „Začal se po vesnici pohybovat i ve dne. Byli jsme v Litoboři pod přísným dohledem, a přesto se mu nic nestalo,“ vzpomíná Karel Vondráček, který si odseděl v komunistických žalářích deset let. Akce vyvrcholila v prosinci 1951: Stejskal přemluvil jednoho z mladých vesničanů, aby ho odvezl autem na komunistickou schůzi do blízké Bělovsi. Tam se s pistolí obořil na místní funkcionáře, ale šéf schůze na něj skočil. Stejskal ho během následující potyčky postřelil a utekl. Pak spadla klec: ještě před vánoci policie Litoboř obklíčila a zatkla všechny vesničany, kteří Stejskala znali. Údajný partyzán se ukryl v jedné z vesnických stodol. Podle policejní verze byl zastřelen. „Nikdy nám neukázali jeho tělo,“ oponuje Vondráček. Tři sedláci z Litoboře dostali provaz, jeden doživotí a dalších sedm si odneslo deset až dvacet let žaláře. „Bylo to těžké, ale dalo se to přežít,“ vzpomíná manželka Karla Vondráčka na dobu, kterou manžel strávil v lágru. Těsně po jeho zatčení se jí narodilo dítě a deset let ho vychovávala sama. „Nejhorší byla samota. Lidi sice věřili, že muž sedí nevinně, ale báli se se mnou stýkat,“ vypráví drobná osmdesátiletá stařenka s šátkem na hlavě. „Když jsem se po deseti letech dostal domů, chlapi mi občas v hospodě vyčítali, že jsme tady vlastně urychlili kolektivizaci,“ vypráví tichým hlasem Vondráček a pobaveně mává třesoucí se rukou. „Kdybychom se prý nezapletli se Stejskalem, komunisté by Litoboři dali pokoj."Uličky malebné vísky jsou zasypány čerstvým sněhem. Na křižovatce uprostřed Litoboře čeká na autobus sehnutá stařenka. "O těch politických nic nevím,“ odhání vzpomínky. „Kdoví, jak to tehdy bylo. Radši se o to nestaráme,“ říká neochotně asi pětatřicetiletá žena s kočárkem. „Litoboř to úplně rozvrátilo. Spousta lidí odsud odešla,“ připouští zdejší starosta Karel Vlček. Dnes prý ale nemá smysl se ke staré historii vracet: „Ti lidé jsou staří a nechci jim jitřit zahojené rány,“ vysvětluje svůj postoj Karel Vlček.

Celý text vyšel v prosinci 1998 v Respektu 52/1998.

Respekt se dlouhodobě věnuje tématům z minulosti. V souvislosti s debatou okolo případu Miroslava Dvořáčka a Milana Kundery připomínáme články, které vyšly dříve v Respektu. Všechny texty je možné koupit také jako knihu Nemilosrdné příběhy minulosti na adrese eshop.respekt.cz.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Martin Kontra

editor

Martin Kontra
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 391
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte