Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Nad pěnou

Zpřesněte ty pravomoci

Uplynulé dny vrátily do povědomí člověka, který kdysi vířil – doslova! – zdejší politické vody a na kterého už začal usedat mediální prach: bývalého poslance ODS a krále vířivek Vlastimila Tlustého. Prezident republiky si totiž přál, aby se Tlustý stal velvyslancem v Kazachstánu, se svým nominantem však narazil – u Petra Nečase, Karla Schwarzenberga a nakonec i Jana Fischera. Posledně jmenovaný na nátlak prvních dvou stáhl rozhodnutí o diplomatických postech z jednání vlády a Tlustého výjezd tím padl. Exposlanci tak prozatím zůstává jen ta vířivka.

Nechme teď stranou prezidentovy motivy k tak neotřelé personální volbě (Tlustý možná umí rusky?). Ty se Respekt snažil rozkrýt a výsledek si můžete přečíst v příštím čísle.

Tlustého příběh ale připomněl clintonovský axiom, že někdo něco udělá proto, že „může.“ Český prezident může přicházet s vlastními kandidáty na ambasadory, protože ústava mu takovou možnost nezapovídá, a tak přišel.

Zdejší konstituce je v tomhle ohledu skutečně pozoruhodná. V článku 63 pod kapitolou Prezident republiky čteme, že hlava státu zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, je vrchním velitelem ozbrojených sil…a „pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí.“ Protože prezidentova role v „pověření“ není blíž definována, vejde se pod ni navrhování jeho chráněnců i politické vydírání, neb nakonec je tu vždycky nutnost získat hradní podpis.

K platnosti nominace je ovšem nutný „spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.“ A – pozor – tam, kde se vyžaduje tento spolupodpis, za rozhodnutí prezidenta „odpovídá vláda“, nikoli sám prezident (odstavec 4 článku 63).

Tedy: Fischer by třeba podlehl tlaku šéfa státu, pokud by neměl domluvenou práci v Londýně, Tlustý by s požehnáním Václava Klause odjel, za skandálnost takové volby a případné kazašské variace na vířivku by ale šel na kobereček premiér. Prezident by byl z obliga.

Je zjevné, že ústava je v tomhle velmi nevyvážená a už to několikrát v praxi narazilo. Pes je zakopán v dichotomii ústavy v oblasti zahraniční politiky, která dělá z prezidenta takové libero. Reprezentuje zemi, je navenek jejím garantem, „majitelem“ zahraniční politiky je ale vláda, která také nese za zahraničněpolitická rozhodnutí odpovědnost. Prezident nenese žádnou.

Proto když už vznikající vládní koalice plánuje změny zdejší konstituce, měla by sáhnout i do zahraniční politiky. Nejde tu přitom o žádnou „anti-Klaus“ klauzuli – skřípalo to už za éry Václava Havla – a nejde ani o omezení pravomocí hlavy státu. Ty mohou být naopak zvýšeny. Podstatné je, aby byly zpřesněny.

Protože Vídeňská úmluva o mezinárodním právu, jíž je Česko signatářem, říká, že pod vysílacím dekretem pro velvyslance musí být podpis hlavy státu, v případě ambasadorských nominací se nabízí dvojí řešení. Výběr top diplomatů bude pravomocí pouze prezidenta a ten by z ní byl také zodpovědný (musel by jít obhajovat svoje rozhodnutí například do parlamentu, pakliže by byl k tomu vyzván; přeci jen jsme parlamentní republika). Česko by se tím sice posunulo blíž k prezidentskému systému a zřejmě by byla na stole hlubší debata o rozdělení zahraniční politiky mezi vládu a Hrad, ale byl by to řez.

Anebo by velvyslance vybírala a pověřovala jen vláda (zodpovědná parlamentu). Prezident by nemohl do procesu zasahovat a jeho podpis by byl pouze formální tečkou (podobně loni definoval prezidentův autogram u mezinárodní smlouvy dojednané vládou Ústavní soud, když se řešil Lisabon). Země by tím posílila svůj parlamentní charakter a z prezidenta se stal větší ceremoniář.

Takové pročištění ústavy by bylo potřeba jako sůl. Musela by se pro něj ale najít vůle. A odvaha (ve Strakovce).

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].