Dvě děti a dost. Aneb modernizace na čínský způsob

Dvacáté století nabízí hodně případů sociálního inženýrství a čínská „politika jednoho dítěte“ je rozhodně jedním z těch varovných. I proto by si člověk rád oddychl, když jí čínská komunistická strana před pár dny oficiálně zrušila. Kdyby ji ovšem nenahradila politika dvou dětí. Tahle změna je docela symbolickým obrazem toho, jak to s čínskou liberalizací v praxi vlastně vypadá.

Politiku jednoho dítěte zavedli čínští komunisté počátkem 80. let jako reakci na rychlý nárůst populace v předchozích dekádách. Mezi lety 1949 a 1976 vzrost počet obyvatel v 540 na 940 milionů a panoval strach, že země populační explozi prostě nezvládne.

Důsledky byly docela otřesné. Rodiny až na výjimky směly počít jen jedno dítě, narození dalších se tvrdě trestalo, někdy řešilo vynucenými potraty. Protože v asijské společnosti neexistoval důchodový systém a stárnoucí se museli spoléhat na péči svých potomků, preferovali lidé syny před dcerami. V Číně je tak dnes extrémně vychýlený poměr narozených pohlaví, který pozorovatelé vysvětlují tím, že celá léta docházelo k cíleným potratům ženských zárodků a zabíjení novorozených dívek.

Část rodin také úmyslně volila asistovanou reprodukci, u níž je vyšší pravděpodobnost narození – povolených – vícerčat. A někteří rodiče se v obavě z represí rozhodli dalšího potomka před úřady zatajit, takže v zemi dnes žijí lidé, kteří nemohli chodit do škol a oficiálně vlastně neexistují.

Seznam krutých důsledků politiky jednoho dítěte je dlouhý, navzdory tomu, že ji čínská vláda v posledních letech výrazně rozvolnila. Centrální omezení porodnosti navíc způsobilo, že Čína může navíc brzy přijít o ekonomický rozmach a prosperitu, které se těší. Stárnutí populace a absence mladých generací jsou tak výrazné, že se očekává, že na jednoho penzistu bude v roce 2050 vydělávat jen 1,6 člověka v produktivním věku.

Je příznačné, že Čína se z třiceti let byrokratické regulace rodičovství poučila jen tím, že zavádí novou: napříště se nepovoluje mít legálně jedno dítě, ale dvě. Prozrazuje to přetrvávající nedůvěru režimu vůči přirozenému životu, potřebu ho direktivně řídit v tak základním rozměru, jako je rodičovství. Ne že by stát nemohl porodnost ovlivňovat, ale v normálním světě to dělá (de)motivačními nástroji v daňovém a sociálním systému - ne zákazy rodit děti.

A ekonomové Číně předpovídají, že současné uvolnění beztak nebude stačit. Generace narozené v politice jednoho dítěte jsou početně příliš slabé, se současným blahobytem navíc přišel přirozený pokles porodnosti, takže se Čína nedostatku pracovních sil a ekonomickému propadu nevyhne. Jedinou možností se zdá vpustit do země víc imigrantů v produktivním věku.