0:00
0:00
Na zdraví14. 11. 20147 minut

Česká medicína je skvělá, ale nebezpečně odtržená od života

Jak listopad 1989 prospěl našemu zdraví

Operace mozku
Autor: Milan Jaroš

Zhodnotit vývoj porevolučního zdravotnictví je úkol, který vyžaduje jen několik maličkostí: tým expertů, milionový grant a pár měsíců času. Nic z toho teď v předvečer oslav 17. listopadu nemáme k dispozici a tušíme, že ani nikdo jiný. Stav našeho zdraví je ovšem důležitým parametrem spokojenosti společnosti a po jisté bilanci tedy volá.

Zkusme se do ní pustit alespoň takhle narychlo – s vědomím, že bude nutně neúplná a subjektivní. Spíš než o analýzu jde o pár nahozených myšlenek, které se autorovi při psaní textů o medicíně v poslední době honí hlavou.

↓ INZERCE

Štědrý pokrok

Každý, kdo zažil servis předrevolučních „ústavů národního zdraví“, nemůže pochybovat o tom, že svobodný trh, kontakt lékařů s vyspělým západním světem a rostoucí sebevědomí pacientů změnily zdravotní péči v Česku zásadně k lepšímu. Jedním z nejúčinnějších způsobů, jak vyléčit pochybovače o smyslu porevolučního vývoje, by byl stroj času teleportující člověka do ordinace, čekárny nebo na chirurgický sál 80. let minulého století. Neochotu, depresivní prostředí, totalitní způsoby komunikace a prakticky nulové šance pacientů na partnerský přístup sice občas zažíváme dodnes, ale jde jen o slabé dozvuky někdejších poměrů.

Při transformaci odlidštěného molochu komunistického zdravotnictví v rozmanitou síť služeb sklenutých systémem veřejného pojištění sice docházelo k mnoha chybám, podvodům a cinknutým veřejným zakázkám, ovšem v míře v Česku obvyklé. Rozkrádání ve zdravotnictví budí zvýšené pohoršení hlavně proto, že jej máme tendenci vnímat jako prostředí vyšších hodnot než třeba energetiku nebo armádu. Nepravosti lékařů a správců zdravotní péče v nás vyvolávají hlubší pocit deziluze.

Porevoluční zdravotnictví mělo a má spoustu chyb. Podstatná část jeho vášnivě diskutovaných reforem neproběhla buď vůbec, nebo jenom napůl - a systém péče zůstává drahý, nehospodárný a mnohdy nelogický. Ovšem právě proto je zajímavé, že navzdory mnoha chmurným předpovědím vlastně docela dobře funguje.

Některé nemoci dnes řešíme za pomoci stejných preparátů jako před půl stoletím, ale díky jejich chytřejšímu vyladění se účinnost mnohonásobně zlepšila.

České zdravotnictví je dodnes velmi rovnostářské a velkorysé. Zajděte si na nejlepší onkologii na brněnský Žlutý kopec nebo špičkovou kardiologii do pražského IKEM a v čekárnách potkáte chudé penzistky z venkova. Protekce a úplatky sice nezmizely úplně, ale zásadně systém nekřiví – špičková péče je opravdu dostupná každému. Pojišťovny většinou proplácejí i velmi drahou léčbu, filtry selekce vhodných pacientů pro nejdražší zákroky nejsou nijak přísné.

Ono rovnostářství je samozřejmě přehnané, ostatně krach i velmi jemných pokusů o spoluúčast pacienta, jakým byly poplatky v ordinacích nebo nadstandardy, ukazuje spíše na problém než výhodu, kterou bychom si měli za každou cenu hýčkat. Ovšem běžný pacient, kterému nedělají těžkou hlavu makroekonomické propočty udržitelnosti systému, může mít z (většinou) kvalitní a vstřícné péče v ordinacích celkem radost. Tedy – alespoň v jistých chvílích.

Zachránit a vypustit

České porevoluční zdravotnictví mělo výhodu v tom, že jeho vývoj se časově překrýval se zlatou érou objevů v medicíně a farmakologii, s rozvojem transplantací, mikrochirurgických či zobrazovacích metod nebo logistiky léčby. Tedy celého koktejlu novinek, který způsobil, že vyhlídky dnešních nemocných jsou výrazně lepší než na počátku 90. let.

Nemocnice, ordinace. Ilustrační foto. Autor: Ivo Goldbach

Dramatický pokles úmrtnosti na infarkty nebo některé onkologické diagnózy můžeme vnímat jako důkaz toho, že čeští odborníci jsou na špičkové úrovni (což je často pravda), ale zároveň jde o světový trend, k němuž se může přidat každá otevřená země.

Češi excelují v expertní medicíně a pacient s vážnou diagnózou si dnes nemusí zoufat, že se narodil ve špatném koutě planety. Přesto se dá říct, že česká medicína má svůj vážný problém. Ne tam, kde si vystačí sama o sobě, se svými léky, injekcemi a operacemi, ale v místech, kde se potkává s normálním životem, jeho zákonitostmi a potřebami.

Typickým příkladem je vleklý spor ohledně přirozených porodů nebo umírání mimo nemocniční prostředí – lékaři se v těchto oblastech jen obtížně přizpůsobují potřebám pacientů, které se míjejí s jejich manuály kurativní medicíny. V případě porodů to ústí v agresivní odmítání části matek, na druhém konci života pak v bolestné přeléčování a ignorování přirozených potřeb odcházejících lidí.

Ještě větší problém představuje podceňování té sféry zdravotnictví, které se obvykle říká následná péče. Člověka, kterého srazil na přechodu automobil, sice umí čeští lékaři rychle posbírat, připojit na přístroje a perfektně sešít, ale to je jen první krok k jeho návratu do života. Zatímco chirurgové pracují skvěle, v komplexní rehabilitaci a podpoře v návratu do života hodně zaostáváme za západním světem.

O budoucí kvalitě života pacienta přitom zásadně rozhoduje to, zda dokáže polámanou ruku rozpohybovat, žít samostatně, vrátit se do zaměstnání, udržet si životní aktivitu, vychovávat své děti a podobně.

Obdobná nerovnováha panuje v psychiatrii. Duševně nemocní užívají stejné nejmodernější léky jako jinde na Západě, ale v běžném životě jim nepomáhají terénní služby, takže často a zbytečně recidivují. Český systém neumí doléčovat a vracet své klienty do prostředí, odkud je nemoc vytrhla. Vzhledem k tomu, že lidé dnes žijí déle a jejich potíže jsou stále častěji chronické, je taková podpora stále důležitější.

Zdejší péče o zdraví je ale uzavřená do sebe, s čímž souvisí i stále špatná komunikace lékařů s pacienty a rodinami nebo neochota připouštět chyby. Jako by měla jen jednu nohu - tu akutní, výkonnou, expertní.

Na tu druhou - pečující, provázející, spojenou s životem za okny nemocnic – kulhá a lepší se to jen pomalu. Lékaři jsou zvyklí vnímat jí stereotypně jako méně hodnotný nadstandard, což je ovšem dnes překonaný pohled. Naopak – úsilí na sálech může v mnoha případech přijít nazmar, pokud není dobře dotažené do konce.

Před a po

V některých oborech medicíny dnes odborníci tvrdí, že jsme se přehoupli do doby „postfarmakologické“ – boom objevů a novinek, jaký jsme zažívali několik posledních dekád, pomalu slábne. Úkolem budoucnosti bude naučit se co nejlépe nakládat, s tím, co už máme, což se ostatně částečně děje i uvnitř ordinací.

Některé nemoci dnes řešíme za pomoci stejných preparátů jako před půl stoletím, ale díky jejich chytřejšímu vyladění se účinnost mnohonásobně zlepšila. Podobným způsobem bude nutné vyladit i spojení medicíny s běžným životem.

Mnohem víc než další pokrok v transplantacích srdce rozhodne o našem zdraví to, zda se podaří zavést účinný systém prevence kardiovaskulárních chorob, aby si Češi srdce neničili špatnou životosprávou, v čemž tradičně patří k rekordmanům.

Úkoly a naděje budoucnosti leží spíše „před“ a „po“ akutních fázích léčby, v níž jsme se dostali hodně daleko. Péče o zdraví ve 21. století bude mnohem komplexnějším tématem než ve století minulém, z jehož tradic český systém zatím takřka výhradně vychází.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].