Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Literární soutěž

Literární soutěž 2009

Vítězné práce na téma "Znárodněno".

3915-mobr-jsm.jpg
3915-mobr-jsm.jpg • Autor: Respekt

3915-vobr-jsv.jpg
Fotografie: Leták Literární soutěže 2009. • Autor: Respekt

Ve středu, 11. 3. 2009, byly během slavnostního zahájení filmového festivalu o lidských právech Jeden svět vyhlášeny výsledky studentské literární soutěže „Znároděno“, kterou pořádal Člověk v tísni ve spolupráci s týdeníkem Respekt v rámci projektu Jeden svět na školách:

1. Markéta Lapáčková

Karamelky

2. Eva Janíková a Markéta Navrátilová z Otrokovic Morkovský zámeček - co kronika neprozradí

3. Daniel Klánský

Salon „IDA“

Ondřej Vaníček

Rodinná farma Vaníčkovi: 1948–2008

Všem oceněným gratulujeme!

Karamelky

Markéta Lapáčková (15 let) z Vysoké nad Labem

Zahledíme-li se zpět do minulosti, jen málokdy se nám poštěstí najít paradox tak šťavnatý, jako ten, co si říká marxismus-leninismus, neboť jedině v souvislosti s ním se můžeme setkat s tím, že lidé, z jejichž úst jako sliny odkapávala hesla typu: „Čest práci!“, zadupali poctivé a v potu tváře postavené dílo druhých do země. Řeč je o stovkách znárodněných továren a živností, mezi jejichž zdi původní majitelé uložili nejen hodiny námahy a spousty energie, ale především svá srdce.

Ve své eseji Vám předkládám pochmurný příběh člověka, kterému komunisté sebrali nejen továrnu na cukrovinky, ale především kus duše, který ten člověk posléze postrádal až do smrti. Tento příběh o svém tatínkovi a mém pradědečkovi mi vyprávěla babička. Přesto není osobní, protože jeho účelem není podat zprávu o útrapách mých předků, nýbrž poukázat na bolestivé dopady znárodňování na život obyčejných lidí.

Můj pradědeček byl zakladatelem a majitelem přerovské továrny na bonbóny rozmanitého typu, od mentolek až po tolik oblíbené karamelky. Byl to paličatý dříč a milovník práce, který svůj podnik zbudoval „holýma rukama ze vzduchu“, jak často s obdivem říkali jeho přátelé. Měl pevné zásady, které dodržoval za všech podmínek – i když to pro něj bylo nevýhodné (například byl neústupný ve výchově, za což ho dcery proklínaly). Snažil se plnit všechny své sliby, byl čestný a spolehlivý. Nebyl zrovna příkladný křesťan (do kostela skoro nechodil a modlitby mu byly cizí), ale zavázal se Bohu ke dvěma věcem: že bude vždy jednat podle toho, co považuje za správné, a že ochrání svou rodinu před veškerým nebezpečím. Když mu pošťák jednoho dne roku 1948 přinesl oznámení o plánovaném znárodnění jeho továrny, propadl zoufalé zuřivosti, přestože toto oznámení nebylo v Přerově prvním, a tudíž ho nemohlo překvapit. Pradědeček žil se svou rodinou ve čtvrti, kterou má babička dodnes nazývá „podnikatelskou“, i když většina tamějších obyvatel by dnešní představě podnikatele neodpovídala; byli to vesměs malí živnostníci, jako třeba řezník Sojka, který odmítl vydat svůj podnik a raději se nechal zavřít do vězení, které neopustil do konce svého života. Pradědečkův bezmocný vztek je snadno vysvětlitelný; bylo mu jasné, že jeden ze slibů, který dal Bohu, bude muset porušit. Za správné by považoval se tehdejšímu režimu postavit jako řezník Sojka a nechat se třeba zabít, jen aby nemusel přenechat své životní dílo nerozumu tehdejší doby. Jenže kdyby to udělal, ohrozil by štěstí své milované ženy a třech nedospělých dcer, které by tak vydal napospas vratkému osudu. a tak se výrobní kola továrny zastavila a děti se nedočkaly své obvyklé porce nezdravých laskominek.

Pradědeček svou rodinu nakonec přece jen na čas opustil; strávil dva roky v psychiatrické léčebně. Propadl téměř maniodepresivním stavům, když se dozvěděl, k čemu jsou prostory jeho bývalé továrny používány: totiž, že se v nich mladí zedníci učí stavět zdi. Výkyvy nálad u něj byly prudké a neočekávané: Celé týdny se pohyboval po domě jako duch, chodil pouze do práce a pak zase domů, kde jen spal, nebo zamyšleně hleděl do stropu. Pak se zničehonic rozhodl naplnit svůj den akcí do poslední minuty. Asi týden nezamhouřil oči, pořád jen někde běhal, sportoval, vynucoval si pozornost druhých, hodně pil a nejednou před svými dcerami vulgárním způsobem laškoval se svou ženou, jejíž oddanost a trpělivost si zaslouží skutečný obdiv. Poté zase upadl do stavu apatie. Tohle se opakovalo dokola a dokola asi rok, než si byl pradědeček ochotný připustit, že není schopen ovládat své chování a potřebuje odbornou pomoc. Z psychiatrické léčebny ho nechala má prababička propustit na revers, protože jí přišlo další oznámení o znárodnění; tentokrát se komunisté rozhodli zbořit domy v jejich „kapitalistické“ ulici a postavit místo nich základní školu.

Pradědeček se z deprese skutečně vyléčil, ale jeho případ připomínal člověka, který se v mládí zbavil zhoubného nádoru a do konce života se bál, že se mu rakovinné bujení vrátí. Z muže dřív sebejistého a rozhodného se stal nervózní člověk, kterého pořád tížil pocit určité viny.

„Bůh mě trestá dlouhověkým utrpením, protože jsem ho zklamal.“ řekl v horečkách ke konci svého života mé babičce.

V roce 1951, kdy započaly plány na výstavbu školy, učinila má prababička zásadní rozhodnutí; byl nejvyšší čas opustit Přerov a minulost jednou pro vždy. Rozloučit se s rozlehlými moravskými pláněmi a vyměnit hezký rodinný domek za malý páchnoucí byt ve Svitavách bylo věru těžké. Má babička se mi kupříkladu přiznala, že má slova „Svitavy“ a „Čechy“ dodnes spojené s pocitem stísněnosti.

Mí praprarodiče se po přestěhování skutečně snažili spálit za sebou každý pomyslný most k Přerovu a s ním spojeným nejlepším létům jejich života, ale přesto se k nim dostaly určité zprávy o tamějším dění; například, že se jejich sousedka Kropáčková odmítla vystěhovat ze svého domova, kde bydlela už čtyřicet let, a aby ji vyhnali, započali komunističtí dělníci s demolicí domu, čímž vážně ohrozili její život. a jaké dostala tato téměř sedmdesátiletá dáma náhradní bydlení? Vězeňskou celu.

Není divu, že v takovémhle bezcitném světě „pravých služebníků lidu“ nenašel můj pradědeček už nikdy klid. Pořád mu zůstala většina rysů jeho cholerické povahy, ale dřívější sebejistota, rozhodnost a přirozená autorita se nevrátila. I ve Svitavách vyhledal pomoc; nějaký psycholog mu poradil, aby zkusil poplašené nervy léčit cigaretami. Pradědeček, který v životě nekouřil, si pořídil kufřík plný tohoto tabákového léku a pozvracel se sotva pár minut poté, co započal léčbu (čímž ji také bezúspěšně skončil).

Tou největší pradědečkovou ztrátou však byla ztráta lásky jeho ženy. Prababička ho nikdy neopustila, ale jejich vztah se po určitém čase posunul do čistě přátelské, skoro spolupracovnické roviny. Ptala jsem se babičky, jak je jen možné, že prababička od svého manžela neodešla. Odpověděla mi, že nejspíš nikdy nepřestala doufat v návrat muže, jakým pradědeček byl, než přišel rok 1948; byl jako kontroverzní umělecké dílo, které vám musí buď hodně vadit, nebo ho musíte mít moc rádi – má prababička ho milovala.

Jak už jsem uvedla, pradědeček žil dlouho. Zemřel roku 1989 a prababička krátce po něm. Dočkali se ještě Sametové revoluce, ale ne však toho, že byla továrna mé rodině vrácena – to se totiž nikdy nestalo. V roce 1991 o ni vedla jedna z babiččiných sester krátkou soudní při, kterou nedotáhla do konce. Kladla jsem si otázku, proč se vzdala tak snadno, a napadá mě jen jedna jediná odpověď: Již nebylo o co se soudit, protože to nejcennější, co bylo mé rodině neprávem odcizeno, se vrátit nedá.

Ke stažení v PDF (43,2 KB).

Morkovský zámeček - co kronika neprozradí

Eva Janíková (18 let) a Markéta Navrátilová (17 let) z Otrokovic

Morkovice. Často jsem o nich od Markéty slýchala. Snad celý prvák jsem dokonce žila v domnění, že tam i bydlí. Nebydlí. Ale ví toho tolik, že by i Morkovčák smekl klobouk a při vybírání objektu, o kterém budeme psát, se dlouho nerozhodovalo. „Morkovský zámek byla jasná volba!“ Upravila si Markéta reklamu na kávu Jihlavanka. Ne pro mě. Morkovice jsem považovala za jeden ze zapadákovů v republice, který nemá víc než padesát obyvatel, natož nějakou hlubokou historii. Proto jsem absolutně neprožívala cestu autobusem, která z Kroměříže trvala bezmála dvacet minut a která mě k mému zděšení připravila o 25 Kč. Jelo se malebnou krajinou. S Markétou jsme byly myšlenkami ještě ve škole, když znenadání vjel autobus do Lutopecen. Zbystřila jsem - pravý Markétin domov, který jsem znala jen z vyprávění. Ukazovala mi s nadšením svůj domek(z okna) a tak jsme si začaly vykládat o zdejších lidech a zvycích myslivců, které Markéta považovala jen za zemědělce, kteří rádi do něčeho střílí. Příčina jejího názoru byla vysvětlena vzápětí. „Podívej, kolik jich tam je…“ Ukazuje na stádo srn. „Žádný přirozený nepřítel,“ zmiňuje v souvislosti se zajíci a s nenávistí myslivců k liškám a jakýmkoli šelmám. „Ááa, normálně, víš že…“ a už se pouští do zdlouhavého vyprávění o jednom rakouském šlechtici s modrou krví, žijícím na hradě. Zprvu vlastně ani nechápu, proč mi to vykládá, když se dostává ke spojitostem s morkovským zámkem. No konečně něco k tématu. Byla jsem poměrně zvědavá, jaký má vlastně Markéta na dnešek plán. „Uvidíš,“ řekla velmi stručně. a v tu ránu jsme byly TAM!

Morkovice - městečko jako každé jiné. Morkovice - toť jedna hlavní silnice a polorozpadlé domky kolem ní. „Tohle je úžasná cukrárna, mají výborné pivo,“ seznamuje mě Markéta s okolím. „A teď se vydáme za jednou paní, která na zámku žila,“ prohlašuje a táhne mě do kopce – coby kratší cestou. Avšak místo další ulice se ocitáme na hřbitově. Zděšeně pohlédnu na Markétu, která se tváří pořád stejně tajemně. „Snad nehodlá rozmlouvat s mrtvými,“ bleskne mi hlavou, nahlas neříkám raději nic. Naštěstí odbočujeme a znova se ocitáme na jedné z morkovských ulic." Trochu jsem se ztratila, musíme najít nějakou hospodu." Hospoda je pro Markétu orientačním bodem v každém městě či ve vesnici. Pomalu se loudáme mezi již novějšími domky, když v tom se před námi objevuje samotný zámek. Zámek s bohatou historií zmiňovanou již od roku 1222 i když je známo, že kořeny jeho historie sahají do doby mnohem starší. Prvním zmíněným vlastníkem morkovského panství byl Zemislav z Morkovic, který zde panoval až do roku 1238. Ve 14. století bylo panství předáváno z rukou do rukou mnoha vlastníků. Zámek během století rozkvétal díky péči majitelů a lásce k přírodě i vlasti samotné. Z gotické tvrze vykvete po roce 1600 renesanční zámek s diagonálně orientovanými věžemi a centrálním nádvořím, avšak sklepy si ponechaly gotický vzhled. Konečně o pár desítek let později se tento zámek mění na raně barokní stavbu, zejména její věže, okenní otvory a druhé podlaží. Ani tohle však nebylo koncem úprav. Hned po roce 1755, kdy převzal vlastnictví Antonín Braid, se začalo upravovat západní boční křídlo zámku jak do stylu barokního, tak rokokového a klasicistního. „Zámecká obluda,“ řekla by moje bývalá učitelka dějepisu. Nevím, co by řekla, kdyby zjistila, že hrabě Filip Kinský neopomněl dodat nádech neklasicistního ducha. Filip Kinský? Teď už začíná hovořit morkovská kronika, o konci rodinné atmosféry…

15.3.1939 oznámil komorník Josef Studený svému pánovi zprávu o okupaci Československa. Filip, hrabě Kinský řekl: „Tak už máme to svinstvo tady“ „Čeho se musely na stáří dočkat mé oči.“ Jeho zeť hrabě Karel Spiegelfelt měl za manželku jeho dceru Terezii. V té době byli manželé majiteli morkovského panství. Zámek dostala věnem Filipova manželka Marie, rozená hraběnka Dubská ze Zdislavic. Filip žil jako vdovec. Karel Spiegelfelt (říkalo se mladý hrabě) se přidal i s rodinou k Němcům a vyvěsil na zámek německý prapor. Od té doby docházelo mezi Filipem a Karlem k rozmíškám, které ukončila smrt Filipa, hraběte Kinského 8. 4. 1939. Měl 78 let. Je pohřben u Lešné u Krásna, kde je pochována i jeho žena Marie. Zemřela v roce 1926 ve věku 62let. Spiegelfeldovi měli tři dcery. Aglaj – vdala se po válce v Rakousku. Mariane zemřela za války v Brně (svobodná) a Gizela se provdala v Anglii.

Zámek vypadá úplně jinak, žlutý rozlehlý barák, připomínající školu umění. Před ním stojí stříbrný Mercedes a dostat se dovnitř je nemožné. Proto stojím u plotku, snad původním, a nechám Markétu vykládat o dřívějších pozemcích patřících k zámku. “Tady bývala zámecká zahrada… ta významnější,“ dodává po chvíli. „Rostly tu vzácné stromy, ale po válce, když bylo vše zveřejněno a zpřístupněno, pak vzniklo místo zahrady letní kino. a nakonec tam tu sýpku…“ (ukazuje na zborcené cosi) „…využila JZD jako drůbežárnu.“ Teď je z toho něco jako dětské hřiště. „A prostory kolem zámku,“ pokračuje Markéta, aniž by si všimla mého ironického úšklebku nad oním krásným zámeckým parkem, „jsou vlastně druhou zahradou.“ Tak tohle je ale skutečně tristní, pomyslím si. Pár stromů nedávno uměle vytvořený rybník a za plotem se na nás škaredí beran. Jdu si to zvíře pohladit, a Markéta se prohrabává výpisky z kroniky a doplňuje to poznámkami paní Hauschwicové, morkovské knihovnice. Čte nahlas.

1940 Spiegelfeldovi nechali zámek opravit a nabílit. Opravu řídil stavitel Navrátil.

1.5.1945 přišli do Morkovic Rumuni. Němci se již stáhli směr Kroměříž.

3.5.1945 v 5 hodin ráno byli rumunskou policií zatčeni hrabě Karel Spiegelfelt a jeho žena Terezie. Jejich komorná Arnošta Ditrichová a vysloužilý četník Landsberg. Dále pět Čechů, kteří kolaborovali s Němci. Ještě ten den byl vydrancován zámek. Rumunští vojáci ve spolupráci s místními občany.

Paní Hauschwicová, od které Markéta získala výpisky z kroniky obce Morkovic celou situaci hodnotí a popisuje utrmácené vojsko, sužované nemocemi, vojsko na perských kobercích v zámku.

4. 5. 1945 přijelo ruské vojsko a část ho zůstala v Mozkovicích

11. 5. 1945 byl zámek zabrán pro vojenskou nemocnici. Také škola, spořitelna a sirotčinec.

24. 6. 1945 šel velký průvod přes Morkovice a pak vystoupili naši, Rusi, Sokoli, Orli – prostě všichni společně. Několik dnů po slavnosti téměř všichni vojáci odešli.

Také tento průvod a následné cvičení a tančení na nyní neexistujícím hřišti paní Hauschwicová líčí. Říká, že státu víceméně nebyl k ničemu a obec se tedy rozhodla zámek koupit.

1945 - obec zaplatila státu 50 000kč za zámek a tak se stal majetkem obce. Byl v té době totálně vydrancován. Pozemky, které k zámku patřily, byly rozparcelovány místním zemědělcům, Zámecká zahrada chátrala.

„Je tam budova – sýpka- prý historická památka.“ Dodala informaci paní Hauschwicová. (Nejspíš zmíněná drůbežárna, domyslím si.)

1949 byly v zámku zřízeny byty. V poschodí bydlel učitel Gerne s rodinou, Navrátil s rodinou, dole, kde bývaly sklepy, prádelna, uhlí a sklady pro nářadí bydleli lidé, kteří neměli kde bydlet. 1953 v zámku zřízeno zdravotní středisko, dva okresní lékaři , gynekolog a dětský lékař.

1955 v zámku zřízeno veterinární středisko, prostory pro vedení JZD

1957 v dolní části zámecké zahrady zřízeno dětské hřiště, a také se tam konaly letní taneční zábavy. V poschodí zřízeno muzeum.

1965 zřízena lékárna a zubní lékař. Křídlo dole pusté a rozpadající se.

1968 velká výstava a výročí M. Tylové v levém křídle poschodí. Vystaveny dopisy její sestry, přiblížen život její i Tylovy rodiny a smrt Marie v Morkovicích.

Totiž pro vysvětlenou, dcera Josefa Kajetána Tyla má hrob na morkovském hřbitově. Za předsedy MNV Jana Judase opravován zámek. Opět v pravém křídle poschodí nájemníci. Paní Hauschwicová to neví jistě, ale říkala, že v osmdesátých letech určitě, a tak nezbývá, než jí věřit.

1980 ubytování silničářů – asfaltování komunikace přes Morkovice 1986 z hygienických důvodů přestěhováno dětské zdravotní oddělení ze spodní části věže do poschodí. (Podle paní Hauschwicové bylo dole skaldy pro JZD, i když to – zase naopak – paní Vilimová popírá)

1990 zámek vyklizen, zájem projevili potomci Spiegelfeldů, přijeli, viděli, vzdali se nároku Údajně byli zaskočeni špatným stavem budovy, a snad se jen chtěli podívat do míst, kde se narodili a strávili kus svého života.

1993 zámek prodán za 3 miliony Kč společnosti EUROPE s.r.o. Brno, tato se rozpadla a zámek připadl zpět obci.

Společnost to byla prý velmi pochybná, snad že „chtěli ulít nějaké peníze pro sebe“, totiž EUROPE s.r.o.

1995 koupil zámek Morkovský rodák Leo Bia, žijící v té době v Kanadě. Správcem byl Kutánek

1998 začal Bia zámek rekonstruovat. Zámek je opraven, a majitel obývá zatím celé levé horní křídlo, měl plány – například košíkářské muzeum, ale pro nemoc vše vzdal. Zatím.

Zatímco berana s důvěrou plácám po čumáku, Markéta se rozhlíží po pečovatelském domě, který obývá námi hledaná paní. „Ludmila Vilimová“, doplňuje mne Markéta. Dům je hned naproti. Novostavba. Velmi pěkná. Vcházíme dovnitř a hledáme byt paní Vilimové. Nacházíme ho v prvním patře vpravo od výtahu. V tom obě ztuhneme, na co se vlastně ptát?Co když nás rovnou odmítne a pošle zase zpátky. Za zkoušku nic nedáme. Řeknu si a bez dalšího rozmýšlení klepu na dveře. „Mimochodem, mluvíš ty,“ oznámím Markétě, jak to mám ostatně zvykem kdykoliv, když společně jdeme do kabinetu k profesorům. Markéta mě sotva stihne zpražit pohledem, když se dveře otevírají a do škvíry mezi futry a dveřmi strká hlavu postarší paní. Markéta neobratně spustí, já jen mlčky přitakám a sleduji, jak paní reaguje.Nejdřív poslouchá, a pak neskrytě plná důvěry v mladé dívky se začne usmívat. „Co já bych vám povídala, vždyť není co. Tak jsme se tam přistěhovaly asi v padesátým, byla tam nemocnice, pro kterou jsme pracovali. Všechno to patřilo obci. Víc nevím, co bych k tomu říkala.“. Markéta se ještě snaží vymámit z paní různá data, informace a jména, které by pomohly v našem pátrání po starých kořenech. Paní Vilimová kroutí hlavou, že neví. Proto se loučíme a máme se k odchodu. Trochu zklamané, že jsme se nedověděly víc, se loudáme ke schodišti, když v tom paní Vilimová začne vyprávět, jako by si právě na vše vzpomněla. „Když jsme se přistěhovaly, žilo tam víc rodin, nejen my. Byla tam lékárna, dětská lékařka…“ „V kronice se píše, že byl zámek opravován,…“ „Ale vůbec ne,“ skočila Markétě do řeči. „Národní výbor tam jen dal lešení, a to bylo vlastně všechno.“ „A co se tedy dělo se zámkem?“ Snad poprvé kladu otázku já. „No, rodiny se začaly pomalu odstěhovávat a zůstali jsme tam enom s manželem, který se stal zámeckým kastelánem. Pak zemřel, tak jsem tam zůstala sama. Zámek se začal rozpadat, a začaly to všechno vyklízet. Mně řekli, že se to bude prodávat, a že se musím vystěhovat. Tak jsem se odstěhovala až k Uherskýmu Hradišťu. Kdybych věděla, že to koupí Bia, tak bych tam zůstala. On by mě koupil aj ze zámkem.“ Víc nám paní Vilimová neřekla. Poděkovaly jsme a o něco chytřejší jsme odcházely na morkovskou zastávku. Zatímco jsme šly podél zdi, obíhající zámek ze zadní části, Markéta se ještě probírala událostmi zapsanými v morkovské kronice. Ještě mi tlumočí některá slova paní Hauschwicové, která se zná s potomkem Spiegelfeldů.

Zámek stojí, vypadá prázdný. Toužila bych se podívat dovnitř. Ty stěny, které znají tolik lidských osudů. Ty základy, které pamatují doby dávné a minulé. Škoda, že zámek neumí mluvit. Povědět všem, o co byly ochuzeny kroniky, co pamatovali jen naši praprapředkové. To co bude jednou zapomenuto úplně. Vyslechnout si všechna ta tajemství, poslechnout si osud znárodněné budovy. Ještě chvíli zasněně pozoruji morkovské domečky. Pak se loučím s Markétou i se zámkem, z něhož čouhá jen špička věže. Když už odjíždím autobusem, město teď mluví úplně jinou řečí. Už to není ten zapadákov s padesáti obyvateli, to nic bez historie. Je to místo pamatující různé osudy lidí, různé události, různé zvraty a změny. To všechno bude jednou nenávratně zapomenuto - možná.

Možná díky dnešnímu dni se aspoň vzpomínka dochová v mojí a Markétině mysli o pár let déle.

Zdroje:

pan Karel Polášek

paní Hauchwicová

paní Ludmila Vilimová

Kronika Morkovic

Paměti městečka Morkovice, 1905 František Kubíček

Ke stažení v PDF (69,3 KB).

Salon „IDA“

Daniel Klánský (17 let) z Prahy

Má prababička Ida oslavila v loňském roce své sté narozeniny a již za pár týdnů ji čekají ty sto první. Když jsem byl malý, neuměl jsem si představit, kolik toho za svůj život prožila a přežila. Až později jsem si uvědomil, že byla svědkem habsburského mocnářství, obou válek i doby komunismu a že mi může o všem dodnes vyprávět. Znárodňování majetku a rušení soukromých podniků v roce 1948 byl pro prababičku největším zlomem v životě.

Ida se narodila 12. 3. 1908 v nádherné krajině v Pale u Sarajeva, kde byl její tatínek v posledních letech Rakousko- Uherské monarchie přednostou stanice. Po skončení 1. světové války se přestěhovali do Čech, kde prababička začala chodit do gymnázia. Učila se dobře, ale nejvíce jí bavilo šití a móda. Proto se na začátku třicátých let minulého století rozhodla odjet do města módy - do Paříže. V „École de la mode“ - Škole módy v ulici Quatre Septembre se naučila všemu podstatnému tak, aby si mohla založit v Praze módní salon. Z Paříže si dovezla poznání, že módní vlny jsou poměrně krátkodobou záležitostí, ale že obyčejným a konvenčním zákaznicím musí vytvářet šaty, které během dvou či tří let nevyjdou z módy. Jinak si odtamtud přivezla jen květinu v kořenáči ( stále ještě roste v jejím bytě), rozměry pingpongového stolu napsané na papírku, dvě pálky a síťku.

Pak si v Praze otevřela malou módní dílnu, získávala svou první klientelu z rodinných příbuzných a brzy si hezkých a nápaditých modelů Idy Desperátové začaly všímat i manželky zámožnějších občanů. Do roka a do dne si zařídila módní salon. Od rodinného přítele a později příbuzného - slavného houslového virtuosa Jaroslava Kociana - si vypůjčila chybějící částku a pronajala si dvě místnosti v krásném, historickém domě na Havelském trhu. Dařilo se jí a proto se po čase přestěhovala o patro níž do většího, prostornějšího a lépe umístěného bytu a mohla zaměstnávat i více švadlen. I zde obchod vzkvétal a slečna Ida Desperátová se tak naposledy stěhovala do velikého bytu ve Vodičkově ulici, v němž bydlí dodnes a v němž vyrostly její děti a později i moje maminka.

Salon Ida před druhou světovou válkou začíná být známý po celé Praze, dobře zvládá i blízkost nejvyhlášenějšího salonu Podolská. Do stalé klientely patří kupříkladu Jarmila Čapková - manželka malíře Josefa Čapka, herečky Věra Ferbasová, Adina Mandlová či Lída Baarová, ve válečném a poválečném období pak celá řada tehdy známých českých krasobruslařek.

Za protektorátu salon fungoval dále, prababička vzpomíná, že k ní chodilo hodně Němek s žádostí o ušití šatů – nebyla ráda, ale bála se odmítnout, zvlášť v době, kdy ona i její manžel se zapojili do sokolského odboje. Salonu se však snížily příjmy, jelikož prababička zaměstnávala zhruba o čtvrtinu víc zaměstnanců než potřebovala - kdo tehdy nebyl zaměstnán, musel odjet do Německa na nucené práce. Po celou dobu zaměstnávala mladé ženy s různými handicapy - hluchoněmé a tělesně postižené, do učení brala děvčata ze sociálně slabých rodin.

Za války si mnoho babiččiných zákaznic své šaty nevyzvedlo, nemohly je zaplatit, protože zmizely se židovskými transporty nejdříve v Terezíně a pak kdesi v koncentračních táborech. Babička ale říká - „ony přišly o život a já jen o peníze“ Cítila se bezmocná nad tou hrůzou všude kolem.

Válku salon přečkal. Po válce byl úspěch salonu stejně velký jako předtím, ale jen do roku 1948. Byl ale obrovský nedostatek všeho toho přepychu, jenž byl občanům nabízen v dobách předválečných. Látka je na body a je jí málo. Přešívají se staré vojenské uniformy, babička kupuje vyřazené padáky od Československé armády a z této padákoviny potom šije svatební či plesové šaty.

V zimě roku 1948 byl salon znárodněn. Prababička ale měla štěstí - díky její dobrotě a spravedlnosti ji minulo to, co postihlo řadu ostatních podnikatelů. Všech dvacet jejích švadlen, včetně členek komunistické strany, jí společně vystavilo vysvědčení, že jako jejich nadřízená k nim projevovala slušnost, finanční i lidskou solidaritu. Proto mohla nastoupit ve znárodněném podniku jako vedoucí, návrhářka a střihačka - i když její plat byl o třetinu nižší než plat švadlen… Znárodněný salon zůstal ještě několik let ve stejných prostorách, spojených s jejím bytem. Ne každý měl takové štěstí – babička vzpomíná na řadu ostatních živnostníků ze stejného domu, kteří byli nesmyslně zatýkáni a souzeni a mnozí si v komunistickém vězení odseděli i několik let.

I když je nejhůře finančně odměňována, stále vede své království šatů jako kdyby jí patřilo. Velký střihačský stůl, vyrobený dle rozměrů kdysi přivezených z Paříže, stojí v dílně a večer po odchodu švadlen na něm prababiččiny dvě starší děti do noci hrají ping – pong. Jsou padesátá léta, komunistická tyranie je v plném proudu a dvě děti přesto se smíchem hrají ping - pong na stole, jehož se dotkly stovky drahých krásných látek pro spoustu vzácných a krásných žen.

Komunismus ničil vše, co prababička měla ve svém okolí, včetně lidí, které měla ráda a kterých si vážila. Prababička si kupříkladu vzpomíná na paní, které před válkou šila nádherné plesové šaty. Teď zjišťuje, že tato paní, žena uvězněného univerzitního profesora, je uklizečkou a čistí záchody.

Když byla Oděvní tvorba přestěhována do přízemního obchodu v zestátněném domě v sousední Jungmannově ulici, babička už zůstala s třemi dětmi v domácnosti a rodinu nyní živil manžel. Stále ale šila - známým, dětem a pak i vnoučatům, šila i hračky, originální kostýmy - pravidelně chodila do knihovny UMPRUM, kde byly k nahlédnutí alespoň nějaké cizí módní časopisy ; přešívala co se dalo, šití bylo její život. Ještě i já jsem nosil malý společenský obleček z šedého manchesteru, který mi prababička ušila.

Když komunisté znemožnili kariéru kupříkladu zpěvákovi, musel sice dát sbohem pódiu, ale stejně si pak doma mohl dále zpívat a prababička na tom byla stejně tak. Jehlu a nit jí z ruky vzal až čas, který je mocnější než všichni lidé.

V roce 1989 konečně zvítězil rozum, svoboda a spravedlnost nad krutostí, hloupostí a temnotou. Znovu se mohlo podnikat, ale prababička salon už obnovit nemohla, věk se na ní přece jen již podepisoval. Škoda – protože teprve teď, ve dvaaosmdesáti letech, si mohla bez problému kupovat zahraniční módní časopisy a nechat se jimi inspirovat. Ale alespoň se ještě jednou podívala do Paříže a prošla si všechny ulice, které si z mládí pamatovala a hledala své oblíbené obchody s látkami…

Ke stažení v PDF (43,5 KB).

Rodinná farma Vaníčkovi: 1948–2008

Ondřej Vaníček (16 let) z Třemošné

Příběh, který Vám budu vyprávět, se odehrával v jedné malé, zapadlé vísce jménem Bukovina nedaleko Kralovic na severním Plzeňsku. Popisuje především strasti, které provázely každodenní život obyčejné venkovské zemědělské rodiny pana Ladislava Vaníčka, a je sepsán na základě vyprávění jeho syna, Miloslava Vaníčka, mého dědy.

V roce 1948, jak známo, nastoupila k moci komunistická strana v koalici spolu se sociálními demokraty. Slibovala všem lidem, kteří nějakým způsobem podnikali, pochopitelně včetně zemědělců, podporu a určitou pomoc. V pohraničí byly nabízeny statky po vystěhovaném německém obyvatelstvu k odkoupení a vše se zdálo býti směřováno k lepším zítřkům. Do začátku padesátých let již nebylo daleko, avšak lepší zítřky zdály se být o mnoho dále. KSČ změnila politiku a na místo podpory a pomoci tehdejších sedláků začalo znárodňování a tzv. kolektivizace. Komunističtí pracovníci začali postupně přesvědčovat obyvatelstvo všelijakými kampaněmi, chodili od jednoho stavení ke druhému a přesvědčovali lidi, aby vstoupili do družstva. Velmi oblíbený trik spočíval v tom, že tvrdili, že nějaký jiný sedlák už tam vstoupil, i když to zpravidla nebyla pravda. Ty větší sedláky ale „zmáčkli“ úplně jinak. Nastavili jim takové dodávky, které byly prakticky nesplnitelné a pak je jednoduše odsoudili a vystěhovali. Vystěhovali je z jejich rodného domu obvykle někam na druhý konec republiky a tím pádem jim do družstva automaticky spadly velké polnosti. Něco podobného potkalo i mého pradědu.

Byl přinucen do družstva vstoupit, což probíhalo tak, že jeho jediné právo na užívání svého vlastního statku bylo jeho obývání. Z jeho dobytka se, aniž by s ním bylo pohnuto, stal dobytek

družstevní a z jeho dvora se stalo území družstevních pracovníků, kteří se starali o zvířata. Vzhledem k tomu, že to celé proběhlo a mělo i nadále probíhat prakticky bez nějaké finanční

náhrady, je celkem pochopitelné, že z družstva po týdnu vystoupil a samozřejmě chtěl svůj dobytek a svá pole zpátky. Skutečnost byla ovšem taková, že mu byly vydány ty nejhorší pozemky, různě na koncích katastru nebo v lesích, a z dobytka musel určitý podíl v družstvu ponechat za to, že v něm byl. Začal tedy znovu hospodařit a vedlo se mu v rámci možností poměrně dobře. Pořád ho ale příslušníci StB přesvědčovali ke vstupu do družstva. Většina sedláků z okolí již podlehla nátlaku, a tak byl spolu s jedním hospodářem ze sousední vesnice poslední, kdo se snažil vzdorovat.

Další kapitolu odstartovala neohlášená domovní prohlídka. Několik mužů v montérkách přeházelo celý dům vzhůru nohama, vyházeli prádlo, prolezli půdy i všechna zákoutí. Jediné, co zde ale našli, byly dva obrazy, na jednom byl pan prezident Masaryk, na druhém pan prezident Beneš, ačkoliv prohlídka vypadala spíš vyhledávání tajných dokumentů v partizánském hlavním sídle. Zabaveny tedy byly tyto dva obrazy a veškeré finance, které se toho času v domě nacházely, takže již neměli ani na chleba. V té době tam žila i sestra mého dědy s rodinou. Její manžel byl poštmistr a navzdory vysvětlování, že peníze nalezené v jejich části domu jsou skutečně jejich, přišli také o všechny úspory. Praděda byl odveden a komunisté ho zavřeli do věznice na Borech. Odsouzen byl za obchod s koňmi. Ten údajný obchod spočíval v tom, že vlastnil jednu klisnu, která měla každý rok jedno hříbě. Když hříbě dorostlo, bylo tedy rok staré, začal ho praděda učit tahat a v následujícím, druhém roce ho prodal a tím pádem se v očích komunistického soudu obohacoval a jakékoliv vysvětlování bylo opět zbytečné. Státní zástupce na něho vypracoval žalobu a byl odsouzen ke třem letům vězení a propadnutí veškerého majetku. V tu dobu, kolem poloviny padesátých let, už byl děda doma z vojny, neměl pochopitelně žádný majetek, navzdory tomu byl taktéž odsouzen na tři roky žaláře. Mezitím se jeho otec, tedy praděda, odvolal, pustili ho a byl asi týden doma. Ve vsi tehdy bylo polovina lidí tzv. pomocníků, z každé strany našeho stavení byl jeden, neustále sbírali všelijaké „drby“ a jednou za týden pravidelně přicházel příslušník Bezpečnosti a všechny tyhle „drby“ pečlivě zapisoval a schraňoval. Ačkoliv na mého pradědu nic protistátního, či jakkoli kompromitujícího nenašli, byl znovu pravomocně odsouzen ke třem letům vězení a propadnutí veškerého majetku, zatknut a zavřen ve věznici na Borech. Stopu na jeho psychice to zanechalo takovou, že si vzal život. Takto se komunisté vypořádávali s těmi, kdo se nechtěli podvolit vůli jedné strany a nechtěli vstoupit do družstva, tak skončil život člověka, který ho celý věnoval práci, své rodině a v neposlední řadě také své vlasti.

V důsledku této události byl s mým dědou uspořádán nový soud, ve kterém mu jeho tolik nenáviděný plzeňský soudce, jistý pan Vojáček, přiřkl 3 roky, ale tentokrát už pouze podmíněného trestu. Začal pracovat v dopravním podniku na Karlovarsku, ráno odjížděl do práce, doma nechával matku se sestrou, které musely krmit dobytek a odpoledne, po práci se společně snažili jak nejlépe mohli obdělat ten tak složitě vydobytý svůj kousek země. Tento stav vydržel do konce šedesátých let. Tehdy přišel za dědou jeden jeho kamarád ze sousední vesnice, který byl poslancem, a přesvědčoval ho, aby dal pole do družstva, protože již existovalo rozhodnutí o začlenění polí do vým ěry družstva, bez ohledu na to, že jsou osetá a to vše, pokud by tak neučinil dobrovolně, bez jakéhokoliv odškodnění. Tento radikální fakt spolu se znechucením z neustálých návštěv příslušníků StB ho nakonec přesvědčili k tomu, aby, jak sám říká, jim ty pole nechal aby měl konečně pokoj. Mohli si ponechat jednu krávu a asi půl hektaru pole jako záhumenek. Od té doby tedy přestala moje rodina hospodařit, můj děda žil se svojí matkou a sestrou, každý den jezdil pro ČSAD Karlovy Vary, většinou svážet mléko, a odpoledne se vracel domů k rodině. V následujících třiceti letech se událo mnoho věcí. Ve Štědré si našel manželku, s ní měl tři děti, z nichž jeden je můj otec. Jeden z dalších úkazů komunistické nadvlády prožil jeho nejstarší syn, nebyl totiž navzdory dobrým výsledkům jak při studiu, tak při přijímacích zkouškách přijat na vysokou školu, ale to již není tématem našeho příběhu.

Je vidět, že ty odstrašující příběhy, které čas od času běží v televizi nejsou až tak výjimečné. Metody, podle kterých bylo postupováno proti lidem se příčí dnešnímu smýšlení, avšak lidé jako my tomu tehdy museli čelit. Jednotlivců byla spousta, člověk by řekl, že i osudů musí být spousta, ale ve skutečnosti příliš možností nebylo. Když se někdo nepodvolil, octl se v okamžiku pod tlakem stroje, z něhož nebylo úniku. Buď mohl skončit jako řadový pracovník JZD, který pracuje na svých=státních polích, nebo, tak jako v našem příběhu, přišel téměř o vše a musel se uživit, jak to jenom šlo, nebo byl komunisty jednoduše vystěhován na druhý konec republiky, kde neměl tak jako tak nic, a nebo přišel o život.

Co ale člověka udivuje ještě více? Lidé, kteří jsou dnes v těch tehdejších JZD, tedy prakticky nástupci těch, kteří páchali všechny tyhle zločiny, se ze všech sil a všemi možnými prostředky snaží na těch pozemcích udržet co nejdéle.

Náš příběh totiž zdaleka nekončí. Po roce 89 se moje rodina rozhodla, že začne znovu soukromě hospodařit. Situace tehdy byla taková, že původní pole byla oficiálně rozdělena na tři stejné části, mezi tři dědovy syny. Ten nejstarší, Miloslav, byl od dokončení zemědělské školy zaměstnán v JZD Bílov, takže pole psané na něj musely v družstvu zůstat, a ten nejmladší, Petr, byl ještě příliš mladý. Proto byla záhy po revoluci podána žádost o vydání polí psaných na mého otce, Vlastimila. Jak je v Čechách zvykem, nic není hned, a v tomto případě to platí dvojnásob. Do vydání polí ještě uplynuly tři roky nepředstavitelných anabází, jednání, slyšení a podobných „šaškáren“, kdy se družstvo ze všech sil snažilo těchto polí nevzdat. V roce 1993 byly nakonec vysněné 4 hektary spolu s jedním dřevěným vozem vydány do našeho vlastnictví a hospodářství se mohlo začít pomalu rozvíjet. Z STS Kralovice jsme také dostali jeden traktor, jako kompenzaci před lety zabavené mlátičky na obilí. Jako v každém podnikání, i v tomto oboru je důležitá obratnost, vůle inovovat a schopnost se rozhodnout. V následujících letech byl zakoupen na dnešní poměry malý kombajn E512, tehdy si ale lidé klepali na čelo, proč si ti blázni na 4 hektary pořídili něco tak velkého. Toto tajemství se ale začalo záhy vyjasňovat. Skupováním polí od ostatních bývalých vlastníku ze vsi a následně i blízkého okolí se výměra postupně zvětšovala, ale opravdu velmi pozvolna. Je jasné že koupená pole byla stále v družstvu, a tak se neustále opakovaly a opakují problematické procesy s vydáváním polí z dnešního ZOD Bílov. Rychlost úřadů zůstává stejná a neochota vracet lidem jejich majetek ze strany lidí na vedoucích pozicích dnešních družstev snad ještě vzrostla. Nelze nezmínit někdy až groteskní debaty s těmito představiteli, obzvláště pak s nynějším ředitelem Ing. Václavem Grünerem, současným poslancem za ČSSD a někdejším horlivým straníkem KSČ. Ačkoliv je možné změnit stranu či poslanecký klub, povaha lidí zůstává stejná. Nejapné a nesmyslné argumenty při jednání, tedy v případě, že se na něj vůbec dostaví a nekonečné odvolávání se

proti rozhodnutí jakéhokoliv úřadu je typickým znakem snahy udržení se na cizím majetku. Když už jim ale nezbývá jiná možnost, vydávají zásadně ta nejhorší pole, rovnají si pole vydáváním všelijakých zákoutí, malých kousků mezi lesy a tak dále.

Současná fotografie: stádo spásající louky okolo vesnice I přes tyto problémy se nakonec podařilo nějakým způsobem přenést a dá se říct, že dnes již podnik běží tak, jak má. Strojový park se rozrostl na 4 menší traktory značky Zetor, dva nové velké traktory značky Case, k nim veškeré příslušenství a sklízecí mlátičku značky MDW. Současná obdělávaná výměra činí přibližně 150 hektarů, částečně vlastních a částečně pronajatých pozemků, z nichž některé jsou psané na mojí babičku, která je vedená jako soukromý zemědělec, stejně tak jako mí dva strýcové, kteří oba žijí v Bukovině a oficiálně samostatně, ale prakticky společně hospodaří.

Provozujeme jak rostlinnou (obiloviny a řepky) tak živočišnou (skot a prasata) výrobu a to včetně služeb. Výhoda je také ta, že nevzniká nutnost zaměstnávat jakékoliv zaměstnance, jelikož jestli se nějaká rodina dá prohlásit za velkou, pak je to ta naše. V Bukovině žije nyní deset nositelů jména Vaníček a k tomu jim, když je to potřeba, jezdíme vypomáhat i my, k obyčejnému nedělním obědu nás tedy usedá čtrnáct.

Jak jsem již řekl, vydávání polí stále ještě není u konce, velkou naději ale představuje chystaná pozemková úprava v katastru Bukovina, při které by mělo konečně dojít ke sjednocení polí a rozdělení, alespoň v rámci možností, podle původních majitelů.

Ke stažení v PDF (52,4 KB).

Texty nebyly redakcí upravovány.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte