Magické zákoutí Moskvy

Je to jedna z nejžádanějších adres v Moskvě. Patriarchovy rybníky, čtenářům Michaila Bulgakova známé z knihy Mistra a Markétky, necelou půlhodinku pěšky od Kremlu, schované mezi úzkými uličkami, pryč od rušných bulvárů a z doslechu hlučných aut. Místo skoro až magické. Název obsahuje sice plurál, ale rybník je tu jen jeden. A vlastně to ani není rybník, ale spíš taková velká louže, která v zimě se zasněženými stromy a zamrzlou vodou vypadá romantičtěji než na jaře nebo v létě, kdy prosvítá bahnité dno s všelijakým obsahem.

Přilehlá ulička Malaja Bronnaja s oblíbenými luxusními restauracemi je v létě plná hummerů a u nich postávajících hromotluků z ochranky, v uniformách barvy vojenských maskáčů a s bouchačkami u pasu. Hlídají své bossy, kteří zrovna v nějakém tom restoránu večeří. Co kdyby je přijel odrovnat nějaký konkurent (bohužel to se tu stále děje)?

V zimě sem po skončení školy až do pozdních nočních hodin míří skupinky mladých lidí s ranci na zádech. Mají v nich brusle a už se nemůžou dočkat, až na ně vyskočí a pak si na zamrzlém rybníku zaskotačí. Pro mládež vzrušivá noční romantika.

Jakmile na jaře vylezou první hřejivé paprsky, lavičky začnou být obsazené od rána do večera. Lidé upíjejí voňavou kávu z papírových pohárů anebo tradičně pivo z lahváčů. Pozorují je při tom sošky opiček a vran z bajek I. A. Krylova, které jsou prý po Rudém náměstí a Kremlu turisty nejfocenější místo ve městě.

Současné domy lemující parčík s rybníkem zde vyrostly zejména po skončení války, jsou překvapivě měšťansky vkusné, s velkými okny, člověk si představuje, že byty v nich musí být prostorné. Bydlí v nich starousedlíci, třeba i syn slavného architekta Viktora Jevgeniče Asse, který jeden z místních domů projektoval, a také expati. Je to prý nejvyhledávanější adresa pro všechny ty Američany, Kanaďany, Novozélanďany, Australany a další, kteří do Moskvy přijíždějí za „východním“ dobrodružstvím.

Román Mistr a Markétka, který začíná právě zde na Patriarchových rybnících, se tu měl kdysi dočkat vlastního památníku, s mágem Wolandem sedícím na lavičce, s Ježíšem procházejícím se po hladině a z jezírka vykukujícím obrovským kocourem Begemotem. Z toho ale nakonec sešlo a přišel nápad na kulturní komplex. V té době byl starostou Moskvy Jurij Lužkov, proslavený tím, že rád boural staré a stavěl nové, monumentální, okázalé. Přijeli buldozery a už se začala vysušovat voda. A tu národ povstal. Obyvatelé okolních domů, důchodci, komunisté, nacionalisté, aktivisté všeho druhu přišli bránit tuhle obrovskou kaluž, někteří dokonce nasazovali vlastní těla pod buldozery. A ubránili. Prý je to první výhra občanskosti v Rusku. A snad ne poslední.

Ani autorka těchto řádků nemohla odolat zimní romantice.

Další díl z letního seriálu zajímavosti města Moskvy příští týden.