Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Zahraničí

Bez Maorů by nepřežili

Jak to bylo s česko-německými osadníky na Novém Zélandě

V druhé polovině 19. století se na jižním Plzeňsku těm, kteří nevlastnili půdu a nepocházeli z majetných rodin, žilo velmi těžce. Práce bylo málo a když, tak za malý výdělek a na cizím. A tak se v únoru roku 1863 skupina německy mluvících Čechů rozhodla odejít za lepším na úplně druhý konec světa. Po několikaměsíční cestě doslova přes celou zeměkouli se tito dobrodruzi usadili na Novém Zélandě nedaleko města Auckland, kde založili osadu jménem Puhoi. Dodnes v ní místní udržují česko-německé zvyky a vydávají občasník jménem Homeland News. Christine Krippner, prapravnučka jednoho z česko-německých osadníků, je již několik let editorkou tohoto občasníku.

Čím se v Homeland News zabýváte?
Referujeme o tom, co se děje ve vesnici. Připomínáme různá výročí a akce, píšeme o nových genealogických objevech a svatbách a úmrtích. Často také otiskneme cestopis někoho, kdo zrovna navštívil Česko nebo Německo a zjistil tam zajímavé skutečnosti. Pořád je co dokumentovat.

Nadia_and_Pavel_Paihia_NZ_2010_II_382.jpg
Christine Krippner v „české“ hospodě ve vesnici Puhoi • Autor: Naďa Straková
Když německy mluvící Češi v roce 1863 na Nový Zéland dorazili, čelili velmi těžkým podmínkám. Co bylo pro ně nejtěžší?
Na místě, kde měli od tehdejší vlády dostat rozsáhlé pozemky, je čekalo velké zklamání. Tito emigranti byli založením převážně farmáři a zdejší kopcovitý, jílovitý terén, hustě pokrytý stromy, jim vůbec neumožňoval farmařit a oni nic jiného pořádně neuměli. Nedokázali ani lovit místní zvěř, takže měli zpočátku opravdu namále a málem zemřeli hlady. Podle dobových zápisků ženy prý dlouhé týdny plakaly a chtěly se vrátit domů.

Říká se, že bez pomoci Maorů by tehdy nepřežili. Co o tom víte?
Maorové je naučili lovit zvěř, ukázali jim, co se smí v lese sbírat a konzumovat a jak co vařit. Maorský náčelník Te Hemara jim posílal kánoe plné zeleniny a ovoce, aby neumřeli hlady. Také musím podotknout, že byli všichni do jednoho velmi silně věřící, a pevná víra v Boha jim pomohla se překlenout přes ty největší počáteční potíže. Jednou z prvních budov, kterou si ve své osadě emigranti postavili, byl kostel.

Na Nový Zéland je přivedl Martin Krippner, sám rodák z Plzeňska. Podle dobových záznamů to byla rozporuplná postava, která těžila finannčně z toho, že na tehdy málo zalidněný ostrov přivedla několik desítek nových obyvatel. Jak to vnímáte vy jako jeho potomek?
Martin Krippner to myslel dobře. Všichni, kteří se rozhodli na Zéland vyjet, to udělali dobrovolně a nezapomeňte, že to byli bezzemci. V tehdejším Rakousku-Uhersku je nečekal příliš šťastný život. Zůstali by převážně chudí a bez šance vlastnit půdu. A tak chtěli zkusit své štěstí někde jinde, a i když to bylo zpočátku tvrdé, myslím, že nakonec byli rádi, že šli.

Byla jste se někdy podívat do míst, odkud odešli?
Ano, poprvé jsem navštívila Československo v roce 1985. Jela nás větší skupina a společně jsme navštívili Stod, nedalekou vesničku Mantov, kde se Martin Krippner narodil, pak Úherce, Honezovice a další vesnice. V Plzni jsme bydleli v hotelu, který byl celý obložený lešením, a vypadalo to, že už to tak je hodně dlouho. Pak jsem se vrátila ještě v roce 2007. Německo, kam Krippnerova rodina coby Němci musela těsně po válce odejít a kde dodnes žijí naši příbuzní, jsem navštívila třikrát.

V roce 2013 to bude přesně 150 let, kdy se osadníci vydali na cestu. Plánujete nějaké speciální akce?
Toto kulaté výročí budeme slavit prakticky celý rok. 26. února uspořádáme obrovský piknik, což je den, kdy se vydali na cestu. V dubnu pak oslavíme Den bojovníků, kdy si připomínáme všechny ty, kteří zahynuli během 1. světové války, včetně lidí z naší vesnice. Největší oslavy vypuknou v červnu, kdy osadníci po několika měsících na cestách konečně dorazili do své cílové stanice. Budou se zpívat původní písničky v německém dialektu Egerländer, hrát na dudy a tančit. Samozřejmě hlavně polka.

Pujaci_v_Mantove.jpg
Pujaci_v_Mantove.jpg • Autor: Respekt

Novozélandská delegace v Mantově na Plzeňsku v roce 1985 (Christine Krippner druhá zleva - archív Christine Krippner).

praha85.jpg
praha85.jpg • Autor: Respekt

Před plzeňským hotelem. Komunistická realita - věčně rozestavěno.(Archív Christine Krippner)


Nadia_and_Pavel_Paihia_NZ_2010_II_437.jpg
Nadia_and_Pavel_Paihia_NZ_2010_II_437.jpg • Autor: Naďa Straková

Vesnička Puhoi během nedělního dopoledne - právě skončila mše a hned naproti kostelu se koná svatba.

Nadia_and_Pavel_Paihia_NZ_2010_II_128.jpg
Nadia_and_Pavel_Paihia_NZ_2010_II_128.jpg • Autor: Naďa Straková

Jedna z prvních budov, kterou osadníci postavili, byl tento kostel.

Nadia_and_Pavel_Paihia_NZ_2010_II_193.jpg
Nadia_and_Pavel_Paihia_NZ_2010_II_193.jpg • Autor: Naďa Straková

Kdysi nehostinná krajina, dnes již úrodná a malebná. Řeka Puhoi, po které osadníci kdysi připluli.

Nadia_and_Pavel_Paihia_NZ_2010_II_411.jpg
Nadia_and_Pavel_Paihia_NZ_2010_II_411.jpg • Autor: Naďa Straková

Christine Krippner v akci - na místním hřbitově s náhrobky, které mají převážně česko-německá jména. Pořád je co dokumentovat.

V příštím rozhovoru se dozvíte, jak je to dnes s dialektem jménem Egerländer, kterým kdysi česko-němečtí osadníci mluvili.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte