Znovu hrát, jako když potmě hledáte vypínač

Během jediného večera se mu na pódiu za zády přehraje takřka celý jeho hudební život. Padesátiny kytaristy a zpěváka Scotta McClouda, které se odehrají v neděli 5. listopadu v Lucerna Music Baru, budou výjimečné v mnoha ohledech. Pouze kvůli nim do Prahy dorazí všichni členové jeho kultovních Soulside (v Evropě vystupovali naposledy v roce 1989) a Girls Against Boys.

S oběma se mu podařilo propašovat do tvrdého hardcoreu silné melodie, a ovlivnit tak celou jednu generaci dalších kapel nejen v USA, ale nečekaně i na české scéně. Přijde také italský skladatel Teho Teardo, jenž s McCloudem vystupoval pod hlavičkou Operator. A nakonec oslavenec pokřtí albovou novinku Distant Karma své současné, písničkářsky laděné skupiny Paramount Styles, kterou natáčel s českým producentem Ondřejem Ježkem. Po ty tři hodiny Scott McCloud nezmizí z pódia a vystřídá několik hudebních rolí a žánrů, ale výdrž i chuť do tohoto experimentu evidentně má.

Proč jste se rozhodl slavit padesátiny v Praze?

Původně to nebyl můj nápad. Obyčejně narozeniny vůbec neslavím, ale manželka si řekla, že padesátka je číslo, které stojí za to zaznamenat. Oslovila promotéry v Praze, což je město, na které mám jen skvělé vzpomínky. Je pak napadlo, že bych měl vystoupit se všemi kapelami, s kterými jsem, kdy hrál, aby ten večer byl výjimečný. Nejdřív se mi do toho nechtělo, ale pak se z toho stalo velké dobrodružství. A jsem hlavně nadšený tím, že všichni oslovení do toho bez váhání šli.

Je až s podivem, že na koncert Girls Against Boys, který jste odehráli v roce 1994 v pražském klubu 007, mnoho z účastníků vzpomíná dodnes jako na událost. Patří mezi ně i pořadatelé z kolektivů Silver Rocket a Scrape Sound, kteří vaši oslavu připravují. Pamatujete si vy něco z toho večera?   

Byl to mimořádně intenzivní koncert. Dorazil jsem do Prahy z Mnichova vlakem. Potřeboval jsem být chvíli sám, zbytek kapely jel dodávkou. To město mě ohromilo svou tehdy ještě post-komunistickou pošmourností. Byla hodně cítit ve vzduchu. Obzvlášť intenzivní ale pro mě bylo, že když jsem během koncertu vyhlásil, že si návštěvníci od nás můžou koupit trička, ozvalo se z publika: „Nechceme nějaký vaše podělaný americký kapitalistický trika, zahrajte radši další písničky.“ To pro mě byla velká síla a zdejší duch a prostředí mi i díky tomu hodně přirostly k srdci. Tady se začaly budovat vazby, které vedly i k tomu, že slavím v Praze.

Bylo těžké přesvědčit členy vašich bývalých kapel, aby to do toho s vámi kvůli jedinému večeru šli?   Oslovil jste všechny kromě New Wet Kojak…

Překvapilo mě, že vůbec ne. Všichni byli ochotní přiletět ze Spojených států a zkoušet. Nezlobil bych se, kdyby někdo odmítl, ale myslím si, že je to hodně dané i tím, že jsem starší. Spoust mých bývalých spoluhráčů má už odrostlé děti a tím pádem i víc času. To by třeba před deseti lety nebylo možné.

Ta situace musí být i emocionálně lákavá, s každou z kapel se vracíte do jiného období svého života, vynořují se jiné vzpomínky. 

Ano. Hrát tu hudbu znovu je něco jiného než si ji po čase pouštět. S Teho Teardem jsme naposledy hráli před 14 lety – předskakovali jsme na turné Placebo. Jakmile jsme teď začali zkoušet, okamžitě jsem se do těch časů přenesl. A Soulside je naprosto totéž. Začínali jsme spolu ve Washingtonu v polovině osmdesátých let a člověk si rázem připomene všechny ty sny a touhy, které tehdy měl, mu naskočí důvody, proč chtěl mít kapelu.

A ty jsou jaké?

Strašně nás ovlivnila tehdejší undergroundová hardcoreová scéna ve Washingtonu kolem vydavatelství Dischord. To je něco, co si pořád nesu s sebou. Kapela je intenzivní uskupení lidí, které spolu tráví hodně času a jejich ambice i umělecké vize se neustále střetávají. Díky punku v DC jsem ale vstřebal, že kapela není marketingový nástroj na hudbu, ale skupinka přátel, která se společně pokouší něco stvořit. Nejde o to, kdo je nejlepší basák a jestli bychom si neměli najít lepšího kytaristu, když nám tenhle nestačí. Na prvním místě je to, že tvoříme s maximálním využitím těch sil a schopností, co máme.

V průběhu večera se budete hodně vracet do minulosti a hrát i velmi staré písně. Jaký repertoár bylo nejtěžší se znovu naučit?

Překvapivě pro mě bylo muzikantsky nejhorší proniknout znovu do Soulside. Tehdy jsme s hudbou úplně začínali, hráli jsme naprosto intuitivně. Mně nebylo ani dvacet, absolvoval jsem tak dvě lekce na kytaru a z dnešního pohledu vůbec nechápu, co tam dělám. Poslouchal jsem naše staré nahrávky, pak prostě vzal kytaru a zkoušel dokola hrát a hrát, až si moje ruka začala vzpomínat, kam vlastně patří. Pomalu se mi to začalo vynořovat. Ale nedokázal bych říct akordy, tak jako jsme je neznali ani tehdy. Náš přístup k hraní a skládání byl, jako když v temné místnosti hledáš potmě vypínač od lustru. Může se ti povést, ale taky ho nemusíš nahmatat. Tohle jde s mou dnešní zkušeností už těžko napodobit.

Aktuální album své nejnovější kapely Paramount Styles jste nahrával v Praze pod dohledem Ondřeje Ježka, který stojí za zvukem mnoha předních českých nahrávek. Proč jste si vybral právě jeho?

Člověk může teoreticky přijít s kytarou do jakéhokoli studia na světě a nabouchat to tam, ale mě baví spolupracovat s lidmi, kteří sdílejí moji vizi a chápou hudbu tak jako já. A v Praze jsem u lidí kolem Silver Rocket našel stejného ducha a nadšení, které jsem zažil kdysi ve Washingtonu a zmiňoval jsem ho před chvílí. Vaše scéna mi ho připomíná. Navíc Ondřej Ježek je vážně velmi muzikální a trpělivý člověk, který má obrovský cit pro to, jak má nahrávka znít. Navíc se nebojí nedokonalostí a chyb, které dokážou celou píseň rozsvítit.

Co čekáte, že v den svých narozenin na pódiu zažijete?

Nedokážu si to představit, ale doufám, že mě to emocionálně nepoloží.

https://www.youtube.com/watch?v=eI1ix4cfuxA