Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Rozhovor

V Moskvě už bych nedokázal žít

Malíř Viktor Pivovarov neztratil humor, přesto jsou jeho nové obrazy smutnější než dřív

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Narodil se v Moskvě, od začátku osmdesátých let žije v Praze se svou ženou, historičkou umění Milenou Slavickou. Viktor Pivovarov je šestaosmdesátiletá legenda takzvané moskevské konceptuální školy a dělá jednu skvělou výstavu za druhou. Předloni měl velkou retrospektivu Moskevská gotika v Národní galerii v Praze, loni hostil Dům umění města Brna jeho projekt Zahrady mnicha Rabinoviče. A teď mu soukromá pražská DSC Gallery otevřela výstavu Bílá zrcadla, na které se vůbec poprvé v hlavním městě představuje spolu se svým synem Pavlem Peppersteinem, který stále žije v Moskvě. Dva dny po vernisáži jsme s ním mezi plátny mluvili nejen o jeho stesku po synovi, ale i o tom, proč jeho dceři Máše Černé Pivovarové, která výstavu jako kurátorka sestavila, nové obrazy připadají smutnější ve srovnání s tím, jaké dělal předtím.

Vám smutnější nepřijdou?

Nezdá se mi to tak. Protože i když některé postavy nebo věci na obrazech vypadají smutně, vždycky je tam nějaký humor nebo něco srandovního; bez toho já nemůžu být.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

V době, kdy Putin z vaší bývalé vlasti útočí na Ukrajinu, pro vás ale musí být těžké udržet si optimismus.

Myslím, že je to otázka povahy. Vidím to i na svých kamarádech, každý na tu situaci reaguje jinak, jinak ji prožívají. Citlivý umělec má takové antény nastavené do různých sfér, které všechno zachytí. Mám rád komické situace, ale díky těm anténám se v nich projevují i dramatičtější melodie. V dobrém umění je oboje - a já doufám, že dělám dobré umění.

Proč jste se najednou rozhodl malovat černobíle?

Ta tykadla mi říkala, že teď není čas na barvu. Ne proto, že je válka na Ukrajině a putinský režim je, jaký je, ale proto, že barvy je všude strašně moc. V rámci umělecké hygieny jsem si hledal místo, kde se dá ještě pracovat. I ve mně už bylo moc barvy. Po předchozím cyklu, který jsem loni vystavil v Brně, jsem měl vnitřní potřebu askeze. Potřeboval jsem šetřit energií a víc se soustředit. Jedna izraelská básnířka prohlásila, že za války není zdaleka takový hlad po válečné poezii jako po poezii milostné. Člověk hledá něco naprosto opačného, než sám prožívá.

Potřebujete se od války vzdálit k jiným tématům?

Já od války nechci nějak utíkat. Věci, které v podstatě dělám celý život, mě napadají nezávisle na tom, jak se mění aktuální situace. Nyní na své výstavě mluvím o naprosto obyčejných věcech, které podle mě mají mnohem větší hodnotu, než se lidem zdá. Ať už jde o nakládané okurky, visící zimní kabát, chleba, vodu, cibuli nebo česnek. Jsou to všechno věci, ke kterým se v tvorbě neustále vracím a jenom hledám a snad i nacházím nová slova, skrz která o nich mluvím, aniž bych se opakoval.

Proč z vašich pláten s erotickými tématy cítím větší smutek?

To je spojené s věkem. Ilja Erenburg říkal, že touha s věkem nikam nemizí, ale síly ubývají. Vášeň má už jiný náboj, něha stojí nad fyzickou stránkou.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Taky ve vašich obrazech vnímám jakýsi stesk.

Maluji věci, které lidi už moc nepoužívají. Nedávají si třeba nohy do lavoru s vodou, nemyjí si v lavoru vlasy nebo už si nenosí nákupy v síťovce. Ten stesk spočívá v tom, že naše soustředěnost na cennost jednotlivých věcí mizí. Spotřební věci se dnes hrozně rychle vyhazují. Přitom jak během své existence neustále zažívají dotek člověka, tak ho cítí – stejně jako zvířata. A díky tomu stejně jako zvířata zlidšťují, získávají svoji vlastní duši. Nemám moc nostalgické nálady. Ale když vidím, jak rychle ty věci mizí, je mi to líto a vy tu lítost z mých obrazů cítíte. Je to vlastně hodnotový stesk.

Nebojíte se, že budou vaše nová díla na současného diváka zvyklého na přehlcení vjemy až příliš klidná, tudíž nezajímavá?

Hahaha, nebojím, protože já o svém divákovi vůbec nepřemýšlím! Vždyť on divák ani sám neví, co chce. Jak bych se mohl spoléhat na to, jak bude divák reagovat, když sám neví, co je zač?

Lidi malujete desítky let. Přesto stále nevíte, co je člověk zač?

Ne. A právě proto mají lidé na mých nových obrazech místo obličejů černá kolečka. Je to pro mě stále velká neznámá. Navíc stojíme na prahu éry, kdy bude totálně změněné paradigma v chápání člověka. Člověk bude brzy napojen na umělou inteligenci, stane se něčím úplně jiným. Dnešní lidé se proto už ani neptají, kdo vlastně jsou, a já chci tuto zásadní otázku vrátit do debaty. Domnívám se, že o člověku nebylo řečeno zdaleka všechno, spousta věcí zůstává dál nejasných. A svými slabými silami výtvarného umělce se mohu o něm a o věcech, které ho obklopují, snažit něco říct.

Váš syn zůstal po ruské invazi na Ukrajinu v Moskvě. Jste spolu v kontaktu?

Voláme si minimálně dvakrát týdně. Žije kousek za Moskvou a současnou situaci přežívá tak, že o ní jednoduše nechce nic vědět. Nedívá se na televizi, neposlouchá rádio, nečte noviny, na internetu používá jen platformy, které mu dělají dobře. Ani se mnou nikdy nemluví o politice. Je to zvláštní, ale on to vysvětluje čistě terapeuticky, že by to jinak nezvládl. Má slabou psychiku a aktuální realitu by prostě neunesl. Respektuji to.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Na vaší společné výstavě je prezentováno jeho album Tajemné putování Alberta Karloviče Bossela a Anatolije Grigorijeviče Makuškina do neznámého prostoru. Jde o sérii kreseb, které jste od něj dostal v roce 1980 k narozeninám a jež zachycují cestu dvou hrdinů skrz vaše obrazy. Co váš syn maluje dnes?

Pavel se už několik let zabývá právě tím novým člověkem, o kterém jsem mluvil. Ne náhodou má na svých plátnech uvedená tak vzdálená data jako třeba rok 2088 a maluje život na jiných planetách.

Nedovedu si představit, že byste vy dokázal žít v současné Moskvě.

Já také ne.

Jak si vysvětluje, že ruští autoři, kteří zůstali doma, nedokážou kriticky zareagovat na to, co se teď děje?

Protože je to tam strašně tvrdé. Stalinský teror byl neskutečně ukrutný a tenhle na něj navazuje. V zemi panuje úplně stejný strach jako za Stalina, kdy se popravovalo a mučilo. Dnes vás sice nepopraví, když napíšete něco o válce, ale dostanete vazbu a budou vás sadisticky dennodenně mučit stejně jako Alexeje Navalného. V takovém prostředí samozřejmě funguje velká autocenzura.

Nemáte někdy chuť postavit se k plátnu a vymalovat se ze svých pochyb o člověku - namalovat třeba zlo, kvůli kterému se mohou dít takové věci?

Ne, nemám.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].