Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Kultura

V Iráku všichni nenáviděli jednoho muže, v Sýrii je situace mnohem složitější

S autorem a hrdinkou filmu Syrian Love Story, který zvítězil na lidskoprávním festivalu Jeden svět

Dokumentární film Syrian Love Story, který zvítězil na lidskoprávním festivalu Jeden svět, nabízí velmi silný příběh a až nečekaně osobní rovinu. Syrská aktivistka Raghda a palestinský politický vězeň Amer se seznámili ve vězení. Zamilovali se do sebe skrze díru ve společné stěně, která rozdělovala jejich cely.  Britský režisér Sean McAllister se s rodinou potkal  v době, kdy byla Raghda opět ve vězení kvůli své nepublikované knize o syrském režimu, mezitímco se Amer staral o jejich tři syny.

V průběhu pěti let, kdy film vznikal, se stalo mnoho dramatických událostí.  Zanedlouho poté, co byla Raghda na základě amnestie propuštěna, byl na několik dní uvězněn i sám režisér. Bylo mu zabaveno mnoho natočeného materiálu, který byl později použit jako důkaz proti Raghdě a její rodině. Po zážitku z prožitého vězení se McAllister rozhodl změnit koncepci filmu a namísto politických událostí se začal zaměřovat na způsob, jakým se Raghda vyrovnávala s životem na svobodě.

Dokumentuje putování rodiny nejprve do Libanonu a později do malého francouzského města. Politicky aktivní Raghda se nedokázala vyrovnat s rolí azylanta a touží se vrátit  do Sýrie, nebo alespoň do její blízkosti, aby mohla napomáhat tamním politickým změnám. Naopak její muž Amer chtěl zajistit bezpečný a klidný život pro rodinu v západní Evropě. Film se postupně mění v záznam v krize jedné rodiny, která se na pozadí politických poryvů nenávratně rozvrací.

Film může vyvolávat až nepříjemné pocity přílišné intimity. Jak jste se, Raghdo, cítila, když jste přišla z vězení domů a tam byl anglický režisér, který točil vaši rodinu.

Raghda Hassan: Vyšla jsem z vězení hned po začátku syrské revoluce. Měla jsem plnou hlavu protestů, nestarala jsem se moc o to, jestli mě někdo filmuje. Důležité bylo, že Sean točil o tom, co se děje. Pracovali jsme vlastně společně, on přicházel ze světa známých médií. Reprezentoval světovou perspektivu. Byl osobou, která přinášela syrskou revoluci západnímu světu; to bylo pro mě hlavní.

Takže vám nevadilo ukázat lidem osobní život?

R: Nikdy mi nevadilo, že mě vidí ostatní. Od devatenácti jsem zvyklá být součástí veřejného života. Byla jsem aktivistkou, zprávy o mě byly na internetu, můj život byl tedy jakýmsi způsobem veřejný. A jak jsem říkala: hlavní bylo, že hlas Sýrie je slyšet.

Sean McAllister: Když byla Raghda propuštěna, bylo to pro mě především překvapení, nikdo z nás tomu nemohl věřit. Když byla ve vězení, byli jsme v telefonickém kontaktu. Pak vstoupila do filmu, který už vznikal. Nedlouho poté, jsem byl uvězněn i já a po tomto zážitku můj film nabral poněkud jiný směr. Začal jsem se zajímat víc o to, s jakými problémy se Raghda po svém propuštění musela vyrovnávat.

Na začátku sledujeme jakýsi mikrokosmos rodiny, která bojuje jak za svou vlastní svobodu, tak za svobodu Sýrie. Postupně se však snímek změní spíš v záznam krize. Ukazujete tu mnoho stresových situací, hádky, dokonce pokus o sebevraždu. Jaké bylo filmovat tohle všechno, navíc v bytě, kde byly děti?

S: Dělám dokumenty o životě a v životě se lidé hádají. Hádky k nim patří – a je dobré nahlédnout, vidět pravdu, kterou v televizi neuvidíte.

Takže jste se necítil jako vetřelec?

S: Někdy ano, těžké bylo hlavně rozhodování, jaké pasáže do dokumentu ještě zařadit. Pokud se na ně díváte a cítíte se nepříjemně, je to dobré znamení - tak by přece měly působit. Měl jsem ještě intenzivnější záběry, třeba rozbíjení věcí… Tyto scény jsou na pomyslné hraně, překročit tuto hranici by znamenalo narušování soukromí. V televizi nikdy nevidíte, jakou cestou si procházejí lidé, kteří jsou propuštěni z vězení zpět do relativního bezpečí. Měl by to být šťastný konec, ale není. Například padesát procent uprchlíků se rozvede. Což znamená, že situace, které ve svém filmu ukazuji, nejsou nic výjimečného.

R: I když mi nevadilo ukazovat osobní život, nebyla jsem zvyklá, aby mě někdo filmoval. Později jsem si uvědomila, že kamera je Seanovým třetím okem a zvykla jsem si.

S: Všechno je založeno na důvěře. Můj přístup je hodně intenzivní. Ve spoustě situací tu člověk ze Západu s kamerou konfrontoval dva aktivisty, kteří si prošli vězením, a bez přestání se nechápavě ptal:  „Proč? Proč? Proč?“. Byly tam momenty, kdy mě Raghda i Amer až nenáviděli. A je to pochopitelné, připomínal jsem jim vězení – výslechy, neustálé otázky. Právě tady bylo důležité pochopit smysl dokumentu i mé metody. Když si vzájemně důvěřujeme, jsme pak všichni na jedné lodi.

Koncept filmu jste změnil poté, co jste se sám vrátil z vězení. Nepřipadalo Vám, že jste se coby autor  zapletl příliš?

S: Byl jsem naštvaný a zároveň jsem se cítil provinile. Když jsem byl uvězněn, zabavili mi i natočený materiál, který byl později použit jako důkaz proti Raghdě a její rodině. Vzpomínáte si na tu část, kdy byl Amer jen s dětmi, neměli papíry a žádný status, bez možnosti tu situaci řešit? To bylo období 18 měsíců bez práce, bez peněz. Cítil jsem se odpovědný za celou situaci, ale zároveň jsem nemohl nic dělat. Na druhou stranu jim později moje video pomohlo získat azyl ve Francii. Amer pořád neměl dokumenty a ani je nemohl nijak získat.  Nebýt kamery a tohoto filmu, pravděpodobně by stále byli v Jamuku, měli by hlad, padaly by na ně bomby – nebo by byli v běženeckém táboře někde v jihovýchodní Evropě.

Dá se to říct i tak, že dokument se z politického snímku změnil na film o věznění a jeho dopadech. Co bylo pro vás jako Evropana nejhorší?

 R: Když byl Sean uvězněný, na začátku jsem se o něj bála. Měla jsem strach, jak se změní jeho názor na celou situaci.  Ale poté, co se vrátil zpátky, jsem si uvědomila, že mnohem lépe rozumí situaci v Sýrii. Rozumí lépe otázkám týkajících se režimu. Zažil si utlačování, kterému jsou Syřané vystavováni. Začal lépe a přirozeněji rozumět tomu, co jsme se mu snažili vysvětlit a ukázat. Když byl Sean propuštěn z vězení, v rozhovoru pro CNN použil větu, která je dodnes používána Syřany, když mluví o situaci v Sýrii. Řekl, že ve vězeňských kobkách neslyšel lidské hlasy, ale vytí mučených lidí.

S: V syrském vězení existuje procedura, kdy systematicky mučí jedny a tím psychicky ničí ostatní. Dají vás do místnosti bez oken a venku systematicky bijí a bičují ostatní vězně. Dokonce i v noci, kdy se snažíte spát, neustále slyšíte nářky lidí. Nemůžete si odpočinout, protože vaše psychika vám neustále napovídá, že právě vy můžete být ten další.

Pomohl Vám ten zážitek přiblížit se Raghdině situaci?

S: Porozuměl jsem její zemi a režimu. Byl jsem i v jiných diktátorských zemích jako je třeba Saddámův režim, a viděl jsem, jak funguje. Ale tohle bylo poprvé, kdy jsem se ocitl ve vězení - přímo uvnitř jednoho z těch režimů. Poprvé jsem mluvil s policisty, viděl jsem i míru demagogie, která je v takovém režimu přítomná. Bylo zajímavé, že mnoho z těch, kteří jsou součástí režimu, nejsou žádní hrůzostrašní lidé. Není jasné, kdo je pro a kdo proti Asadovu režimu; tuhle linii je hrozně těžké určit. To je například rozdíl mezi Sýrií a Irákem. Tam se jednalo o velkou nenávist všech proti jednomu muži, v Sýrii je to mnohem složitější.

R: Náš život byl v tu dobu velice komplikovaný a hektický - ale Seanovi se podařilo vybrat scény, které diváka nutí ptát se, co se stane potom; jak celá ta historie bude pokračovat.

A co bylo pro Vás nejtěžší po propuštění?

R: Měla jsem starost o to, jak ochránit svoje děti. Všechny ty události se odehrály velice rychle. V době třetí revoluce jsem byla propuštěna, pak byl uvězněn můj čtrnáctiletý syn Richard, na jedné z demonstrací se ztratil můj druhý syn Bob. Musela jsem něco udělat, aby netrpěli politikou.

Váš syn v jednom momentě řekl, že nesnáší revoluci. Měla jste podobné pochyby?

R: Samozřejmě, jsem jen člověk. Byly momenty, kdy jsem ode všeho chtěla utéct, můj život se kvůli revoluci hroutil, nevěděla jsem, kde jsou děti. Cítila jsem zároveň, jakou v sobě mají bolest, ale nemohla jsem s ní nic dělat. A ptala jsem se proč to všechno? Jenže nakonec jsem si vždy řekla, že nemůžu být tak sobecká a ochraňovat jen svoje děti a ostatní nechat umřít jen proto, aby moje rodina byla svobodná. Měli bychom se spojit a dohromady bojovat za svobodu naší země.

Jaké jsou Vaše současné plány?

R: Právě před dvěma týdny jsem se přestěhovala do Paříže. Teď si chci odpočinout a zároveň se soustředit na psaní druhé knihy.

Právě kvůli první knize jste byla uvězněna, přestože nebyla vydána. Píšete v ní o syrském režimu i o vztahu s Amerem. Co se s ní stalo?

R: Dlouhou dobu jsem vydavatele ani nehledala, ale to chci udělat - a zároveň hledám  překladatele do angličtiny. Do knihy jsme zařadila i dopisy, které jsme si s mým budoucím manželem ještě ve vězení posílali.

Nejmladší ze synů ve filmu řekl, že není Syřan, ale Francouz. Myslíte si, že je to dobře?

S: Děti se dokážou rychle adaptovat, to dospělé dohání jejich minulost. Bob se velmi dobře adaptoval - po několika letech, kdy neměl školu, se s radostí vrátil do francouzské a má velice dobré známky. Jestli je něco problém, tak právě to, že zapomene na svou minulost. Snad mu ji můj film připomene.

R: Samozřejmě, že naše děti zapomínají na naši minulost; zapomínají, že jsou Palestinci nebo Syřané. A mně to vadí – ne proto, že jsem nacionalistka, ale proto, že svou zemi miluji a nechci, aby na ni zapomněly.

Jak diváci na film reagují?

S: Vlastně nenastaly žádné šokující reakce. Ze začátku jsme bojovali s tím, o čem film vlastně je.  Jestli je o uprchlících, nebo o Sýrii. Vzpomínám si, jak mi v době, kdy jsem film natáčel, BBC řekla, že ani jedno z těchto témat není zrovna zvlášť atraktivní. Když pak přišel do kin, uprchlická vlna v Evropě se právě stala velkým tématem a tohle načasování pomohlo ke zvýšené poptávce po tom, co se v Sýrii děje. Už více než půl roku jezdíme po celé Evropě a děláme o našem dokumentu rozhovory. Film byl několikrát nominován a několik cen vyhrál. Ale jeho největším úspěchem je, že se snad i díky němu lidé přestávají dívat na uprchlíky jako na jednu anonymní masu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].