Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Kultura

Tarantino dělá špinavý byznys, říká Passer o filmovém násilí

O Americe jako lidské laboratoři i o tom, proč nenatočil druhé Intimní osvětlení

Autor: Milan Jaroš
Autor: Milan Jaroš

V době vzniku komunistický režim jeho debut strhal, za mořem pak po něm pro změnu marně chtěli, aby natočil „americké Intimní osvětlení“. „Asi je to tím, že Intimní osvětlení není poplatné době, ve které vznikalo. Když to někdo nezažil, ani si to neuvědomí. Roli hraje i to, že je o rodině, což usnadňuje identifikaci s postavami,“ říká 83letý režisér Ivan Passer o tom, proč se jeho půl století starý snímek natočený před emigrací těší dodnes takové popularitě. A platilo to i na letošní Letní filmové škole, jejímž byl hostem. 

Ve Spojených státech žijete pětačtyřicet let. Zažil jste řadu proměn tamní společnosti: hnutí za práva Afroameričanů, sexuální revoluci i reaganomiku. V současnosti je Amerika znovu v pohybu. Rasové nepokoje, ekonomická nestabilita, bezprecedentní prezidentská kampaň s Donaldem Trumpem. Co se v Americe děje?

Ve Státech se vede přesně tahle debata: proč se děje to, co se děje. Přesně odpovědět dokáže málokdo. Ani moje odpověď není jednoznačná, protože situace není jednoznačná. Zmínila jste rasové nepokoje. Situaci černochů sleduji jako velké téma od roku 1969. Amerika není založená na národnosti, ale na myšlence, že jsme si všichni rovni. Ve světle téhle ideje jsou rasové otázky samozřejmě velmi palčivé – a nyní dvojnásob, protože prezidentem je černoch. Když jsem v 60. letech přijel do New Yorku na festival a chtěl zajít s taxikářem na pivo, nešlo to, protože ho jako černocha nepustili do hospody. Zaskočilo mě to. Věděl jsem z knih, že takový problém existoval na Jihu, ale netušil, že se s ním setkám v New Yorku. A najednou si Američané, z nich velká část těch bílých, zvolí dvakrát černého prezidenta.

Ale právě prezident Obama oficiálně říká, že „rasa zůstává faktorem v současné společnosti“.

Ve společnosti samozřejmě existují bubliny vyhraněného rasismu, ale od roku 1969 vidím velký posun. Já mám černochy rád. Jsou vřelejší, mají větší radost z vlastní existence. Jeden můj černošský herec mi kdysi řekl, že kdybych se náhodou jednou stal na pár dní černochem, už bych nikdy nechtěl být běloch. Chápu, proč to řekl.

Člověkem, který rád zdůrazňuje rasové a národnostní konflikty, je republikánský prezidentský kandidát Donald Trump. Myslíte si, že by mohl vyhrát?

Neumím si představit, že společnost, která dvakrát volila Obamu, by najednou zvolila Trumpa. Je americkou verzí Mussoliniho. Dělá stejné pózy, je narcista a říká nehorázné věci.

Ale všichni vlastně tak trochu fascinovaně přihlížejí nehoráznému představení, které na příkladu Trumpa ukazuje, jak můžou být politické procesy umělé a manipulativní. Sledují, kam až může demokracie dojít.

Všichni ne. Trump má podporu jen sedmatřicet procent. Stejně jako všechny lidské instituce, i demokracie má svoji temnou stránku. Jeden z důvodů Trumpova úspěchu jsou média, která chytře využil. Věděl, že když řekne nehoráznost, bude okamžitě v televizi a novinách. Dostal zadarmo efektivní publicitu. I tak si ale myslím, že republikáni v listopadu prohrají - a možná na celé čáře, jako když kandidoval Barry Goldwater v roce 1964. Že to pro ně bude překvapení.

Kdyby Trump přece jen vyhrál, odešel byste ze Spojených států? Jeho zvolení by znamenalo, že se společnost určitým způsobem totalitarizuje, stává militantnější, nebezpečnější.

Moje žena říká, že bychom se měli vystěhovat, ale já bych neodešel, protože mě to zajímá jako lidské divadlo. Řada historiků a expertů na americký prezidentský systém tvrdí, že když se někdo dostane do Bílého domu, změní jej to. Uvědomí si, jaká je to pozice.

Poprvé jste odcházel z jedné země v roce 1969 spolu s Milošem Formanem. Podle vašeho vyprávění to byl odchod narychlo. Probírali jste to, váhali, nebo jste byli jednoznačně rozhodnutí? Forman byl navíc v jiné pozici než vy. V zahraničí ho čekala smlouva se studiem Paramount.

Věděli jsme, že pokud zůstaneme, nebudeme moct točit. Hoří, má panenko bylo zakázané, projednávalo se na sjezdu KSČ. Báli jsme se, že budou zablokované hranice. A 9. ledna 1969 mi někdo zavolal, že ruské tanky vyjíždějí z kasáren v Mladé Boleslavi na Prahu. Jel jsem se na to podívat, zjistil, že je to pravda, zavolal Milošovi a za hodinu jsme byli na cestě z Prahy. Myslím, že člověk má vůči sobě zodpovědnost. Má-li nějaké životní cíle a okolnosti mu brání jich dosáhnout, musí je buď prorazit, nebo se jim vyhnout.

Autor: Milan Jaroš
Autor: Milan Jaroš

Myslel jste, že odjíždíte na rok a že se vrátíte. Rozhodl byste se jinak, kdybyste věděl, že je to na třicet let?

Odjeli bychom stejně. Okupace Československa byla tak absurdní, že jsme si mysleli, že to nemůže vydržet. Samozřejmě všechno bylo jinak.

Řada vašich kolegů z nové vlny jako Věra Chytilová nebo Miroslav Ondříček zůstali. Uvažoval jste někdy o jejich motivacích?

Každý je strůjcem svého osudu. Měli důvod, proč zůstat. Třeba Mirek Ondříček. Měl možnost vyjíždět, protože dělal s anglickými a americkými režiséry a mohl na Západě pracovat a prosperovat. Byl o něj zájem. Jeho odpověď byla: „Kdybych nemohl na Slavii, umřel bych.“ A to mi stačilo. Už nikdy jsem se ho na to neptal. Pro mě to byl silný důvod.

Když jste odcházel, měl jste za sebou úspěšný debut Intimní osvětlení, který sklízel pozornost a slávu na festivalech včetně amerických. Doufal jste, že to bude vstupenka do amerického filmu - podobně jako bylo pro Formana Hoří, má panenko? Čekal jste také na svou smlouvu s Hollywoodem?

Nikdy jsem film nedával do takové souvislosti. Když jsme přijeli do Paříže, uvítali nás Francois Truffaut a Claude Berri. Truffaut napsal fantastickou kritiku Intimního osvětlení. Na jejím základě mi zavolali z United Artists a nabídli mi scénář. Docela se mi líbil. Byli rádi, že mám zájem, protože scenárista, který ho napsal, to chtěl režírovat, ale oni chtěli mě. Když jsem zjistil, jak to je, odmítl jsem. Dostal jsem od Miloše vynadáno, že odmítám film, když jsme ve Francii bez vindry. Načež navrhl, abych s ním jel do Ameriky.

https://www.youtube.com/watch?v=ooznzpXZZ0M

Svůj první film Zrozen k vítězství jste stejně jako Miloš Forman své Taking Off natočil v roce 1971. Jak jste se tam k projektu o Newyorčanovi závislém na drogách dostal?

Náhodou. Jiří Planner, ředitel Semaforu, mě pozval na narozeniny své ženy. O zeď se tam opíral jakýsi chlapík, Američan, se kterým se nikdo nebavil. Chtěl jsem si cvičit angličtinu, dal se s ním do řeči a vyklubal se z něj divadelní režisér a dramatik David Milton. Pozval mě na premiéru své hry na off-off-Broadway, kde bylo v publiku asi pět lidí a během představení dva odešli. Stěžoval si, že už to dělá patnáct let a neuživí se. Navrhl jsem mu, ať napíšeme scénář. Za tři měsíce jsme ho měli hotový a přes jeho známého se dostal k United Artists. Ti řekli, že se jim zrovna hodí, protože měli smlouvu s hercem Georgem Segalem, kterému měli nabídnout tři projekty na rok a nic pro něj neměli. Jemu se scénář líbil - a než jsem se nadál, točil jsem film. Ale představa, že točit je v Americe snadné, záhy vzala za své.

Než jste ovšem dostal šanci natočit první film, pracoval jste v newyorských docích jako dělník. Přestože jste měl dělnickou zkušenost z Československa, musel to být v porovnání s privilegovanou pozicí filmaře přece jen zvláštní zážitek. Co se vám v té době honilo hlavou? Že už třeba nikdy nic nenatočíte?

Kvůli tomu, že mě vyhodili ze všech škol v Československu, jsem měl zkušenost ze všelijakých profesí – dělal jsem dělníka, na dráze, ve slévárně v Brandýse. Manuální práce mi nevadila. Mě to bavilo, jsem v podstatě zvídavý člověk. Už jsem taky věděl, že jakákoliv zkušenost je pro filmaře dobrá. Že ji můžu uplatnit ve filmech.

A zkušenost z doků jste uplatnil kde?

Třeba v Zákon a nepořádek jsou lidé, které jsem poznal v docích. Normální Američani – holič, taxikář. Jinak jsem si samozřejmě nemyslel, že Američané potřebují českého režiséra, který nemluví dobře anglicky. Věřím ale na náhodu. Scénář s Miltonem jsem vnímal jako příležitost, jež často vede k něčemu, co stojí za to. Všechno, co se mi dělo, jsem bral jako přirozený sled událostí. A dodnes beru.

Vaše domácí spolupráce s Formanem byla velmi úzká. V triumvirátu s Jaroslavem Papouškem jste v Československu napsali několik skvělých filmů. Proč jste nic neudělali společně ve Státech? V tom tandemu už to nefungovalo?

Nikdy jsme se o to ani nesnažili. Věděli jsme, že jsme ve zcela jiné kultuře a musíme se adaptovat. Pracovat s Američany. Jen jsme si pomáhali ve střižně nebo si navzájem četli scénáře.

Autor: Milan Jaroš
Autor: Milan Jaroš

Pár let po vás do Spojených států emigroval váš generační souputník Jan Němec. Byli jste v kontaktu?

Byli. Snažili jsme se mu dokonce sehnat práci - jak já, tak Miloš. Oba jsme svým způsobem uspěli, ale Honza nám v tom moc nepomohl. Například jsem mu dohodil natáčení, na které jsem neměl čas. Sešel jsem se producenty a vylíčil jim, že znám skvělého režiséra, který shání práci. Chtěli vidět nějaký jeho film a já sehnal jen Mučedníky lásky, což je jeden z mála snímků, který Američané vůbec nedokážou vnímat jako film.

Promítal jsem jim to na zeď v kanceláři, ale ignorovali ho. Tak jsem začal hrát obecenstvo: smál jsem se, plakal. Udělalo na ně dojem, že na mě ten film takhle funguje. Dali mu práci a asi rok ho platili. Film z toho ale nakonec nebyl, už ani nevím proč. Miloš mu pak sehnal práci ve Švédsku. Třetí natáčecí den Honza řekl, že chce zítra tisíc stříbrných slimáků - načež film zastavili. Absolutně nevěděli, jak mají s Honzou nakládat.

Tvůrci nové vlny jsou často líčení jako harmonické uskupení, ale prý mezi vámi panovala konkurence a soutěživost.

To je pravda, ale byla tam i sounáležitost. Taky jsme pochopili, že úspěch jednoho je příležitostí pro druhého. Všelijak jsme se škádlili, kritizovali jsme se až brutálně, ale pomáhali jsme si. Komentovali scénáře. Byli jsme zdravě soutěživá parta. Každý z nás jiný, což bylo zřejmě dost unikátní – takže jsme každý měli svůj výsek, kde jsme byli efektivnější než ostatní.

Dramaturgové na Barrandově vám u Intimního osvětlení řekli, že to není film. Že nemá začátek ani konec ani příběh. Paradoxně se však vaše prvotina časem stala výkladním filmem nové vlny a definuje vaši kariéru. Proč funguje dodnes?

Paradox je to velký, ale už to tak bývá. 

Náhoda?

Velká. Ale rozpětí mezi první kritikou, kterou jsem dostal od ředitele Barrandova, jenž mi řekl, že je to nejnudnější film, co kdy vznikl, až k současnému pozitivnímu přijetí, je obrovské. Jsem přesvědčený, že filmy mají život jako lidi. Některé jsou už při narození téměř bez života. Jiné umřou mladé a některé vydají vůni až po letech. Asi je to tím, že Intimní osvětlení není poplatné době, ve které vznikalo. Jen v podtextu jsou narážky na to, co bylo tenkrát. Když to někdo nezažil, ani si to neuvědomí. Roli hraje i to, že je o rodině, což usnadňuje identifikaci s postavami. Protože nemá příběh, můžete jej zároveň vidět víckrát. Měl jsem přání udělat film, na který půjdou lidé víc než jednou. Podobně jako chodí za svými příbuznými; u nich také ví, co řeknou, ale stejně jdou, protože je jim s nimi dobře. Usiloval jsem o podobné kouzlo.

Kouzlo musel mít i pro producenty United Artists, kteří vám na jeho základě svěřili v roce 1981 režii snímku s vietnamskou tematikou Cutterova cesta. V té době jste měl za sebou dvě evropské, kriticky i komerčně neúspěšné koprodukce a úspěch Cutterovy cesty pro vás byl podstatný. Vylekalo vás, když jste si přečetl první a negativní reakci v New York Times od prominentního kritika Vincenta Canbyho?

Ani ne. Mezi námi byl konflikt, šlo o nějakou ženu…

Že by napsal negativní kritiku na váš film, protože jste mu přebral dívku?

Takhle bych to neřekl. Už si přesně nepamatuji detaily, ale vím, že tam bylo něco osobního. Ta kritika nebyla příjemná, ale neotřásla mnou, věděl jsem, že Cutterova cesta je dobrý film. Pečlivě jsem studoval žánr noir. Chtěl jsem natočit film v americkém žánru a zároveň trochu převrátit pravidla, kdy je nakonec jasné, kdo je zločinec. V Cutterovi to jasné není. Nechtěl jsem vyprávět jen standardní příběh. Příběhy mě obecně moc nezajímají.

Co vás zajímá?

Banality. Proč se někdo usměje. Proč chodí tak, jak chodí. A co to způsobí. Že malé věci mají velké důsledky. Film jako médium má podle mě rád malé příběhy. Má rád, když věnujete dost času postavám. Zajímají mě lidi. V případě Cutterovy cesty to byly osudy vojáků, kteří se vrátili z Vietnamu, a namísto fanfár je vítaly demonstrace. Byli totálně zmatení. Nechápali proč. V džungli nesledovali, jak se v Americe vyvíjely nálady proti vietnamské válce. V tomhle filmu se mi podařilo dostat hodně blízko k ideální verzi, o niž jsem se snažil.

Vincent Canby nebyl v kritice vašich filmů ojedinělý. Nad většinou z nich se vznáší refrén Co se stalo s Ivanem Passerem v Americe? Evidentně od vás tamní kritika čekala jakési americké Intimní osvětlení, ale nedočkala se. Co se tedy stalo s Ivanem Passerem v Americe?

Jednak, Intimní osvětlení by nebylo možné ve Státech udělat. Za druhé, snažím se dělat každý film jinak. Zároveň se vyhýbám násilným filmům. Čímž se vyřazuji z osmdesáti procent tvorby. Když jsem v 80. letech učil pár let na Sundance, nabídl mi Robert Redford vyložený krvák. Nechodím na ně a nevidím důvod, proč bych je měl dělat. Navíc to nebylo ani o Indiánech, jak tvrdil. Obyčejná střílečka. Filmy, které dělá třeba Quentin Tarantino, jsou podle mě špinavý byznys. Snaží se zalíbit lidem, kteří volí Trumpa, kteří mají rádi zbraně a násilí. To je to nejlehčí, co jde v Americe natočit. Když přinesete scénář, kde je dvacet mrtvých, můžete být za dva dny na place. Kombinace toho, že jsem z Evropy, nedělám předělávky filmů, ale snažím se o originalitu, je vždy materiálem k negativnímu přijetí.

Nechtěl jste se po roce 1989 vrátit?

Emigrovat jednou není lehké a dvakrát je to téměř nemožné. Ztratíte kontakt se společností. Druhá věc je, že Americe se dějí velice zajímavé věci.

V Česku se zajímavé věci nedějí?

Jezdím sem rád, ale v Americe je možné všechno. Je to laboratoř lidského charakteru, to mě přitahuje. Navíc dneska už není tak důležité, kde člověk bydlí.

V Česku jste plánoval v roce 2003 film o bratrech Mašínech. Uvažujete o něm stále?

Mašíny bych dělal velmi rád, ale tehdy na ně producenti nesehnali v Česku peníze, protože je to stále příliš kontroverzní příběh. Řada lidí je považuje za vrahy. Když byl sraz žáků z internátu v Poděbradech, kde s námi kdysi studovali i Mašíni, napsali jsme petici Václavu Havlovi, který tam taky chodil, aby je omilostnil. Neudělal to. Možná i proto se to producentům nepodařilo dát dohromady. Což je ale koneckonců v téhle branži normální. Filmař žongluje s pěti míčky a některé spadnou na zem, jiné udrží ve vzduchu. Mohl jsem je dělat anglicky, ale to se mi nechtělo. Byla by to další kovbojka. A ještě špatná.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].