Sny v jiné perspektivě: japonská umělkyně maluje v Praze gotického Kafku

Když jsem v červnu uviděl na Akademii výtvarných umění diplomovou práci Moemi Yamamoto, zařadil jsem si ji mezi díla šesti největších talentů ročníku a napsal jsem, že by pro naše umění „bylo vynikající zprávou, kdy by se tu trvale usadila a dál obohacovala jeho kánon takhle originálním způsobem“. Mé přání se začíná po půl roce plnit. Yamamoto v úterý otevřela pražská Bold Gallery výstavu Yume, neboli Sny, která – myslím - japonskou umělkyni katapultuje mezi nejoriginálnější a nepřehlédnutelné autory a autorky naší současné scény.

V létě jsem nebyl jediný, koho její diplomka uchvátila. Malířku hned po výstavě kontaktoval kurátor Radek Wohlmuth, že by s ní rád spolupracoval na samostatné výstavě. Netušil, že souběžně Yamamoto oslovil i majitel Bold Gallery Oldřich Hejtmánek se stejnou nabídkou. Přišlo se na to ve chvíli, kdy se všichni tři v Boldu potkali na dvou nezávisle na sobě naplánovaných schůzkách. „Zamilovali jsme si ji prostě oba dva, aniž bychom o tom věděli,“ říká ke spontánnímu propojení Wohlmuth, který zdůrazňuje, co na obrazech okamžitě rozpozná i laik: „Nikdo tady takhle nepracuje, natož z mladé generace“.

Moemi Yamamoto je sedmatřicet. V rodném Japonsku vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Tohoku, pak pracovala pro firmu, pro niž vytvářela iluzivní malby. Lákalo ji chvíli žít v Evropě, a když se rozmýšlela, které město si vybrat, díky lásce k tvorbě Franze Kafky ji napadla Praha. Město ji okouzlilo, začala se učit česky a vzhledem k tomu, že se chtěla ve své tvorbě posunout dál, přihlásila se na AVU. Dostala se do malířského ateliéru Josefa Bolfa a Jakuba Hoška. „Dřív jsem malovala takové tmavší obrazy, Bolf s Hoškem mi také pomohli s jejich perspektivou,“ popisuje tříletou zkušenost s magisterským studiem autorka, která právě s perspektivou pracuje fenomenálním způsobem.

Kombinuje svéráznou japonskou paralelní perspektivu, kdy se rovnoběžné hrany nesbíhají, s evropskou gotickou plošnou tradicí zobrazení. Vznikají tak pozoruhodné situace, kdy skřínky s přírodninami mají šuplíky odporující přírodním zákonům, okna se očividně nedají zavírat a žebříky vedou do míst, která by měla logicky být níž, než odkud člověk na stupínky vylézá. Scény s podivně mátožnými postavami navíc mají absurdní kafkovskou atmosféru, díky níž je tvorba Yamamoto rozpoznatelná na první pohled.

„Neřeším to geometricky, ale intuitivně,“ vysvětluje autorka, proč má každý její obraz vlastní prostorová pravidla. Někdy se interiér ocitá v exteriéru, jinde je to naopak. Působí to skutečně snově, čemuž na aktuální výstavě napomáhá zařazení rekvizit v podobě opravdových přírodnin, modelu ruky, krejčovské panny nebo stromu v květináči. Iluze přechází do reality, realita do iluze. Pro výstavu Yamamoto namalovala dvacítku nových pláten, ve kterých cituje vlastní sny a kombinuje tempery s olejem či vystřihanými kolážovými prvky. Jak říká, časově to vyšlo zhruba jeden týden na jeden obraz poměrně komorního formátu.

„Okna jsou bez rámů a výplně, takže průhledy do krajiny připomínají spíš obrazy v obraze. Světlo je abstraktní a konstantně rozptýlené. Jeho zdroj prakticky nikdy není vidět,“ uvádí k jejich obsahu kurátor Wohlmuth. S nadsázkou říká, že jde o „oldschoolovou malbu“, ale myslí to v nejlepším slova smyslu. Ke srovnání se v našem prostoru nabízejí klasici jako Pavel Brázda, ze současných umělců Hana Puchová nebo někteří tvůrci art brut, kde se také nehledí na pravidla a trendy. Ke svým vyhlídkám Yamamoto říká, že se jejím rodičům v Japonsku vede dobře, takže se zatím nechystá vracet domů. Pro zdejší scénu, respektive publikum, které se na její výstavu Yume v Bold Gallery může zajít podívat až do 7. ledna, je to jedině dobře.