Snad nejznámější současný švédský detektivní autor Henning Mankell, který zemřel v pondělí Göteborgu ve věku 67 let, se proslavil sérií knih o komisaři Kurtu Wallanderovi. Jeho tvůrčí záběr byl nicméně mnohem širší.
Od mládí se pohyboval v prostředí stockholmských divadelníků, první hru napsal pro Riksteater ve dvaceti letech. Později spolupracoval jako dramatik, režisér a příležitostný herec s mnoha švédskými divadly. Je autorem zhruba třiceti her, ve Švédsku patří mezi nejhranější domácí autory. Jako scenárista spolupracoval se švédskou televizí, autorsky se podílel na švédské televizní adaptaci wallanderovské série i na přípravách seriálu o svém slavném tchánovi, režiséru Ingmaru Bergmanovi.
Významný pro něj byl rok 1973, kdy vyšel jeho knižní debut Bergsprängaren, ale především se poprvé podíval do Afriky. Později k tomu řekl: „Nevím proč, ale jakmile jsem vystoupil z letadla, zmocnil se mě zvláštní pocit, že jsem se vrátil domů.“ Mankell žil chvíli v Zambii, cestoval po dalších afrických zemích, nakonec se usadil v Mosambiku, kde byl od roku 1986 uměleckým šéfem divadla Avenida v hlavním městě Maputu. Tady trávil střídavě půl roku a půl roku ve Švédsku.
V Mosambiku založil i vlastní nakladatelství (Leopard Förlag) podporující mladé švédské a africké autory. V Africe získal podle vlastních slov odstup od evropské kultury, který mu umožnil vidět některé věci jasněji. Z africké zkušenosti čerpal i témata pro některé své romány. Nejznámější z nich je série knih pro mládež o dívce Sofii, která přišla o obě nohy, když šlápla na minu.
Mankell byl i výrazným politickým aktivistou. V mládí sympatizoval s radikální levicí, na počátku 70. let se angažoval v norské maoistické straně, nikdy se však nestal jejím členem.
Postupem času se jeho radikalismus poněkud otupil, spíš než radikálním levičákem byl prostě humanistou, který se ovšem v srdečních kauzách dál angažoval s velikou vášní a nasazením. Finančně podporoval SOS dětské vesničky v Africe, aktivně se zasazoval o to, aby mělo co nejvíc dětí přístup ke vzdělání a zdravotní péči. Byl odpůrcem izraelské politiky vůči Palestincům, protestoval proti blokádě pásma Gazy, dokonce byl na palubě jedné z lodí tzv. Flotily svobody pokoušející se v květnu 2010 prolomit izraelské embargo. Při zásahu izraelských bezpečnostních složek byl zatčen a deportován do Švédska.
Vraťme se ale k sérii knih o komisaři Wallanderovi, která mu bezesporu přinesla největší mezinárodní úspěch. První díl Než přijde mráz vyšel v roce 1991. Představil se v něm hlavní hrdina, který byl ve své obyčejnosti, lidskosti a průměrnosti mezi hrdiny detektivních románů zcela výjimečný. Každý případ se na něm podepisuje, s oběťmi soucítí natolik, až ho to občas paralyzuje. Úspěšné vyřešení případu mu přináší minimální úlevu, vždyť dopadení vraha nikomu život nevrátí. Je to takový Ijáček zadumaně bloudící na švédském pobřeží, který občas jakoby mimochodem rozplete složitý rébus. I konec komisaře Wallandera v poslední knize série Neklidný muž je v intencích předchozích knih zcela nebombastický, prostý a nekonečně smutný.
Komisař z malého městečka Ystadu na jihu Švédska se nijak zvlášť nezajímá o politiku, nemá kariérní ambice, není to stroj na vtipné nebo cynické hlášky. Jeho touhy jsou zcela obyčejné: být dobrým otcem, nezklamat své nejbližší, shodit těch pár kilo nadváhy. Můžeme ho vnímat jako následníka Martina Becka - hrdinu deseti detektivních románů slavné švédské dvojice Per Wahlöö - Maj Sjöwallová. Jejich rukopis byl přísně realistický a zároveň angažovaný, kombinoval tradiční krimi se zájmem o společenské problémy. A tento přístup našel vědomé pokračovatele v globálních superhvězdách nové generace, jako byli právě Henning Mankell a či Stieg Larsson.
Přestože politická agenda nestojí přímo v popředí, při čtení Wallanderových příběhů se neubráníme pocitu vzrůstající deprese z vývoje (nejen) švédské společnosti, její plíživé radikalizace a rostoucí neúctě k lidskému životu. Tento pocit Mankell se svým hrdinou sdílel, nikdy se jím však nenechal zcela paralyzovat. Když mu byla na počátku roku 2014 diagnostikována rakovina plic, po počátečním šoku, který popsal jako „desetidenní sestup do pekel“, se snažil v rámci možností s nemocí bojovat a podělit se o své zkušenosti s ostatními. V září 2014 napsal o svém životě s rakovinou sloupek pro britský deník Guardian. V něm mimo jiné píše: „Svým způsobem není vlastně nic nemožné. Jsem rozhodnutý naplno užívat všeho, co mi rakovina ještě nestačila vzít. Nevzala mi radost ze života ani obrovskou zvědavost, co mi přinese zítřejší den.“
Nezbývá než doufat, že mu tento přístup vydržel až do konce.
Autorka je překladatelka
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
