Jen sdělil, že už nemůže číst, protože nevidí  

Viktor byl vzácný člověk. Vlastně frajer. Vědomostním arzenálem a schopností rozpoznat uměleckou hodnotu. V debatách dokázal pečlivě naslouchat, svá stanoviska sděloval s nadhledem, bez emocí, často s jistou sebeironií. Nejenže patřil k renesančním vzdělancům, ale neuvěřitelně statečně nesl svou osudovou kládu. Ačkoli se veřejně vědělo, že je dost nemocný, nikdy si na svůj zdravotní stav nestěžoval. Jen třeba suše sdělil, že už nemůže číst, protože nevidí. Bez dalšího komentáře. 

Výše citovaná slova napsal vydavatel (také Viktorových knih) Jiří Fiedor na Facebooku a já si je vypůjčil, protože bych je dokázal jen opakovat. O smrti Viktora jsem se dozvěděl na dovolené, vzpomínku na něj proto píši s určitým zpožděním. Na sítích už připomněly Viktorův osud a svůj vztah k němu desítky lidí, což svědčí o úctě, kterou k němu okolí mělo. Já s ním sdílel skoro patnáct let místo v redakci Respektu. S Viktorem jsem debatoval často a rád. 

Pravidelně jsme totiž spolu chodili na pivo nebo víno ke Včelaři, hospodě vedle tehdejší redakce, později do Rybky a pak do Jericha. Oba jsme byli kavárenští debatéři a naše rozhovory nebraly konce. Více jsem ale poslouchal, Viktor dokázal povídat třeba o pražské historii zachycené v dílech jeho oblíbených autorů – třeba A. M. Ripellina – dlouho a poutavě. A já zjišťoval, co všechno nevím. Dost často se k nám u Včelaře a v Rybce připojoval Tomáš Pěkný, editor a ctěný supervizor naší práce, a to mi pak nezbylo než zcela mlčet a poslouchat, co ti dva povídají. Což jsem dělal rád a s vděkem.