Pořád tu oddělujeme hudbu a životní styl, říká polovina Tomáše Paluchy

Scházíme se v zakouřeném bezejmenném lokálu kdesi na Letné, kam vás barman pustí na zvonek. Honza Tomáš, polovina české indie kapely Tomáš Palucha, si zapaluje cigaretu a popisuje, jak vznikalo album Guru, podle Radia Wave tuzemská deska loňského roku. Album nominované na cenu Vinyla, která se bude vyhlašovat tento čtvrtek, je pozoruhodné tím, že na něm na české poměry v nezvykle hojné míře účinkují zahraniční hosté. Navíc jde o členy kultovních, dnes již zaniklých amerických nezávislých kapel.

Byl to plán?

Bylo to spíš logické vyústění období, kdy jsme si zvali různé kamarády, aby s námi improvizovali naživo. Přirozeně jsme s Liborem (Libor Palucha, druhá část hudební dvojice Tomáš Palucha – pozn. red.) došli k tomu, že když už máme točit dlouhou desku, nechceme, aby to spadlo do monotónnosti, což se s dvěma kytarami a typem hudby, kterou hrajeme, může stát. Pro mě je muzika hodně o kouzlu okamžiku i o tom, že se neustále potkáváš s lidmi. Takže je pro mě důležité, že je ta deska kolektivní dílo.

Se všemi, kdo se tu objevili, jste se předtím znali, nebo tam je někdo, koho jste oslovili poprvé, protože jste prostě chtěli, aby na desce byl?

Všechny lidi známe, resp. některé znal předtím jen jeden z nás dvou. Třeba Američan John Schmersal, bubeník z projektu Caribou, bývalý člen kapely Enon, který zpívá v jednom songu. Libor s ním odjel turné, a když pak John byl na pár dní v Praze, Libor mu řekl, jestli nechce něco hodit na naše album. A on tam dal ten vokál, a tím odstartovala série songů s vokály. Koncept desky jsme dopředu moc neplánovali. Oslovili jsme ty lidi - a každý dodal, co uznal za vhodné.

To jste nahrávali u někoho doma a vždycky jeden den přišel na řadu někdo z těch mnoha hostů?

Celá deska vznikala dohromady tři roky. Začalo to tím, že byl v Praze na návštěvě Liborův kamarád Alexis Fleisig z kapely Girls Against Boys nebo taky Obits. Skvělý bubeník, který začínal hrát v 80. letech v různých dischord kapelách. Dischord byla významná lokální scéna ve Washingtonu DC, která formulovala myšlenky a principy hnutí DIY. Byla to důležitá součást punkrockového hnutí. Alexis v tom hnutí byl od počátků a jednou v létě se objevil v Čechách. Domluvili jsme se, že spolu nahrajeme dva songy. A z těch dvou songů vznikl základ nové desky. Další základy jsme pak nahrávali s Regálem, který s námi často hraje - jinak je to bubeník z Priessnitz, Kafka Bandu nebo Kovadliny. Tím byla struktura zhruba ložená. Další dva roky pak další lidé přidávali, co uznali za vhodné. Ať už u sebe doma, nebo po studiích. Celé to pak smíchal dohromady Ondřej Ježek.

Sestava je to v něčem nesourodá; vyčnívá z ní třeba píseň, kde zpívá Pavel Kabelík z kapely Prodavač.

Já to nevnímám jako nesourodou sestavu, jsou to lidé z okruhu, v němž se pohybujeme. Taková ta DIY undergroundová scéna, těžko to pojmenovat a ani to nechci věznit ve škatulkách.

Nevýhoda je, že nikdy neuslyšíme tuhle desku naživo - ti lidé se prostě nesejdou na jednom pódiu.

Hrajeme skladby v různých podobách. Nás stejně baví je pokaždé nějak měnit. Třeba dneska jsme byli hrát v Radiu Wave a píseň, kde zpívá John Schmersal, jsme hráli bez zpěvu. Teď budeme hrát v Lucerně a zase to budeme hrát v jiné úpravě. Taky se rádi necháváme překvapit, kdyby to bylo pokaždé stejné, těžko to bude zábava.

Deska Guru je nominovaná na cenu Vinyla a podle Radia Wave je to česká deska roku. Máš pocit, že se podařilo s vaší hudbou proniknout do širšího povědomí?

Těžko říct. Moc na to takhle nekoukáme, navíc v Česku je malý píseček. Přijedeš hrát do malého města a skoro všechny na koncertě znáš. Ale podpora od Radia Wave nebo časopisu Full Moon určitě v šíření povědomí pomáhá - například nás teď trochu víc zvou v na letní festivaly. O nějaký zásadní průlom se ale určitě nejedná.

Tvůj hlavní projekt byl předtím Sítě, teď je to spíš Tomáš Palucha?

Sítě byly vyústěním toho, že jsem byl doma, hodně nahrával a nevěděl, co s tím. Měl jsem potřebu dát tomu formu a vyvinula se z toho kapela. Co je hlavní, to si ale netroufám tvrdit; v jednu chvíli je aktivnější to a jindy tamto. Libor to má stejně se svýma kapelama Repelent SS a Kovadlina. Ale Tomáš Palucha nedávno vydal desku, takže je na pořadu dne.

Co bylo před Sítěmi?

Někdy v sedmnácti jsem začínal hrát s hardcore kapelou Thema Eleven. Docela jsme i jezdili po Evropě a vydali pár desek. Potom jsme se přejmenovali na Mother a ještě vydali jednu desku temného pomalého hardcore. V Mother hrál i Libor a oba jsme cítili trochu únavu z té škatulky. Chtěli jsme dělat začít hudbu bez žánrových pravidel; něco osekaného načisto. Této ctnostné ideji jsme se nicméně postupem času opět vzdálili…

Kdo píše texty Sítí a Tomáš Palucha?

Texty na desce Tomáš Palucha si napsal vždy konkrétní zpěvák. Myslím, že to do sebe skvěle zapadlo. A v Sítích jsou to moje věci. Začínám si ale myslet, že psaní textů nebude úplně moje doména. Písňový text vyjadřuje talent pro zkratku - a když to řeknu blbě tak i určitou tupost, kterou je ovšem potřeba cizelovat. A na to asi nemám trpělivost.

Souvisí ta pestrá směs hostů s tím, že s Liborem Paluchou často cestujete do ciziny?

Určitě, hlavně s tím, že Libor už dlouhé roky jezdí jako řidič a manažer s americkými kapelami na turné v Evropě. Když takhle si s někým sedneš, pak můžeš navázat i hudební spolupráci. Minulý rok jsme díky tomu hráli dvě turné a na bicí nám hrál Tim Remis, který tu jezdí mimo jiné solo. A na kytaru s námi zase hrál Alex J. Hall z Grails, což je jedna z našich nejoblíbenějších kapel. Je skvělé si ověřit, že rokenrol tímhle způsobem opravdu funguje. Když mu hodně obětuješ, dostaneš se přímo ke zdroji. Byl jsem tímhle způsobem na turné v Americe se svou oblíbenou kapelou jenom proto, že jsme se poznali tady v Evropě a sedli jsme si. Měsíc jsme jezdili po západním pobřeží, spali po motelích, domech kamarádů i lidí, kteří pořádali koncerty.

Jsou si americká a česká undergroundová komunita podobné?

Když pomineš kulturní rozdíly, tak vlastně jsou. S tím, že tam tím lidé možná trochu víc žijou. Tady je ještě pořád zvykem oddělovat pracovní život a „hobby“. Tam je to možná o něco víc propojené, najde se víc lidí žijících podle trochu jiných hodnot - lidé se snaží žít punk. Jejich životní styl je pak s hudbou víc spojený. To samé vidím třeba v Německu.

Jak to máš propojené, nebo oddělené ty? Živí tě hudba?

Samo hraní málokdy. Ale chci dělat hudbu a k tomu potřebuju časovou flexibilitu. Kdybych byl zakopaný na plný úvazek někde od devíti do pěti, tak mě to strašně limituje. Takže občas jezdím s kapelama, občas učím hrát na kytaru, někdy píšu hudební recenze, překládám, tlumočím. Pracuju na koncertech, zvučím, někdy udělám něco na zakázku. Lepím to z více stran a někdy to jde líp, jindy hůř. Většinou hůř.

Co jsi vlastně vystudoval?

Chodil jsem na práva - to byl skvělý nápad - a pak chvíli na psychologii, ale nic jsem nedostudoval. Dlouho jsem myslel, že se ode mě čeká, že budu žít spořádaný život a snažil se najít balanc mezi tím a hudbou. Teď už tuším, že nemůžu mít všechno. Ale hodně dlouho to pro mě bylo téma. Měl jsem dlouho pocit, že se musím hezky zařadit.

Kdy ses rozhodl, že neskončíš někde v kanceláři?

To je trvalý boj, který nemůžu odbýt jedním rozhodnutím. Ale nemůžu viset do smrti ve vzduchu. Když budu chtít živit někoho dalšího než jen sám sebe, tak se to rozhodnutí může měnit.

Co pro tebe hudba vůbec znamená?

Hraní na kytaru byla pořádně snad jediná věc, ve který jsem měl od začátku jasno. Ale o hudbě se těžko mluví, buď to máš stejně a chápeš - nebo je zbytečné se to snažit vysvětlit. Je to magický jazyk sám o sobě, a když se ho pokusíš sám ovládat, může z toho být těžká závislost.

Když vozíš kapely po Evropě, jak to funguje? Pozveš sem někdy někoho, kdo se ti líbí?

Kapela má tady v Evropě většinou bookingovou agenturu, která jim připraví celé turné. Ta si pak pronajme tour servis, to znamená dodávku, aparaturu a řidiče. V Čechách tohle dobře funguje. Třeba Nomads of Prague nebo Fluffwheels mají pokrytou velkou část nezávislé kytarové scény.

Čím to, že jsou v tom Češi dobří?

Jsou celkem odpovědní a spolehliví, ale hlavně jsou levnější než Němci nebo Francouzi. Posouvá se to na Východ.

Jezdíte taky vy jako Tomáš Palucha turné v zahraničí?

S kapelou Thema Eleven jsme jezdili Evropu, byli jsme i v Rusku, ale s Tomáš Palucha nemáme úplně takové ambice. Svého času jsem si to užíval, ale teď to pro mě není podstatné. Radši si zahraju někde, kde vím, že mi bude dobře. Mimochodem, Čechy jsou skvělá země na hraní, což ti často potvrdí i zahraniční kapely.

Takže je tady dostatek míst, kde tyhle nezávislé kapely pro malé publikum můžou hrát?

Je jich spousta, i v malých městech, ale s tím, že na koncert přijde dvacet lidí. To je ovšem  obvyklé i v západní Evropě. Trh je přesycený. Každá kapela ze Severní Ameriky chce jet turné v Evropě a všichni taky jezdí, protože mají tu možnost - a tím se to přesycuje. Pro Východ to nicméně ještě tak neplatí. Na Balkáně jsou prý nejlepší země na hraní. V Čechách je to takový dobrý balanc: většinou je tu standardní zázemí a lidi jsou pořád celkem nadšení.

Jaké je to standardní zázemí?

Mezi Amerikou a Evropou je obecně taky velký rozdíl, jakým způsobem je o tebe postaráno na koncertě. V Americe se promotéři a kluby o tebe nestarají, přijedeš, zahraješ, dostaneš prachy ze vstupu, nazdar. Tady v Evropě je běžné, že dostaneš najíst, nocleh a tak. Z promotérů tu většinou cítíš upřímný zájem. V Americe je zase běžnější, že po koncertě za tebou přijdou fanoušci, koupí si všechny desky, chtějí s tebou trávit čas, případně se o tebe nějak postarat.

Jak je velká česká komunita, o které mluvíme?

To si netroufám říci. Základem je mít prostor, ale udržet dlouhodobě prostor pro okrajové věci vždycky nakonec narazí. Míst, která stabilně působí dlouho, je jen pár. Sedmička, Divadlo 29 v Pardubicích, pár dalších. Jinak to závisí to čistě na lidech, kteří mají elán a jsou roztroušení různě všude po téhle zemi. I když je jich vlastně málo, naštěstí je jich dost.

Kde se ti hraje nejlíp?

Pokud bych měl zmínit zajímavé místo, tak například v Mutišově u Slavonic je malý fotogenický statek, kde žije takový pár, Tomáš a Miluška. Na koncert přijde třicet lidí, sousedi, má to ale hrozně dobrou atmosféru. A takových míst je po Čechách víc, každé má svoji specifičnost - a vybrat jedno úplně nejlepší bych ani nechtěl.

Když jsem poslouchal vaši novou desku, říkal jsem si, že o moc vstřícnější vůči středoproudému publiku už indie být nemůže. Dostane se deska Guru i mimo komunitu fousáčů a veganů, kteří chodí na strahovskou Sedmičku?

Nějak se to snad i děje, ale není to tolik podstatné. Hlavní je, abychom byli spokojení my. Když jsme točili Guru, na vstřícnost vůči publiku jsme nemysleli. Ani si neděláme iluze, vždycky to bude svým způsobem okrajové. Když jsem teď o Vánocích album pouštěl svojí tetě, říkala mi, že je to depresivní. Hlas lidu.