Okupace
Okupace • Autor: Bontonfilm

V kinech snímek Okupace o loňských prázdninách zapadl. Najít ho na programu se podobalo téměř pionýrské bojové hře. Teď je ale o debutu Michala Nohejla slyšet. Černohumorné drama o divadelním večírku, na který během normalizace zavítá opilý sovětský důstojník, se v sobotu stalo suverénním vítězem Cen české filmové kritiky, když proměnilo čtyři z šesti nominací. Kromě ceny za režii a scénář pro Vojtěcha Maška a Marka Šindelku jej kritici a kritici považovali za nejlepší film roku, Nohejl se zároveň stal i objevem roku. Nenastala tak situace některých uplynulých ročníků, která mnohým nedávala spát, kdy se nejlepším filmem stal snímek, který nebyl oceněn za scénář ani režii.

Spolu se Zátopkem, kterému se naopak v kinech dařilo velmi dobře, má Okupace i nejvíc nominací na Českého lva. Nohejlův film může odrazovat zdánlivě jednoznačným názvem spojeným s obsazením Československa sovětskými vojsky po srpnu 1968. Není však standardním historickým filmem o totalitní minulosti 70. let ponořeným do normalizační šedi s tajnou policií a duševním marasmem.

Reklama
Reklama

https://www.youtube.com/watch?v=rPqT1jiV83U

Vymyká se vysoce stylizovaným vizuálním řešením i vnitřní výstavbou světa: divadelní večírek se s ubíhajícím časem a stále frustrovanějším osazenstvem stává čím dál nejistější a nevyzpytatelnější, jak se projevují povahy jednotlivých postav. Kritici a kritičky ocenili na jedné straně filmový rukopis rozmazávající hranice mezi psychedelií, snovostí a realitou, na druhé kadenční scénář, který přesně dialogicky graduje.

A zároveň i to, jak je forma propojená s poselstvím. Slovo okupace je tu víc míněno víc jako stav mysli. Jako metafora pro to, v jakých mentálních rámcích – vztahujících se k hrdinství, vzdoru, opatrnosti, oportunismu nebo zbabělosti – se Češi jako národ neustále pohybují. Ve vztahu k vlastní historii a pozici v ní i ve světě. Vyzdvihli tak suverénní rukopis a jiný pohled na úkor dobře odvedeného filmového řemesla u životopisného filmu Zátopek.

I snímek Davida Ondříčka o životě čtyřnásobného olympijského vítěze Emila Zátopka je zasazen do komunistické totality, ale zpracovává ji konvenčněji, v duchu pravidel historického, romantického a životopisného filmu. Zátopek nakonec uspěl v jedné kategorii. Cenu pro nejlepšího herce získal Václav Neužil za emotivní a soustředěné ztvárnění titulní postavy. Nejlepší herečkou kritika vyhlásila Pavlu Gajdošíkovou v její premiérové filmové roli v syrovém vztahovém snímku Chyby Jana Prušinovského.

72_oskary_falcon
Zátopek • Autor: Dusan Martincek

Třetím nominovaným v kategorii nejlepší film bylo animované Moje slunce Mad režisérky Michaely Pavlátové vyprávějící o zkušenosti Češky, která se provdala do Kábulu. První celovečerní snímek Pavlátové už uspěl na festivalu v Annecy a byl nominován na Zlatý Globus.

Večer otevřela cena, která možná zůstala ve stínu větších kategorií jako nejlepší film nebo režie, ale zároveň se v ní dělo možná to nejvíc vzrušující. Trofej za krátký film se udělovala druhým rokem a byly tu nominované snímky, které už úspěšně prošly zahraničními festivaly: Milý tati, Příběh hrůzostrašné Eliz a Rudé boty. Vítězný Milý tati patřící žánru animovaného dokumentu potvrdil nové silné impulsy v české animaci, stejně jako Rudé boty. Díky tvorbě oceněné Diany Cam Van Nguyen se navíc do zorného pole širší veřejnosti dostává i osobně zpracovaná zkušenost rozsáhlé vietnamské komunity žijící v Česku.

Suverénně natočený studentský film Příběh hrůzostrašné Eliz pak slibuje, že se možná výhledově blýská na lepší časy i obtížnému a v podstatě neexistujícímu žánru filmu pro děti a mládež, kterému se u nás před rokem 1989 tak dařilo. Cenu by si zasloužil každý z nominovaných; žádný nebyl do počtu.

https://www.youtube.com/watch?v=pHaVw1yhnyQ

Konzervativněji vyzněly výsledky – ale už i nominace – v kategorii Mimo kino oceňující televizní nebo webové seriály a další projekty, které nejsou primárně určené do kina. Nominované byly dva seriály České televize: výrazná vztahová soap opera Kukačky a v dobrém slova smyslu veřejnoprávní Ochránce, jehož autoři zručně zkombinovali formát detektivky s výbušnými případy hýbajícími českým školstvím. Posledním nominovaným bylo varovných i edukativních 13 minut, jež Vít Klusák vystavěl kolem zpovědí lidí, kteří zavinili dopravní nehody s fatálními následky. Cenu kritiky si nakonec odnesl Ochránce s Lukášem Vaculíkem v roli školského ombudsmana. Vkus kritiky se tak možná vzácně shodl s vkusem širokého publika, jež Ochránce oslovil.

Mezi dokumentárními filmy pak české kritiky a kritičky nejvíce zasáhla Jednotka intenzivního života Adély Komrzý o konci života a odcházení.

Stejně jako každý rok a v podstatě u jakýchkoliv cen, výsledek někoho rozčaruje, někoho potěší. Pokud nicméně panuje shoda, že jedním ze smyslu cen je i šance upozorňovat na zajímavé filmy, které z jakéhokoliv důvodu nebyly v uplynulém roce tolik vidět, ale stojí za pozornost, pak Ceny kritiků zafungovaly, jak měly.

 

 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte