Komiksový císař je nahý. Navzdory intenzitě vyznívá finále Avengers do ztracena

Společnost Marvel – součást kolosu Disney – dotáhla minulý týden do finále jeden z nejzajímavějších korporátních pop-kulturních projektů vůbec. Komiksový snímek Avengers: Endgame zakončil sérii filmů, které dohromady vytvářejí propletený fantasy svět, v němž se potkávají komiksoví hrdinové. Vtip je v tom, že jde v podstatě o volně propojený seriál, kdy se některé postavy objevují samostatně ve svých titulech, pak se na chvíli sejdou ve snímku společném, aby se jejich cesty zase rozešly do samostatných dobrodružství. A tak dál. Druhý vtip spočívá v tom, že takový model je požehnání pro jakoukoliv zábavní korporaci, protože je naprogramován na zaháčkování fanoušků - a na vytváření fanoušků nových, kterým nebude stačit „konzumace“ jednoho samostatného filmu.

Avengers: Endgame tak obklopoval řadu měsíců před premiérou mediální hype zdůrazňující, že jde o epochální zakončení letité soustředěné snahy vybudovat napříč x-filmy něco v pop-kultuře nebývalého. S tím se pojilo očekávání fanoušků, jak tvůrci skloubí linky a osudy postav, z nichž řadu nechali doslova rozplynout do ztracena na konci předchozího „dílu“ krkolomně nazvaného Avengers: Infinity Wars.

K tomu se následně přidaly rekordní tržby v kinech. Ty samy o sobě záhy vytvořily vlastní superhrdinský příběh, když film utržil globálně rekordně rychle, za necelé dva týdny, dvě miliardy dolarů. Celkové pozdvižení ale víc než o výjimečnosti Avengers: Endgame vypovídá o schopnostech marvelovských marketingových mágů a divácké touze být součástí stmelující globální události.

Vzpomínáme

Děj Avengers: Endgame by se dal shrnout zhruba následovně. Skupina superhrdinů, kteří přežili v minulém díle planetární genocidu, kdy galaktický zloduch Thanos vyhladil polovinu obyvatel, se po pěti letech strávených na terapii nebo v alkoholovém opojení otřese ze ztráty a postupně vymyslí plán zahrnující cestování v čase, který jim umožní tragickým událostem předejít. Samo cestování v čase pak jako vypravěčský nástroj dává prostor vracet se nostalgicky do předchozích životů a příběhů jednotlivých hrdinů a rozehrávat vzpomínky: postav na jejich blízké či na jejich rozhodnutí, ale hlavně diváků na předchozí filmy.

Avengers: Endgame není totiž film, který by měl fungovat sám o sobě. Taková už dávno nejsou pravidla hry. V éře rozlehlých fantasy ság je součástí zážitku únik do neustále expandujícího, počítačem generovaného fikčního světa, který je možné prožívat dál i po vystoupení z něj. Sledování, jak celý svět funguje dohromady, a jak jsou jednotlivé filmy propojené, je tak součástí zábavy.

To platí u Avengers: Endgame vrchovatě. Do jisté míry se to dokonce stává hlavním potěšením. Smyslem filmu je svést dohromady co nejvíce postav a odkázat se k co nejvíce předchozím filmům, protože čím více takových často sentimentálních setkání a odkazů, tím větší fanouškovská radost z toho, že jim takové odkazy docházejí - tedy že daný fikční svět zcela ovládli a zvládli. Přivlastnili si ho a do jisté míry jsou jeho součástí.

Fanoušci – nebo přesněji ti, kteří dané filmy systematičtěji sledují – jsou tak soustavně vtahování do děje jako členové rozrostlé rodiny tu rozhádaných, tu komplikovaných dětí, které se ale nakonec mají vždy rády a někdy vytvářejí i nečekané vazby. Těm, kteří nejsou pompézně nazvanému „marvelovskému univerzu“ tak věrní, a nechali si ujít méně lákavé nebo méně masivně propagované díly jako Ant-Man a the Wasp, ale části zápletky unikají a potěšení postupně střídá jisté vyčerpání ze sledování úporně glorifikovaných detailů a odboček.

Očekávání budoucího je do velké míry u takového typu filmů stejně podstatné jako to, co se odehrává na plátně. V případě marvelovských filmů je pak než „co“ ještě podstatnější „jak“. A je pro ně typický sklon k jisté uniformitě – ve vyprávění, v estetice i náboji. A to zhruba od momentu, kdy se společnost rozhodla nastoupit cestu „poslušných“ režisérů a hvězd, kteří nebudou příliš vybočovat z řady.

Nápad přišel někdy kolem roku 2008; kolem Neuvěřitelného Hulka, kdy jim život znepříjemňoval svým ambiciózním dramatickým pojetím Edward Norton. Angažmá Kennetha Branagha spojeného s shakespearovskými adaptacemi do režisérské židle pro Thora: Temný svět o tři roky později přidalo komiksové adaptaci hlavně jistou váhu serióznosti - ale producentům jen potvrdilo, že hledání tvůrčích osobností není cesta. Logika je jednoduchá. Pro Marvel a jeho vizi jednoho velkého seriálu je důležitá nikoliv inovativnost nebo autorská gesta, ale rozpoznatelná jednotnost. Každý film musí být více či méně jako ten předcházející; odchylky příliš zviditelňují rozpojitost toho, co má působit jako monolit.

Resp. odchylka dává jen smysl u filmů, které mají přinést celé franšíze třeba odlehčený kredit jako v případě Strážců Galaxie. V momentě, kdy se ocitají ve světě Avengers, však jejich specifičnost víceméně mizí. V tomhle ohledu byl pro Marvel požehnáním Robert Downey Jr., který dostal roli Iron Mana a postupně se stal jednou z nejvíce rozpoznatelných tváří celé franšízy. Vzpurnost u něj – aspoň z počátku – nehrozila.

V roce 2006, kdy byl obsazen, nebyl zrovna v kurzu; byl vnímán jako dramatický herec s obrovským hvězdným potenciálem, který se mu nějak nepodařilo proměnit v realitu. Jako spolehliví hráči držící jednotnou štábní kulturu vyprávění i estetiky se pak ukázali být na pozicích režisérů Jon Favreau, Joss Whedon nebo Anthony a Joe Russo (poslední dva jmenovaní jsou mimo jiné podepsaní pod Endgame).

Intenzivně vpřed

Nejpříznačnějším společným rysem marvelovských filmů je plošná a neutuchající intenzita, jež imituje pocit hlubokých emocí, prožitku nebo dramatu – a to tam, kde ani jedno v podstatě není. Avengers: Endgame jsou filmem intenzivním. Filmem, který má vytočený volume na maximum ve všech ohledech. Filmem, který chytí diváka do klinče a nepustí ho až do závěrečných titulků. Postavy téměř neustále fyzicky i metaforicky uhánějí dopředu - k dalšímu střetu, další bitce, další konfrontaci, dalšímu setkání. Pokud tedy zrovna úlevně nevtipkují, což je druhý mód, do něhož film pravidelně přepíná a který supluje jakoukoliv hlubší psychologii.

Tu se sice scenáristé snaží v první třetině do filmu dostat ve větší míře volbou civilnějšího tónu, jak zachycují superhrdiny zbavené jasného cíle a smyslu existence – není moc koho bránit, jen je třeba se smířit s vlastním selháním. I sem ale proniká určitá jednorozměrnost a tendence k prvosignálnosti. Žádná emoce nesmí být příliš složitá nebo odstínovaná. Ideálně by měla být vyjádřitelná tklivým pohledem do střední vzdálenosti. Tam, kde by se pak nabízel prostor pro skutečně intimní drama, nemá scénář navzdory tříhodinové délce čas se zastavit. Za všechny třeba návrat jednoho z hrdinů po pěti letech od genocidy, o němž si rodina myslela, že je mrtvý. Dcera ani žena ale nemají chuť se ho zeptat, kde celou dobu byl a co tam dělal…

Intenzita tak jde ruku v ruce s vymáhání emocí jakýmkoliv způsobem a často manipulativně. Příkladem je pohřeb, který těžce a s vědomím podstatné části svého publika hraje na notu selhávající a následně triumfující maskulinity v podobě obětovávajících se super-otců. Nebo finále Avengers: Infinity Wars. Pro nejednoho fanouška smutná, patosem prostoupená smrt řady hrdinů se kvůli následnému prvku cestování časem, kdy je možné osud zvrátit, ukáže vlastně jen „jako“.

Avengers: Endgame obsahují inspirativní momenty, nápady se strukturou vyprávění nebo dobré scenáristické zvraty - hravou lehkost v sobě snímek má, když se na chvíli přepne do žánru loupežné komedie. Celkově ale vyznívají zvláštně do ztracena, nedramaticky a navzdory neustálému senzorickému přetížení diváků jako něco instantně zapomenutelného. Na vině je hlavně fakt, že postavy – snaze o psychologický úvod navzdory – nakonec nemají žádný větší vnitřní život a vše je podřízeno jednotné estetice neutichajícího rytmu a intenzity, které mohou navodit až pocit závratě nebo endorfinového rauše.

Kdyby se totiž film a s ním divák ztišil, mohlo by vyjít najevo, že císař je nahý. A že nejde – jako třeba u původních Hvězdných válek – o fenomén vyrostlý organicky zespoda, ale o výsledek fenomenální korporátní strategie shora, jíž jsou diváci nakonec jen další složkou.