Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Každé město skrývá příběhy, které stojí za zaznamenání

Rozhovor s hudebním publicistou Karlem Veselým, který vydal fanzin o rodném městě

Ilustrační foto
Ilustrační foto

Jak napadne hudebního publicistu na volné noze, který si na nedostatek práce nestěžuje, začít po nocích pracovat na vlastním časopisu? A navíc do jeho výroby a vytištění investovat desítky tisíc z vlastní kapsy, aniž by očekával jejich návrat? Karel Veselý byl prý už unavený z věčné rutiny: napsat článek, odevzdat článek, který se nakonec ztratí v tekutém písku kyberprostoru. Léta psal o hudebních projektech z druhého konce světa, ale při tom nevěděl nic o kapelách, které zkouší kousek od jeho bytu. Nadšenecká publikace NO MO jdoucí proti zkratkovité virtuální době pro něj byla prostředkem, jak to změnit. Je k mání v místní pizzerii, v buticích rozesetých po náměstí i v květinářství. NO MO na sto stranách ukazuje živou kulturní scénu na malém městě, které nemusí bojovat s odlivem mladé generace. Tedy aspoň ne kvůli tomu, že by se v něm nic nedělo.

Kde se vzal nápad vydat NO MO?

Těch impulzů bylo několik. Předně jsem chtěl udělat nějaký projekt s výtvarníkem, který vystupuje pod jménem Luděkeim a jehož tvorbu mám rád. Že to bude fanzin, byl můj nápad, že bude o Znojmě zase jeho. Důležité pro mě bylo to vybočení z rutiny, do které nezávislý publicista po čase spadne. Chtěl jsem si zkusit, jaké to je dát dohromady časopis od vymyšlení konceptu přes vybírání tiskárny až po distribuci. A taky bylo velmi osvobozující dělat něco, co není primárně určené pro zisk, respektive na tom patrně i něco proděláme. Bylo to celé velké dobrodružství. A přesvědčil jsem se, že tohle město má obrovskou energii, jen je potřeba ji využít.

O NO MO často mluvíš jako o fanzinu. Ty tvoří nadšenci, znamená to, že jste fanoušci rodného města?

Obávám se, že nejsem typický patriot, který by chtěl za každou cenu šířit slávu svého města. Rozhodnutí žít tady s rodinou bylo do určité míry z kategorie těch pragmatických. Na druhou stranu jsem tady vyrostl, zažil spoustu zásadních věcí a přišlo mi zajímavé zmapovat současnost i minulost místní kulturní scény. Bylo mi vlastně trochu líto, že v Kmenech píšu o pražských hipsterech, připravuji knihu o hudbě v Japonsku a vlastně nevím, co je to za kapelu, která hraje v garáži kousek pod naším panelákem. Nakonec naplnit těch sto stran nebylo tak těžké.

Tvůrci  NO MO: grafik a umělec vystupující pod jménem Luděkeim a Karel Veselý
Tvůrci NO MO: grafik a umělec vystupující pod jménem Luděkeim a Karel Veselý

Nejjednodušší definice fanzinu zní: “Nekomerční, neprofesionální, malonákladový časopis s nepravidelnou periodicitou, tvořený, vydávaný a distribuovaný samotnými tvůrci.“ To splňujete, jen NO MO dělá dnes profesionální novinář a grafik z povolání. Ale není to první časopis, který jsi ve Znojmě vydával.

NO MO pro mě vlastně bylo návratem ke sci-fi fanzinům, které jsem dělal s kamarády na střední a vysoké škole v devadesátkách. To byly typické malonákladové publikace množené na kopírce u mámy v práci a distribuované na sci-fi conech. Zpětně si uvědomuju, že ta největší zábava na tom byla ta práce s kamarády a seznamování s dalšími nadšenci. Když jsem si po letech listoval sbírkou svých starých fanzinů, došlo mi taky, jaká je škoda, že za pár let většina mých současných textů nenávratně zmizí v hlubinách internetu. NO MO je tedy reakcí i na odumírání fyzických médií, které měly nenapodobitelné kouzlo. Je ale důležité dodat, že časopis není o mě ani o Luďkovi, ale o mladých lidech, kteří tvoří pozoruhodné věci.

V časopisu přitom nepadne ani jednou jméno města, odkud pocházíte. Je záměrem ukázat, že totéž může udělat kdokoliv a kdekoliv?

Každé město skrývá příběhy, které stojí za zaznamenání. Jsou pochopitelně spojené s konkrétními místy a lidmi, ale zároveň v sobě mají cosi univerzálního. Když jsem zapisoval vzpomínky lidí, kteří na začátku devadesátých let založili kultovní Hospůdku Na Věčnosti, nebo zpovídal graffiti umělce, kteří na přelomu tisíciletí nabarvili město, měl jsem pocit, že to může oslovit i lidi, kteří tady třeba nikdy nebyli. Bylo by samozřejmě skvělé, kdybychom někoho inspirovali k tomu, aby zaznamenal příběhy svého vlastního města. Skoro v každém je podobný klub nebo graffiti scéna.

Jak se od té doby proměnil tvůj vztah ke městu?

Já jsem vždycky v žertu tvrdil, že nežiju ve Znojmě, ale na internetu. Tam jsem začal blogovat, přes něj jsem si psal s hudebními fanoušky z celého světa a tam mě taky objevili první zaměstnavatelé. A nejlepší na tom bylo, že jsem nemusel být nutně v Praze, abych se mohl stát publicistou. Sounáležitost s městem jsem paradoxně začal vnímat až v okamžiku, kdy jsem měl děti a začal se díky nim dostávat z jisté sociální bubliny, v níž jsem do té doby žil. NO MO byla dobrá příležitost, jak v té „socializaci“ pokračovat.

Město nemusí mít nutně jméno, důležitější jsou lidi, kteří v něm žijí, píšete v úvodníku. Jací lidé v něm tedy žijí?

Těžko generalizovat, důležité je, že tady žijí stejní lidé jako kdekoliv jinde. Což je dobré zdůrazňovat. My jsme se při přípravě fanzinu báli lokálnosti, proto v celém časopise nefiguruje to jméno města. Aby se nám nestalo, že umělce prodáváme přes rotundu nebo okurky. Zajímali nás lidé, kteří mají co říct i mimo hranice města. Přijde mi, že internet dneska umožňuje větší mobilitu myšlenek a dává větší šanci lidem, kteří se z nějakého důvodu rozhodnou neemigrovat do velkoměsta, nebo se naopak vrátit po čase na maloměsto. A nemají nutně cejch těch, kteří “to nedali” - v NO MO máme článek o tatérovi Ondrashovi, který je dnes v podstatě globální hvězdou ve svém oboru. Studio ORA má obrovský respekt v kategorii regionální architektury a tak bychom mohli pokračovat. Samozřejmě, že někteří tvůrci, o kterých píšeme, zvolili Prahu, ale mají potřebu se na dění v rodném městě pořád podílet. O dalších - ať už to jsou fotografové, malíři nebo muzikanti - podle mě ještě uslyšíme. Schválně jsme vybírali zástupce mladé generace, kteří zatím nikde moc prostoru nedostali.

Slova z úvodníku NO MO mi připomněla písničku No Cities to Love od Sleater Kinney. V časopisu píšeš o kapele Kinkies, která je s dalšími devadesátkovými skupinami z riot grrrl hnutí zvukově spjatá. O znojemské hudbě ale nikdy tolik slyšet nebylo. Je to něco, co chceš změnit?

Já nemám ambice zachraňovat lokální scénu; na to si příliš vážím své pozice publicisty, který kriticky reflektuje dění na hudební scéně jako celku. Já jsem se místní hudbě roky programově vyhýbal, přišla mi nezajímavá a odvozená - neviděl jsem důvod, proč s ní ztrácet čas. Teď se nicméně objevilo několik zajímavých interpretů. Souvisí to s tím, že internet otevřel cestu místním kapelám, ale pomohl taky dostat zajímavé kapely sem do klubů. Byly doby, kdy jsem byl častěji na Sedmičce na Strahově než v rockovém klubu, který je asi 300 metrů od mého domu. Prostě protože tam nebylo na co jít. Teď ale vyrostla generace žijící v úzkém kontaktu s tím, co se děje v rámci země. Byli jsme připravení dát na kazetu vycházející s časopisem třeba jen čtyři místní kapely, kterým ale budeme stoprocentně věřit. Nakonec jich je tam devět. Samozřejmě nečekám, že se každá z nich proslaví. Ale už jen fakt, že tady vzniká tak široké spektrum zajímavé hudby, je pro mě vítězství.

Minulý rok se oživila diskuze o novele zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, která má rozšířit mediální prostor kromě veřejnoprávních a soukromých o média komunitní - vedená převážně neprofesionály a vzniklá tzv. odspodu. Přestože se netýká tištěných publikací, otevřely by se tak dlouho zamčené dveře, o kterých mnozí možná ani nevěděli. Spousta takových projektů ztroskotá na nedostatku financí. Dovedeš si představit, že byste do časopisu vrazili peníze ještě jednou, i kdyby se ti investice napoprvé nevrátila?

Předně bych musel mít pocit, že to má smysl. Lidi se nás ptají, kdy bude druhé číslo, ale nám přijde, že vydávat další jen proto, aby se dodržela nějaká tradice, nemá cenu. Musí být dost materiálu. Možná si počkáme, až vyroste další generace zajímavých tvůrců, o kterých bude mít smysl vydávat časopis. Komunitní média, o nichž mluvíš, existují v Rakousku kousek za hranicemi mého města a jsou velmi důležitá pro místní dění. Kdyby bylo něco podobného i u nás, určitě by to spoustu mladých lidí nakoplo ke kulturním aktivitám. Počáteční podpora je důležitá. My si ale s NO MO na začátku řekli, že nemá smysl dělat kompromisy - ať už co se týče vizuality nebo textu. Tím, že bychom pustili dovnitř reklamu nebo museli plnit zadání grantu, ztratili bychom nad projektem úplnou kontrolu. Takhle je jednoznačné, kdo za publikací stojí a proč vznikla.

Kulturní život může být na malém městě často jedním z důvodů, proč se vysokoškoláci vracejí ze studií domů. PechaKucha Night, Garage Design, Znojmo žije divadlem, Den architektury - to je jenom několik aktivit organizovaných sdružením Umění do Znojma, o kterých se píše v NO MO. Mnohdy je na takových událostech vyprodáno, jak těžké je si vychovat publikum?

Tady platí fráze, že stačí začít dělat něco smysluplného a lidi přijdou. Je to ale postupný proces a je za ním vždycky obrovská snaha někoho konkrétního, kdo to celé nastartuje. A taky trpělivost. To nemůže vzniknout přes noc z nařízení radnice; když ten jeden člověk není, tak se nic stát nemůže. Znojmo má Andreu Krejčí, která za těch pět let, kdy se vrátila do města, udělala neuvěřitelné množství práce. Strhla k aktivitě spoustu lidí, ti by asi jinak zůstali doma a nadávali. V rozhovoru, který s ní v NO MO máme, o tom mluví jako o pedagogické práci. Když se bavím s lidmi z měst podobné velikosti i větších, vidím, že to není nic automatického. Každému městu bych přál někoho takového.

Je to měsíc o křtu časopisu, jaký je zájem?

Stejně jako pro nás bylo nové dělat časopis úplně od píky, teď je pro nás neprobádaným územím i to, jak časopis dostat mezi lidi. To je - přiznávám - podstatně menší zábava než ho vytvářet. Naštěstí se nám sami ozývají kamarádi i úplně neznámí lidé, že chtějí časopis u sebe prodávat. Takže dnes na něj můžou lidé narazit v buticích, klubech, restauracích, ale třeba i v pizzerii nebo v květinářství. Možná jsme čekali větší odezvu z velkých měst, ale tam jsme pro propagaci neudělali skoro nic. Pořád nicméně věřím, že se NO MO bude šířit tak nějak přirozeně. Říkáme si, že nemá smysl tlačit na pilu, a zůstáváme optimisty. Krabice s neprodanými výtisky má ale v obýváku Luděk…

Autor je redaktorem Radia Wave

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].