Jen Lien-kche: Svět nakonec změní Čínu, ne Čína svět

Rozpukov je fiktivní čínská vesnice, která se během několika let pomocí prostituce a krádeží rozroste v obří dvacetimilionové město. Překotně explodující místo je zároveň metaforou Číny, která za posledních třicet let prošla divokým růstem. „Rozpukov je realita. V Číně si spisovatel nemusí vymýšlet. Moje psaní naopak musí neustále dobíhat čínskou skutečnost,“ říká Jen Lien-kche, autor románu Rozpukov - místopis čínského zázraku, který nyní vyšel v češtině.

Čína není černobílá, je plná rozporů, stejně jako autor Rozpukova. Jeho knihy jsou zakázané a obdivuje Václava Havla, ale přitom je stále členem komunistické strany. Většinu života sloužil v Čínské lidové armádě, dnes však učí tvůrčí psaní na Pekingské univerzitě. „Nesnažím se studenty učit psát povídky, ale samostatně myslet. To bude v budoucnu stále cennější,“ říká spisovatel, který byl hostem Festivalu spisovatelů Praha 2016.

Rozpukov zbohatne tím, že její obyvatelé začnou ve velkém krást uhlí a další zboží z vlaků, které projíždějí kolem. I to se v Číně dělo, nebo jste si to vymyslel?

To je úplně běžná věc. Ta kniha vypadá jako poetické science fiction, ale je to tvrdý realismus.

Pro spisovatele musí být těžké, když je realita divočejší než fantazie. Nemá co vymýšlet.

To je pravda. Čínští autoři opravdu nemají dost představivosti, aby se mohli s realitou vypořádat. Protože ta realita je jako Rozpukov. Člověk má pocit, že kolem něho probíhá neustálá exploze všeho. Ať už je to Tchien-ťin, kde doslova vybuchla chemička, nebo bouračky vlaků či havárie továren. Jak máte vymyslet ještě něco děsivějšího? Moje psaní musí neustále dobíhat čínskou realitu.

Když jste vyrůstal na vesnici v Che-nanu, také jste lezl na vlaky a shazoval z nich kusy uhlí?

Pro čínské děti na vesnici patřilo ke každodennímu koloritu, že se chodilo krást. Když byl hlad, tak jídlo. Jindy dřevo či uhlí. Jednou mě nachytal otec, nechal mě kleknout na zem a zfackoval mě.

Lidé si tedy uvědomují, že to není správné. V knize ale vesničané říkají, že jdou „na vykládku“ či „mají směnu“.

V posledních třiceti letech se špatné chování stává normou -a je přímo žádoucí. První generace zbohatlíků, kteří po vyhlášení ekonomických reforem zbohatli, byli často zločinci, kteří vyšli z vězení a ničeho se nebáli.

Před reformami byla společnost morálnější?

Před reformami zase byla společnost mnohem totalitnější. Moc byla centralizovaná. Zuřil obrovský ideologický a třídní boj. Nevím, zda se dá mluvit o morálce. Ale rozdíl je v tom, že čínský zbohatlík a jeho mamon nikdy není čistý, vždy jsou to aspoň částečně špinavé peníze.

Daly se reformy v 80. letech udělat lépe? Nebo v čem udělal Teng Siao-pching chybu?

Vzhledem k pořádkům, které v Číně vládly, se jinou cestou moc jít nedalo. Já Tenga považuji za osobnost, která zemi nasměrovala správným směrem a pro 1,3 miliardy Číňanů vyřešila otázku základních životních potřeb. Lidé mají co jíst, do čeho se oblékat, kde bydlet. Teng Siao-pchinga si vážím, ale byl to jen člověk, ne Bůh. Těžko mohl předvídat ekologické problémy, špatný stav morálky. Těžko mohl zabránit šíření zla, o kterém já píšu.

Co si myslíte o současném předsedovi Si Ťin-pchingovi?

Nemám nic proti kampani proti korupci, kterou zahájil. Ale je u moci čtyři roky a je brzo hodnotit. Budoucnost ukáže.

V rámci protikorupčních zátahů bylo obviněno asi 100 tisíc lidí. Projevilo se to nějak?

Určitě. Nejdůležitější je potírat korupci podle práva, pomocí zákonů. Nedostatek je, že v Číně vše stojí na moci, ne na zákonech. Chtěl bych, aby se potírání korupce opíralo jen o zákony a soudy.

V kolika letech jste z rodné vesnice odešel?

Bylo mi dvacet a psal se rok 1978. Nasedl jsem poprvé v životě na vlak a jel do jednoho většího města v mojí provincii, kde mě vzali do armády a pak do strany.

Proč jste vstoupil do strany?

Byl jsem hloupý dvacetiletý kluk z vesnice ve vnitrozemí, která byla odříznutá od světa.  Poprvé v životě jsem nasedl na vlak a někam vyjel. Vstoupil jsem do strany a chtěl být užitečný. Otevíral se mi nový život. Šel jsem po té nové cestě. Chtěl jsem jít a bojovat ve válce s Vietnamem, kterou tenkrát Čína vedla. Nebyla za tím žádná ideologie, to slovo jsem ani neznal.

Kdy se z vojáka stal spisovatel?

Psal jsem ještě na vesnici, ale až zkušenost v armádě mi dala materiál. Začal jsem psát způsobem, který se vládě nelíbil, a musel jsem z armády odejít.

Kdy to bylo?

První problémy nastaly v roce 1994, když byl zakázán můj první román Západ letního slunce. Z armády jsem ale musel odejít až po deseti letech, když vyšel román Ještě si užít. Po odchodu jsem napsal román Služ lidu z vojenského prostředí - a začaly další problémy.

V čem první kniha vadila?

Tématem je vietnamská válka, která trvala osm let, ale u nás se říkalo, že to bylo velké vítězství za dva měsíce. Psal jsem, že válka je zlo, že svět se neskládá z hrdinů a cti, jak se píše v revoluční literatuře. Jako vojáci jsme měli bránit vlast, ale byli jsme obyčejní lidé, ve většině případů zbabělci.

Jak to, že vás nevyloučili ze strany, když jsou vaše knihy kritické a některé zakázané?

Stále jsem členem, ale nejsem nejlepším straníkem a nejsem vítaným členem. V Číně je takové specifikum, že vstoupit do strany je jednoduché, ale vracet knížku je složité.

To nechápu. Proč?

Vrátit knížku by mělo být jednoduché. Prakticky je. Ale v očích ostatních to znamená, že se stranou netáhnete za jeden provaz, že s ní nesouhlasíte, že jdete proti ní. Další věc je, že jako člen strany stále mohu samostatně přemýšlet, říkat a psát, co chci. Strana mi v tom nebrání. To za kulturní revoluce nebylo. Mohu ji tedy kritizovat zevnitř a snažit se něco ovlivnit.

Ale proč v ní jste? U nás lidé za komunismu do strany vstupovali kvůli prospěchu. Z dnešního pohledu je to vnímáno jako kolaborace.

Váš narativ má v sobě historickou zkušenost z Česka. Čína je jiná. Není možné popsat jedním termínem, jaká Čína je. Je to složitý amalgám, vymyká se vašim kategoriím. Komunistická strana nepředstavuje jen zlo. Jsou v ní i lidé, kteří mají svědomí, intelektuálové, kteří se snaží pro zemi konat dobro. Mají ambice zemi vést a přispívat k tomu, aby vláda byla dobrá a spravedlivá.

V čínské straně je maximálně deset procent populace. Jak může odrážet vůli národa?

Není to ani deset procent, myslím, že spíš sedm nebo osm. Straníků je asi 80 milionů, podle mých informací. V Číně ale nestavíme otázku, zda strana odráží vůli lidu. Problémem Číny je teď ona vláda práva - jestli dokážeme v tomto politickém uspořádání realizovat vládu práva. Pokud se to straně podaří, tak nebudeme mít důvod tvrdit, že přes všechnu minulost je čisté zlo. Nejde o to, jestli je to komunistická nebo nacionalistická strana.

Existuje mezi čínskými intelektuály morální dělení na základě toho, jestli jste ve straně nebo ne?

Nejsem si toho vědom. Ve straně jsou dobří a špatní, mimo stranu jsou taky dobří a špatní. Nehodnotí se, jestli člověk má v kapse knížku, nebo nemá. Na mém příkladu je to vidět. Jsem členem strany. Moje knihy jsou stahovány z oběhu. Mohu psát a mohu cestovat. Není to jako u vás, kdy se někdo postavil proti a okamžitě měl vše zakázané. Když jsem tu přebíral Kafkovu cenu, tak jsem mluvil o temnotě v Číně a o tom, že o ní píšu. Ta řeč nesměla v Číně vyjít. Nelíbila se a byla stažena. Přesto to mohu říci a dál učím studenty na univerzitě.

Ale ve chvíli, kdy třeba čínská armáda či policie zakročí v Hongkongu proti protestujícím studentům, tak jste jako straník na straně moci.

Vy se na to díváte černobíle. Já nesouhlasím s tím, co udělala strana v Hongkongu, ale nebrání mi to zůstat straníkem a snažit se něco změnit.

Když dostal Nobelovu cenu míru aktivista Liou Siao-po, který je ve vězení, vyvolalo to v Číně pobouření. Když dostal Nobelovu cenu spisovatel Mo Jen, tak se mu nic nestalo. Oba jsou k Číně kritičtí. Proč jednoho strana toleruje a druhého ne?

Je to otázka vztahu mezi politikou a literaturou. Když se vyjadřujete politicky, je to mnohem nebezpečnější, než když se vyjadřujete literárně. Do literatury můžete napsat o spoustě věcí, které nejsou v pořádku. Ale když zamíříte do politiky, přijde zavření a odsouzení. Oba jsou kritičtí, ale jeden je politik a druhý spisovatel. Já jsem prozaik, romanopisec, pro mě je nejdůležitější být spisovatelem. Ambice jsem omezil na to, že chci být nezávislým a osobitým spisovatelem.

Pořád nerozumím tomu, proč ve straně jste.

Jsem přesvědčen, že to, zda jste dobrý spisovatel, nemá souvislost s tím, jestli jste členem nějaké strany. Pablo Neruda byl členem strany. Gabriel García Marquez taky věřil v ideologii a teď se tomu můžeme divit. Přesto to byli velcí spisovatelé. V Číně máme taky takové příklady. Jsou tam vynikající spisovatelé, kteří mají funkce ve svazu spisovatelů. Čínská realita je zamotaná a nemůžete ji plošně soudit.

Hodně se mluví o tom, že jednoho dne přijde v Číně velká změna. Revoluce či demokracie. Přijde to zevnitř, nebo zvnějšku - nebo nikdy?

Takové prognózy se podobají věštění z křišťálové koule. Když byly v roce 1989 potlačeny demonstrace na náměstí Nebeského klidu, říkalo se, že do pěti let se Čína položí, pak že se položí do deseti let. Podívejte, kde jsme dnes. Čína stojí na svých vlastních nohou, je bohatá; má pocit, že si může dovolit, co chce.

Jak jste prožíval tehdejší studentské protesty?

Já jsem byl ještě v armádě v Kaifengu, mimo hlavní dění, ale i tam byly demonstrace. Poprvé jsem viděl protestovat mnichy. Byla to promarněná příležitost zamířit směrem k větší demokracii.

O čem se v Číně nesmí psát?

O kulturní revoluci, o kampani proti pravičákům, o hladomoru. O Tibetu, Sin-ťiangu, minoritách. O nich se tedy psát smí, ale jen hezky, ne ve smyslu, že je Číňané utlačují. Podle mě je zásadní učit mladé autory, jak být nezávislí, jak psát podle vlastního myšlení, ne na objednávku.

Jak to studenty učíte?

Na začátku jim řeknu, že za ty tři roky, které se mnou stráví, není cílem, aby napsali určité množství povídek či románů, ale aby si utvořili vlastní názor na literaturu a svět. Ovšem to jsou pořád jenom slova jedince; jsem si vědom, že nemám proti té obrovské síle systému šanci.

U nás na Západě literatura ztratila svoji důležitost. Větší vliv mají třeba seriály, které formují pohledy na svět. Jak je to v Číně?

V Číně je to stejné.

A co se v Číně čte? Co je nejčtenější?

Čína je přece jen Asie a v Asii se vzhlíží k Americe a Evropě. Já si nemyslím, že v USA žijí ti nejlepší autoři, ale na čínském trhu se vždy stane bestsellerem americká kniha, která dostane nějakou cenu. Nebo Haruki Murakami. My ho považujeme za lehkou četbu, ale převálcoval i klasiky, je v Číně strašně populární. Kafka a Tolstoj už dávno nejsou celebrity dneška.

Čínské hospodyňky na venkově čtou Murakamiho nebo americké bestsellery?

To ne. Čínská hospodyňka na venkově nečte - a pokud ano, tak rodokaps jako Tajný deník císařovny nebo něco o tom, jak se krásná dívka proměnila v labuť. Seriozní čtenáře je třeba hledat ve velkých městech.

V jakém nákladu vyšel třeba váš Rozpukov?

První náklad byl 120 tisíc výtisků. I když je čtenářů málo, tak v naší obrovské populaci čte vlastně slušná suma lidí. První náklad se prodal, dotisk je zakázaný.

Během pražského vystoupení na festivalu spisovatelů jste mluvil o Václavu Havlovi. Proč jste si ho vybral?

V Praze jste nedávno slavili 80. výročí jeho narození. Když jsem přijel, ještě byly v ulicích jeho fotografie. Říkal jsem si, že tam nahoře mě má někdo rád. Nečetl jsem sice jeho dramata, ale v Číně vyšly v samizdatu jeho eseje. Ty jsem měl možnost číst v čínském překladu. Pochopil jsem, že Havel je občan s velkým O. A mám k tomuto vašemu spoluobčanovi velký respekt.

Četl jste Moc bezmocných? Tam je postava zelináře. Očekává se od něho, že na výročí revoluce vyvěsí ve výloze ceduli „Se sovětským Svazem na věčné časy“. A na tom, že udělá, co se od něho očekává, tedy že ceduli vyvěsí, stojí státní moc. Tím, že ji nevyvěsí, vnitřně se osvobodí.

Ani si neumíte představit, kolik intelektuálů v Číně k Havlovi vzhlíží. Právě pro to, co napsal o tom zelináři, že to pojmenoval. Před jeho narozeninami sdíleli na síti Weibo a WeChatu zprávy a odkazy na jeho dílo a na to, co napsal. On je v Číně zakázaný. Obdiv k Havlovi a touha se k němu přiblížit a mít ho u sebe došla tak daleko, že já mám sice doma hodně knih, ale tenhle malý samizdatový svitek nejsem ochoten nikomu půjčit, protože se bojím, že bych o něj přišel.

Havel byl velkým kritikem Číny za porušování lidských práv. Když byl prezident, přátelil se s dalajlámou a otevřeně kritizoval chování Číny vůči Tibetu a disidentům. Podobně to viděla i česká zahraniční politika. To se ale za posledních dvou českých vlád změnilo, teď převažuje přístup „nesmíme Čínu kritizovat, abychom nekazili obchod“. Co si o tom pragmatismu myslíte?

To není jen problém Česka, že velký kapitál přebíjí ideály. Tyhle otázky jsou pro nás intelektuály důležité, o tom musíme psát a mluvit. Proto bude mít nezávisle uvažující člověk stále vyšší hodnotu.

Nicméně když v Číně poznáte mladého intelektuála, bude Čínu kritizovat. Když ji začnete kritizovat vy, tak ji de facto bráníte.

To je kulturní tradice. Co je doma, to si můžu kritizovat, ale zvenku mě kritizovat nesmí.

Čína poslední dvě stovky let Západ doháněla a kopírovala. A teď ho dohnala. Čím ho může obohatit nebo zlepšit?

Já si nemyslím, že by se Čína brzy stala ekonomikou číslo jedna, i když finanční servery to budou prohlašovat. Moje generace se toho nedožije. Když ekonomické úspěchy rozpočítáte na těch 1,3 miliardy, tak zas tolik neznamenají. Ale co se týče daleké budoucnosti, jsem optimista. Věřím, že ekonomické bohatství časem přinese i politické a společenské reformy. Havel už není prezidentem a nemá s čínskými intelektuály nic společného, přesto ho čínští intelektuálové oslavují a není jich málo. Ukazuje to, že Čína nesměřuje k dobám kulturní revoluce. Věřím, že svět nakonec změní Čínu, ne Čína svět. Až v Číně přijdou problémy a nebude se jí dařit, myslíte, že český prezident Zeman bude dál mluvit tak, jak mluví teď? Určitě ne.