Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Je Černobyl opravdu nejlepším seriálem všech dob?

Vtahující minisérie HBO začíná ke konci příliš deklamovat pravdy

Černobyl
Autor: HBO

Kdyby byla HBO vojevůdce, právě by slavila bravurní strategické vítězství. Tristní finále, v němž se do sebe zbortil doposud vlajkový seriál této kabelové stanice Hra o trůny, se jí podařilo odstínit přesně načasovaným uvedením minisérie Černobyl. Drama pojednávající o havárii v jaderné elektrárně doslova explodovalo - a stal se z něj divácký i kritický hit téměř bezprostředně po odvysílání prvního dílu.

S každým dalším pak fanoušci na sociálních médiích chválili temnou atmosféru, realismus a věrohodnost. Po tom pátém, závěrečném ho pak minulý týden sto čtyřiceti tisíc hlasujících vyneslo v hodnocení filmové a televizní databáze IMDb vlastněné společností Amazon na špici nejlepších seriálů historie. S 9,7 body z 10 možných přeskočil i takové fenomenální kousky jako Perníkový táta (9,5), Planeta Země (9,5), nebo zmíněná Hra o trůny a The Wire (9.3). Ano, Černobyl je v mnohém nepopiratelně výjimečný, ale zároveň přeceněný.

Reklama
Reklama

Atraktivní obraz

Existuje několik důvodů, proč Černobyl tak oslovil publikum - a na začátek autorka textu předesílá, že ji bavil. Jako seriál má v rukávu silnou kartu. Tam, kde tvůrci musí sáhnout do fantazie, má k dispozici v mnohém nepřekonatelné skutečné drama/katastrofu/horor. Obrovský příběh s mnoha rovinami od osobních tragédií po tragédii národa, který už jich v minulosti několik prožil. Navíc na pozadí běží nepřekonatelné politické drama pozdního socialismu; patologického režimu, o němž už divák ví, že v době výbuchu v Černobylu pomalu směřuje k vlastnímu epochálnímu rozpadu. Ve zkušených rukou je to téma k nezaplacení.

https://www.youtube.com/watch?v=s9APLXM9Ei8&t=2s

Ukázalo se, že autor scénáře Craig Mazin do velké míry takové má, i když to zdánlivě na první pohled nevypadá. V jeho filmografii figurují pokračování hororových parodií Vřískot, pokračování ze řetězu utržené Pařby ve Vegas nebo variace na pohádkové téma Lovec: zimní válka. Po Černobylu má rozdělaný reboot akční komedie Charlieho andílci. Hodně se tak diskutovalo o tom, jak je možné, že scenárista odlehčených žánrů, které nijak nenaznačovaly inklinaci k realistickému dramatu o jaderné katastrofě, je najednou pod jedním takovým podepsaný. Co ale Mazinova filmografie ukazuje především, není slabost pro odlehčenou zábavu, nýbrž schopnost pohybovat se mezi rozdílnými žánry a znalost jejich pravidel.

Filmově sebereflexivní meta Vřískot je ideální trénink, na němž je možné si osvojit a testovat pravidla vyprávění i žánrů nebo jejich porušování. Z podcastu pro scenáristy nazvaném Scriptnotes, který Mazin provozuje od roku 2011 s dalším scenáristou Johnem Augustem, je patrné, jak dobře zvládá řemeslo, jak uvažuje o scénáři, vyprávění i dramaturgii, jak dokáže být inovativní. A zároveň pragmatický. A že jde o inteligentního scenáristu – absolvoval psychologii na Harvardu – s ambicemi i realistickým pohledem na filmový průmysl. Nedávná epizoda Scriptnotes rozebírá motivaci postav jako dramaturgický prvek a to, jak pracovat s tím, když má každá postava něco jiného v sázce. A právě Černobyl je celý o rozdílných a protichůdných sázkách.

Černobyl je vypravěčsky jako pečlivě sestavený mnohostěn. Každý díl přenáší pozornost na jiného aktéra katastrofy a jejích následků, od nejvyšších politických pater po obyčejné Rusy. Přestože se jednotlivé linky prolínají napříč díly, každý z nich má zároveň jakéhosi hlavního hrdinu. Jeden je věnovaný převážně požárníkům, jejich ženám a obyvatelům městečka Pripjať postaveného jako obslužný servisní satelit pro jadernou elektrárnu. Jiný politické věrchušce a akademikovi Valeriji Legasovi, další horníkům, čtvrtý stovkám tisíců likvidátorů, lidem povolaných do oblasti, aby pomáhali likvidovat následky havárie, a poslední systému samotnému v podobě soudu. Výsledkem je mnohovrstevnatý, atraktivní obraz nabízející přehledné informační přesycení o události, o níž se v minulosti hlavně mlžilo a lhalo.

V podstatě detektivka

Není to také příběh vyprávěný seshora. Technický, soustředěný jen kolem elektrárny jako epicentra. Nabízí identifikaci prostřednictvím osobního. Ostatně začíná aktem z nejosobnějších – sebevraždou Legasova. Po něm následuje pohled do ložnice manželské dvojice, jejichž nenarozené dítě později zemře na ozáření. Bolestivě, až nedívatelně osobně pokračuje třeba očima řadového vyjukaného mladíka z Kyjeva, který spolu s veterány z Afghánistánu likviduje kontaminovaná zvířata, jež zůstala v oblasti po evakuaci obyvatel. A ztělesňuje devastující trauma, které Černobyl zanechal – duševní, fyzické, národní.

Černobyl
Autor: HBO

Divák tak má pocit exkluzivního přístupu na místo činu. Dovnitř události, kterou jen málokdo prožil na vlastní kůži, ale která přitahovala a přitahuje svojí apokalyptičností a nepochopitelností. Přibližuje to, co stále fascinuje jako téměř nadreálná událost, k níž neexistuje srovnání a jejíž následky si neseme dodnes. Černobyl sice začíná jako fyzický tělesný horor a jako horor i částečně pokračuje - ale dominantním žánrem je tu v podstatě detektivka. Vědci vyšetřují příčiny havárie, rozkrývají stopy, rekonstruují, zpovídají více či méně věrohodné svědky, z nichž mnozí budou lhát, aby si zachránili krk. Nebo proto, že lež je hlavní nástroj v zemi, kde se nesmí říkat pravda. Zločinec je tu navíc velmi specifický.

Jako bonus pak detektivka pokračuje po skončení každého dílu, kdy si divák inspirovaný tím, co viděl, dohledává informace o události, pustí si dobové zpravodajství, najde si příběhy lidí, detaily, možná si přečte vědecké zprávy, možná knihu Modlitba za Černobyl, z níž seriál zásadně vychází. V Česku to bylo patrné na vlně rozhovorů a vyjádření předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dany Drábové, která Černobyl zažila jako čerstvá absolventka školy a mohla nabídnout i expertízu jaderné vědkyně na to, jak věrně pracuje seriál s fakty.

Pro přijetí seriálu byl tak charakteristický právě hlad po pohledu dovnitř, za oponu. I když se o Černobylu v 90. letech například v Česku psalo, ucelený obraz se všemi detaily a bez zatajování stále neexistoval - nebo už po něm nikdo v převratné době ani nepátral. Tohle Černobyl překlenuje, když mluví srozumitelně a vypravěčsky atraktivně o zatajovaných a složitých věcech, ať už vědě nebo politice.

Černobyl
Autor: HBO

Ještě důležitější je nicméně pocit sdílení nebo dokonce jakési katarze, kterou seriál nabídl. Mnozí obyvatelé bývalého východního bloku si Černobyl intenzivně pamatují – stejně jako si pamatují lži, kterými se vyznačoval totalitní systém, jejž seriál vykresluje. Je určující událostí na horizontu paměti všech, kteří už brali v roce 1986 rozum. Dodnes se diskutuje o tom, zda a případně jaké následky neviditelný radioaktivní mrak valící se přes Evropu zanechal na imunitních systémech obyvatel Československa.

Téměř v každé rodině je příběh o rodinném výletu s  dětmi na louku mezi kvetoucí pampelišky zrovna v době, kdy to bylo nejrizikovější, ale stát jim to zatajil. Pamatují si jej i obyvatelé tehdejší Západní Evropy, kteří o havárii věděli víc než ti, které ohrožovala nejvíc. U pamětníků tak seriál vyvolává různé druhy emočních reakcí a vzpomínek. Zvláštní druh katarze pak nabízí třeba pro příbuzné likvidátorů. Jim sice stojí pomník u Pripjati, ale jinak byli zapomenuti.

Nejblíž pravdě

Díky seriálu je zároveň reálnější, bližší, uchopitelnější i tak transformativní moment jako rozklad a rozpad Sovětského svazu. Srozumitelným vykreslením destruktivního politického systému deformujícího charakter a založeného na strachu, poslušnosti a naprostém nezájmu o jednotlivce. Právě autentickým zachycení absurdity sovětské totality, v níž realitu určovala propaganda a trvání na obrazu neomylného impéria, je v souvislosti se seriálem vyzdvihováno nejvíc.

Obyvatelé bývalého Sovětského svazu na internetu zmiňovali, jak pozoruhodně se seriálu podařilo evokovat prostředí, dekor, byty. Stejně tak celou havárii a její likvidaci se podle přímých účastníků podařilo zachytit výjimečně dobře. „Z toho, co jsem viděl, usuzuji, že je minisérie nejblíže pravdě ze všeho, co bylo dosud natočeno. I když je to stále vzdálené realitě, kterou si pamatuji,“ řekl například v rozhovoru pro Rádio Svobodná Evropa Sergej Mirnyj, který pracoval v kontrolním centru a byl jedním z mužů, kteří odstraňovali radioaktivní grafit ze střechy vybuchlého reaktoru.

Černobyl
Autor: HBO

Podobně silné je vykreslení totalitní reality. Ale zároveň v tomhle ohledu není vše neproblematické. Výstižně to popisuje časopis New Yorker v článku What HBO Chernobyl Got Right, and What It Got Terribly Wrong. Autor upozorňuje, že největší slabinou je vykreslení vztahu Sovětů k moci. Mezi příklady, které článek zmiňuje, jsou naivní dotazy Legasova na fungování sovětského politického aparátu, přestože byl od mládí součástí systému a stoupal na kariérním žebříčku přesně díky tomu, že v systému bezchybně fungoval a rozuměl mu. Že si jej osvojil.

Nebyl vyčleněným hrdinou jdoucím proti jako Don Quijote, jak jej stvořili scenáristé. A změna jde za autorskou licenci, kdy tvůrci ve jménu vytvoření dramatu sáhnou po zkratce nebo realitu upraví. Dotýká se fundamentální pokřivení reality, o níž chce seriál co nejvěrněji vyprávět. „Rezignace určovala život v Sovětském svazu, ale rezignace je depresivní a netelevizní podívaná,“ píše New Yorker, „tvůrci si tak představují konfrontaci tam, kde byla nemyslitelná – a tím překračují hranici mezi vyčarováním fikce a vytvářením lži“.

Téma pravdy a lži je přitom ústředním tématem série. Co stát zatajoval a co se skupinka vědců snažila rozkrýt i za cenu osobních obětí. New Yorker podotýká, že scenáristé s pravdou a lží nepracují tak, aby ukázaly, jak s ní skutečně nakládala propagandistická sovětská mašinérie – „znemožňování vědění, nahrazování faktů myšlenkovou drtí a svěření státu monopol na definování neustále se měnící reality“ –, ale aby odpovídal parametrům katastrofického filmu, kdy proti sobě stojí jasně definovaní zastánci pravdy a zastánci lži, kteří se střetnou a budoucnost Evropy.

Tak trochu Perry Mason

Zmínka o přizpůsobení komplexní reality přehledné mřížce katastrofickém filmu se dotýká širší formální slabiny Černobylu, která z něj dělá seriál atraktivně a sebevědomě odvyprávěný, ale nikoliv – a hlavně ke konci – inovativní a zlomový. Naopak je v mnoha ohledech konvenční. Vypravěčsky scenárista maximálně myslí na divákovo potěšení.

Což přináší brilantní momenty, ale také pohodlí osvědčených formulí. Konvenční je seriál právě ve zmíněné černobílé konstrukci hrdinů a heroismu, kdy je Legasov představen jako osamocený bojovník proti systému, který přežívá díky kombinaci naivity a znalostí. Přitom Legasov ani nebyl expertem na jadernou energetiku, jenže jeho kolegové měli v době havárie dovolenou a on jediný byl na telefonu. Což nesnižuje nijak jeho zásluhy na odvrácení ještě větší katastrofy, ale podtrhává koncept přehledného a nekomplikovaného hrdinství. U soudu se z něj pak stává tak trochu Perry Mason.

Černobyl
Autor: HBO

S tím souvisí vykreslení vztahů mezi postavami v duchu žánrových klišé. Z Legasova a Borise Ščerbiny, místopředsedy Rady ministrů, kteří stojí zpočátku proti sobě, se postupně stávají nepravděpodobně idyličtí spojenci a vlastně spiklenci, kteří se podporují v boji proti „vrchnosti“. Seriál tak postupně ztrácí ze zřetele fakt, že Ščerbina byl součástí oné vrchnosti, vůči níž se staví jako člověk, který pod vlivem vědeckého racia prozřel a pochopil iracionalitu toho, v co věřil. V závěrečné epizodě sdílejí oba muži během přestávky soudního přelíčení až absurdní, něžný moment porozumění dvou starých brachů, kteří si prošli neopakovatelnou zkušeností a dokážou se v krizové chvíli podržet. Když Legasova, který před soudem řekl, co neměl a upozornil na zásadní podíl viny sovětského státu na katastrofě, odváží KGB, oba muži si vymění melodramatický pohled.

Závěrečná epizoda rozkročená mezi soudem hledajícím obětního beránka a flashbacky k osudovým událostem 26. dubna, které první díl naznačí a poslední dořekne, je ostatně příznačná, i co se týče stoupající tendence k deklamování „pravd“ o sovětském režimu a jeho fungování. Postavy v konfrontacích jeden na jednoho nebo dva na jednoho – ke dvěma mužům se nejčastěji přidává fiktivní figura vědkyně Chomjuk, která pomáhá s hledáním pravdy – pronášejí shrnující chytlavé věty denuncující sovětskou realitu. O ponížení země, která to nejvíc ze všeho nechce být ponížená, o zemi, kde děti umírají, aby jejich matky mohly žít, o zlé KGB…

Co bylo na začátku jemnější a implicitnější do té míry, že fungovalo jako nehysterické a objektivní vykreslení režimu, který byl ve Spojených státech léta chápaný hystericky, je stále více prezentováno coby až příliš přehledná moralita. A občas dokonce jako socialistický kýč – polonazí mužici pijící vodku, převržený kyblík a pohled na odtokový kanálek ve vydlaždičkované místnosti, kam je Legasov po momentu pravdy u soudu odveden, přičemž do dveří jej samozřejmě hrubiánsky popostrčí jeden z policistů. Často oprávněné nadšení z autentického zachycení komplikované, zkorumpované a neúprosné reality totalitního režimu se tak střetává s tím, jak seriál pracuje s již ustanovenými a srozumitelnými obrazy, které o dané realitě divák má.

Černobyl vzbudil obrovskou pozornost, aktivoval vzpomínky i osobní investice. Vyvolal debaty. To je na něm nakonec to nejcennější. Podstatně cennější než jeho diskutabilní pozice na vrcholu pomyslné hitparády, která je spíš číselnou hrou a odrazem jisté nevyhnutelné tendence k masovosti v přijímání popkultury. Nad Černobylem se dá debatovat nejen o sovětské realitě a jejím zachycení, ale i o limitech a možnostech, které v tomhle ohledu komerční seriál vůbec má  - a co od něj vlastně můžeme realisticky čekat. Na internetu koluje fotka s chlapíkem sedícím v parku před cedulí s nápisem: „Černobyl je přeceňovaný. Přesvědč mě, že ne.“ Podobnou výzvou končí i tento text.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte