Jak se máte? Marek Torčík

„Zájem o literaturu jsem si vypěstoval asi tak, že jsem jako introvert hodně chodil do knihovny a prostě si četl,” říká básník a publicista Marek Torčík. Před pěti lety mu vyšla sbírka Rhizomy, teď dokončuje debutový román, jehož námětem jsou různé pohledy na vztahy a situace v rodině.

Nebude to složité: Píšu ho po večerech už tři roky. Z velké části vychází z příběhů v naší rodině - ukazuje různé pohledy na konkrétní situace a rozdíly, které díky nim v našich životech vznikají. Tak jak se mění vztahy, mění se i perspektiva, kterou je nahlížíme. Popis se odvíjí od našeho momentálního rozpoložení. Tři lidé stejný příběh neprožijí ani neodvypráví stejně. Nerad mluvím o nedopsaných věcech, nemám od nich zatím ten správný odstup, můžu ale říct, že se snažím poukazovat na všudypřítomnou misogynii - jak se promítá nejen do chování společnosti, ale třeba i do jazyka a podobně. Možná to zní složitě, ale nebude.

Báseň je fotografie: Prózu jsem vždycky považoval za film, oproti fotce - kterou je pro mě báseň -  tam můžeš témata víc rozvinout. Když jsem psal svoji první sbírku, četl jsem úplně jiné věci a o literatuře jsem jinak přemýšlel - víc krypticky. Nikdy jsem moc nebral to, že autor by měl být srozumitelný, ale to teď trochu ustupuje. Dost mě v tom ovlivnilo a posunulo studium angličtiny. Poezii jsem vlastně vždycky psal, protože jsem neměl čas na nic delšího. Ve třinácti jsem dostal Sylvii Plath, a tak jsem s tím začal - myslím, že můj táta, který mi tu knihu poslal, ani nevěděl, co mi dává.

Beton a továrny: Pocházím z dělnické rodiny z Přerova. Poslední dobou se z něj stává trochu ponuré zapomenuté město. Nežiju tam zhruba deset let – a od doby, co jsem se odstěhoval, sleduju, jak zamrzá. Myslím, že Přerov má pořád svoje kouzlo - nakonec i někteří umělci ze Skupiny 42 byli odtamtud. Líbí se mi některé části, hlavně staré industriální budovy, ale sám tam nevidím žádnou budoucnost: nic nového kromě dálnice tam neroste. Je to ale krásné město – jen bych nerad, aby z něj zůstaly jen beton a továrny.

Devadesátkový individualismus: Čtu hodně, ale českou literaturu zas tak moc rád nemám - zatím mi připadá zacyklená do sebe. Tak třeba vítěz Magnesie Litery Daniel Hradecký. Líbilo se mi to, oceňuju jazyk i otevření důležitých témat, ale pořád je to především pohled alkoholika na svůj alkoholismus a svoje macho ego. Vlastně by mě ten příběh zajímal z druhé strany: od někoho, kdo s takovým člověkem žil, koho někdo takový zničil. Těch lidí je hodně - samoživitelky, jejichž partneři jsou bůhví kde, a nejen ty. Česká próza se za posledních deset let sice posouvá. Jsou tady diverznější hlasy, víc autorek, ale pořád je to takovej devadesátkovej individualismus - jeden člověk, který má nějaký život. Často chybí společenské kontexty - ne že by to bylo nutné, ale v celkovém obrázku je to trochu jednotvárné. Jasně, takové knihy jsou taky potřeba, ale pak vidím Shuggieho Baina od Douglase Stuarta, skotského autora, který loni vyhrál Bookerovu cenu. Je to kaleidoskop o Skotsku v thatcherovských letech, kde syn-gay vyrůstá s matkou alkoholičkou. Ukazuje nejen důvody k pití, ale zároveň i to, že všechny přes rozdíly se můžeme mít rádi. Něco takového mi tu vlastně chybí. Třeba tady takové knihy jsou, jen jsem na ně zatím nenarazil. Nebo se o nich tolik nemluví.

„Když někoho odmítnu, že nemůžu jít na kafe, protože mám deadline a zrovna píšu, většinou to lidé moc nerespektují a berou to jako výmluvu. U maleb nebo fotografií je okamžitě vidět výsledek, ale knihu napíšeš jednou za X let, takže se vlastně moc nedivím."