Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Instalatér z Tuchlovic ukazuje, že smát se můžeme jen chudým

Režisér Tomáš Vorel natočil další film o útěku z města

Instalatér z Tuchlovic
Autor: Falcon

Novinářské projekce bývají málokdy poučné, jejich funkcí je promítnout lidem píšícím o filmu některý z premiérových kousků. Nedávná novinářská projekce nového filmu Tomáše Vorla Instalatér z Tuchlovic byla v tomhle ohledu výjimečná.

To, co se dělo před plátnem, zajímavě dokreslovalo příběh mentálně lehce pomalého vesnického instalatéra Luboše Cafourka žijícího i ve svých čtyřiceti s dominantní matkou. Jak film, tak reakce části publika totiž ukazují, čemu se dnes takzvaně spořádaná střední třída ještě může bez obav vysmívat.

Reklama
Reklama
Reklama

Bio mainstream

Instalatér z Tuchlovic je dalším z Vorlových snímků, které se vydávají mimo město a noří se do venkovského koloritu. Cesta z města v roce 2000 „tepala dobu“ zahlcenou počítači a technologiemi. Hlavním hrdinou byl programátor Honza odcizený nejen své rodině, ale hlavně sám sobě, přičemž vysněná idyla a vnitřní klid čekala za hranicemi města v divočině, mimo civilizaci. U rozfajrovaného táboráku a jeřabinového vína. U krmelce bez mobilního signálu. U babky kořenářky, která se slovy „čas není“ vyhazuje hodinky do hnoje. A u přepjaté divoženky Markéty, jež „chce být ničím“ a ukáže hrdinovi, že je možné a nutné žít jinak.

O dvanáct let později navázala ne Cestu z města volně Cesta do lesa - o něco méně rozjuchaně a „nuceně“ esotericky. Až pornografické záběry na dary přírody, které městský člověk nedocení už proto, že má na polovinu z nich alergii, ustoupily praktikované filosofii new age, halucinogenním houbičkám a radostné dělnické práci v lese. Dvojice Honza-Markéta bydlí na vesnici se svými dětmi a post-město se střetává s venkovem ve vztahu jejich vílovité dcery a syna místního zemitého sedláka - jinak také alkoholika a v Cestě z města i domácího násilníka, který fackoval ženu po návratu z hospody. Bitva hodnot, tak výrazně vnucovaná v Cestě z města, je ale opět jasná: žít v souladu s přírodou, bez závislosti na civilizaci.

https://www.youtube.com/watch?v=6Wo3F0HCMzw

Instalatér z Tuchlovic sice není třetím volným pokračováním, ale zapadá do Vorlových filmů „hledajících českou vesnici“. Režisér a scenárista už tu víceméně našel idylu v podobě prostého člověka bez ambicí, který je spokojený s tím, co má. Roury, těsnění a vodovodní kolena jsou jeho prací i potěšením, přesto by asi rád i partnerku.

Ostatně film už nemůže využít lehce manipulativní protiklad město-krajina a betonová džungle–lesní ráj, na němž stavěla Cesta z města. Nejde kritizovat moderní život prostoupený technologiemi a nabízet přírodní alternativu. Jednak technologie nejsou exotika ani šok jako v roce 2000. Napojení jsou na ně všichni tak, že by bylo legrační spojovat je s pocitem odcizení, jak to Vorel dělal. Jednak se alternativa posunula do mainstreamu v podobě žít „bio“ ve všech možných variantách. Navíc se hranice mezi vesnicí a městem čím dál tím víc stírá, jak se městský lid stěhuje na vsi.

Typické problémy

Instalatér tak podle všeho měl být pokusem o téměř sociálně realistický portrét vesnice/maloměsta. O zachycení tamního života s jeho přednostmi i „typickými“ problémy, mezi které tvůrci počítají hlavně domácí násilí nebo alkoholismus. Podobně přehledně divákům nabízejí i specifika venkova, jako jsou Vietnamci provozující samoobsluhu či víkendové fotbalové zápasy. Do inventáře takové „typické vesnice“ patří i sám Luboš Cafourek, zručný poctivý prosťáček, který za zákazníky jezdí na kole, nemá mobil, za práci si nedokáže říct o pořádné peníze, pro kamarády pracuje zadarmo, jeho oblíbenou odpovědí na všechno je „uvidíme“ a peníze utrácí za sázky a jídlo pro kočky. Vaří, pere a účetnictví mu dělá jeho matka (Eva Holubová), které při odjezdu na minuty oznamuje čas návratu. Když chce jet na dovolenou, sbalí si svršky do velké tašky z asijské tržnice a v šortkách kempuje u místního rybníka, odkud posílá pohlednice.

Instalatér z Tuchlovic
Autor: Falcon

Ženu by sice chtěl, ale zároveň možná ani ne, protože vztahy kolem něj nestojí za moc. Jako třeba manželství mladé paní z městečka, kterou její muž fyzicky i psychicky týrá a která hledá u nepraktického Luboše ochranu a trochu té něhy. Nakonec ji u něj také najde, neboť blahoslaveni chudí duchem – což je první z příčin, proč Instalatér z Tuchlovic není žádný sociální realismus. Přestože se snaží třeba o zachycení rasového motivu, kterým je střet mezi mačistickým otcem a romským přítelem jeho dcery, je snímek ukázkovým cvičením v prohlubování intelektuálních stereotypů o vesnici.

Tím hlavním je právě postava hodného a pomalého chlapíka, který tráví celé dny v montérkách ve své dílně a není semletý moderním kapitalismem ani konzumní kulturou. Ty zastupuje jeho úspěšný bratr z města trávící dovolené na Seychelách. Taková představa venkova se nepříčí ani tak kvůli tomu, že je naivní a jednorozměrná, ale proto, že je elitářská. A ve smíchu, jejž má film vyvolávat, se zvláštně mísí fetišizace ideálu s odporem.

Bez obav

Možná tvůrci skutečně chtěli zachytit autenticitu vesnice, ale nevědomky ukázali spíš to, jak přemýšlí dnešní střední třída. Jak kýčovitě utíká k venkovu a hledá poezii existence v mizérii – protože hrdinův život je ve skutečnosti smutný, jakkoliv se jej scénář snaží prezentovat takřka jako pastorální idylu. Ale zároveň si užívá svůj status a nad „chudými vesničany“ ohrnuje nos s odstupem „těch druhých“, úspěšných a moderních, kteří mají pocit, že chudoba je stigma a svým postojem možná sami zahánějí myšlenky na selhání. Instalatér tak na jednu stranu venkovského Luboše oslavuje jako dobou nesemletý ideál, na druhou stranu se mu publikum může smát jako exotovi, který má v pokoji dvě televize – jednu na obraz a druhou na zvuk – a sleduje je s lahváčem v ruce.

Instalatér z Tuchlovic
Autor: Falcon

Luboš patří k ekonomicky slabší vrstvě společnosti, dělnické třídě; k těm, kterým ne-dělníci tak něžně říkají lopaty, což se pro ně často rýmuje s burany. Čímž se vracíme ke zmínce o novinářské projekci a k tomu, čemu je možné se ještě otevřeně vysmívat v takzvaně dobré společnosti. Můžeme se smát Lubošovým eskapádám a mimoňským hláškám, můžeme se smát i domácímu násilí, jako se to přihodilo na projekci. Zmlácená manželka Lubošova zákazníka čekající na chodbě za dveřmi bytu „až vychladne“ je zde totiž vykreslená jako součást „specifického koloritu“. A smát se můžeme i proto, že domácí násilí je tu spojované s konkrétní třídou, nikoliv ukazované jako celospolečenský problém.

Reakce by byla stoprocentně jiná, kdyby se na plátně odvíjel příběh z „dobré rodiny“. Jenže k životu těch nekultivovaných přece násilí, alkoholismus a rasismus tak nějak patří. Tvůrci samozřejmě neodpovídají za každého diváka v sále a jeho reakci, ale ta by nepřišla bez určitého obrazu na plátně. A kdyby žánrem filmu nebyla komedie, podstatně by to měnilo situaci.

Vorlův film i reakce v sále tak poukázaly na jedno. Že ekonomicky slabší vrstvy obyvatel jsou evidentně posledním segmentem společnosti, kterému je možné se ve spořádaných kruzích smát – a vůči nimž je možné se vymezovat bez obav ze společenského faux pax. Podobně zobrazovat homosexuály, sexuální menšiny, hendikepované nebo lidi odlišné barvy pleti už by přijatelné nebylo.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte