Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Berlín ve Vysočanech a jeleni v Holešovicích

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

otvor
Autor: Jan H. Vitvar

Když ve vysočanské Pragovce v roce 2014 proběhl první Kolben Open, byla to klasická pankáčská akce pro pár kamarádů: umělci pronajímající si v bývalé továrně na nákladní auta nebytové prostory pro ateliéry (řada z nich pochopitelně taky tajně jako byty) na pár hodin otevřeli dveře, ukázali nové práce, k tomu se pouštěla hudba a pilo pivo ze sudu. Když se na stejném místě minulý víkend konal už šestý Kolben Open, ze všeho nejvíc připomínal nejlevnější a nejpohodlnější způsob, jak zažít na vlastní kůži současný Berlín se všemi jeho kulturními lákadly. Pragovka se totiž dramaticky mění. Prostory jsou čistější a čistější, přibyla luxusní (nicméně cenově příznivá) kavárna a také v chodbách továrny rozdělené do tří budov tvořících písmeno E to čím dál míň smrdí po lepidlech z pronajímaných dílen, neboť výtvarníci začínají opanovat skoro celý prostor. Na Pragovce jich aktuálně funguje zhruba 100, ateliéry jich na Kolben Open otevřela veřejnosti polovička. Včetně Anežky Hoškové.

1
Autor: Jan H. Vitvar

Reklama
Reklama

Anežka na mě vždycky působila jako jakási kněžka umění, u níž je výsledná práce jen malou částí celého tvůrčího procesu, jejž pojímá jako osobní rituál sloužící k uctění něčeho mnohem vyššího, než je obraz pověšený na zeď. Když jsem jí teď po delší době potkal nad rozdělanými akryly a akvarely, tenhle dojem se mi znovu potvrdil. Nevím přesně, co do svých děl během onoho rituálu vkládá, nicméně musí to být něco hodně intenzivního. Je totiž málo autorů, u jejichž díla okamžitě vnímáte, jak se při jeho vzniku cítili. U Anežčiných nových prací na papíře osobně cítím velký smutek a zároveň odhodlání jej přetavit v něco pozitivního. V něco, čím je její zbrusu nové plátno Svatá Agáta, jež momentálně visí o patro níž pod jejím ateliérem.

2
Autor: Jan H. Vitvar

Respektive, jež je přibité přímo do zdi, neboť autorku momentálně zajímá možnost neomezovat své artefakty rámem a dává jim volnost v přetékání barev do výstavního prostoru. Jak známo, Agáta byla ve třetím století umučena v sicilské Katánii, neboť po jejím těle lačnil náměstek římského císaře Quintian, ale ona se raději odevzdala Kristu a asexuálnímu životu. Neúspěšné námluvy tak v jeho pojetí probíhaly formou uvrhnutí Agáty do nevěstince a následným mučením vrcholícím uříznutím obou ňader. Na Anežčině obraze jejich symbolické ztvárnění nemůže chybět.

3
Autor: Jan H. Vitvar


Obraz je součástí výstavy The Flying Inn (tak se jmenuje novela G. K. Chestertona z roku 1914), která měla v Pragovce vernisáž během akce Kolben Open a trvá až do června. Sestavil ji kurátor Karel Srp, jenž prošel místní ateliéry a vybral z nich jakési best of. Nechybí v něm Karima Al-Mukhtarová, o které jsem tu psal nedávno. Tady dostal prostor její cyklus Posmrtné zavazadlo, v němž svou oblíbenou techniku výšivky kombinuje s mou oblíbenou technikou taxidermie. Což pochopitelně nemá nic společného s ježděním autem, nýbrž s konzervováním mrtvých zvířat. V tom obětním beránkovi v nákupní tašce je tak nějak všechno - a já musím znovu říci, že na to, jak je autorka temná, je zároveň neskutečně vtipná.

4
Autor: Jan H. Vitvar


Podobný paradox najdeme v nových obrazech Filipa Černého, které visí jen kousek vedle. Kurátor Srp jeho zátiší označuje za „téměř levitující“, já za „téměř k sežrání“. Upřímně si nedovedu představit, kam až je Černý schopný zajít ve svém redukování zobrazovaného prostoru, který přesto neztrácí svou konkrétní podobu. Ale pokaždé mi ve svých čerstvých věcech dokáže, že to ještě o kousek jde. Loni mi celkem vyrazil dech ve Špálově galerii  - a místo aby si dal chvíli pokoj, už je tu s další herdou do zad.

5
Autor: Jan H. Vitvar


Čím dál větší slabost mám taky pro obrazy Jakuba Janovského. Na výstavě visí v prostoru bývalé jídelny, kde možná v červenci 1968 vznikal legendární „dopis 99 pragováků“ žalující na poměry během pražského jara, kterým později bolševici ospravedlňovali sovětskou invazi. Nic už na Pragovce nepřipomíná atmosféru tehdejších Automobilových závodů Klementa Gottwalda tak dobře jako právě bývalá monstrózní jídelna s vyvýšeným pódiem pro dechovku. Janovského černobílé smalty se sem skvěle hodí, ať už jde o dům, jehož pevné kořeny prorůstají až kamsi do středu Země, nebo naopak o dům levitující - který jako by se dvěma chlapcům metaforicky vzdaloval stejně tak jako jejich dětství a s ním spojený domov.

6
Autor: Jan H. Vitvar


Nejfotogeničtějším dílem celé výstavy je instalace Zmetci. Její autor Robo Palúch ji umístil na nefunkční pás, na který dělníci kdysi odkládali tácy zaflákané uhem, aby byly v kuchyni opět očištěny a připraveny ke konzumní recyklaci. Palúch vytvořil sto sádrových sošek zmetka Mao Ce-tunga, kterému v duchu diktátorova morálního profilu na každé sošce poškodil profil. Pokaždé jinak, takže je to sto naprosto originálních zmetků.

KFlying Inn je ještě dobré dodat, že když Karel Srp na stejném místě dělal před dvěma lety výstavu With Wings, dokázal do ní shromáždit pětatřicet autorů. Letos už jich je padesát - a vzhledem k vzestupné formě areálu lze očekávat, že příště jich bude ještě o pár víc a že také atmosféra Kolben Open bude ještě o kousek víc „posh“, aby byla ta iluze pražského Berlína ještě dokonalejší.

7
Autor: Jan H. Vitvar

V dobrém smyslu čím dál víc nóbl jsou také poměry v holešovické Trafo Gallery. Když už mluvíme o Berlíně, v něm se aktuálně autoři spjatí s pražskou galerií prezentují na kolektivní výstavě v prostoru Urban Spree. A slibně vypadá i jejich budoucnost v domovské Holešovické tržnici: Praha před pár dny zveřejnila záměr do zanedbaného místa investovat miliardu korun, přičemž ústy své radní pro kulturu Hany Třeštíkové slíbila, že i pak v něm počítá s pilíři zdejšího kulturního života vydupaného doslova ze země, jímž je kromě Jatek 78 právě sousední Trafo Gallery. Ta mimochodem minulý víkend získala v soutěži o Nejkrásnější českou knihu první místo v kategorii knihy o výtvarném umění s titulem Kořeny, větve, šlahouny od umělce, jenž si říká EPOS 257. A hned přichází s dalším katalogem mimořádných kvalit. Vychází při příležitosti aktuální výstavy Dany Sahánkové Ve své slupce nikdy nenajdeš stání a vytvořila ho kmenová grafička galerie Jana Vahalíková.


8
Autor: Jan H. Vitvar

Sahánková je orwellovský ročník 1984 a svou diplomku shodou okolností před osmi lety vystavovala přesně v místech, kde nyní vznikají tyto řádky. Fóru Karlín se ovšem tehdy říkalo Karlín Hall a na budově využívané nepravidelně ke kulturním akcím ještě držel nápis ČKD Dukla. Žačka Jitky Svobodové se už během studia na AVU projevila jako výjimečně talentovaná kreslířka a absolventský cyklus věnovala velkoformátovým kresbám své rodiny. Pak se ale lidské figury z jejích děl vytratily a nahradila je zvířata, jejichž srstí Sahánková s až obsesivní péčí pokrývá plochy papírů a pláten.

Kurátor její současné výstavy Petr Vaňous v katalogu píše: „Při pohledu z dálky se kresby sjednocují v jakýsi abstraktní psychoznak, jehož základem je nevědomé hledání kompozice v procesu práce založené na asociacích a integraci podprahových vjemů, jako jsou sny a mimovolní paměť. Přibližujeme-li se fyzicky kresbě, začne se nám otevírat, tvarově komplikovat, ale také významově uhýbat do předem připravených bočních zákoutí a slepých uliček.“ Přiznávám, že se v těchto uličkách rád ztrácím. Podobně jako zmíněná Anežka Hošková i Sahánková své práce v galerii prezentuje ve formě pláten bez rámů přibitých na zeď. Skládá je vedle sebe do obřích sestav, z nichž vystupují troubící, mrmlající a broukající jeleni, kteří se čímsi zabývají ve svém divokém životě. Spíš než o reálný svět však jde o autorčino snění, které se odjakživa prolíná do její tvorby a z nějž nám dává v katalogu ochutnat formou deníkového zápisu: „Kreslím nový obraz. Po takovém těžkém ještě hrůznější. Začínám si teprve teď uvědomovat, že co kreslím, musím i zažít. Ale když už jsem začala, nejde skončit, nejde ho jen tak vyhodit, protože už to řídí někdo jiný. Vidím, že je to tentokrát tak šílené, že to nemůže skončit jinak než mou smrtí. Tvar ale není ještě jasný.“

9
Autor: Jan H. Vitvar

Ať už Sahánková myslí tím „řídí někdo jiný“ cokoli, za sebe musím říci, že mi u ní křehká hranice mezi autorsky kontrolovanou a spontánní kresbou přijde velmi přitažlivá a vybalancovaná. Na některých plátnech se navíc do hry opět vrací lidské tělo, byť zatím ve formě fragmentů a barokních andělíčků, kteří jako by se do onoho divokého lesa snesli z nějakého hodně dobře naladěného nevědomí. Zkrátka jestli jste někdy chtěli vidět výstavu, která je jako sen, máte do Velikonoc jedinečnou příležitost.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1596
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte