Život v Číně je děsivě dobrý

Na talířích máme rybí hlavu s chilli a nakládané vejce s lilkem, vynikající jídla z regionu Chu-nan. Čínská kamarádka při nedávné společné večeři v Šanghaji vypráví o svém rodném městě na venkově, o domě její rodiny, který stál v cestě novým stavebním plánům místní vlády. Příbuzným bylo nabídnuto za jeho demolici odškodné. Odmítli, protože měli ke svému domu silnou vazbu. A krátce nato začal teror.

Před domem se začaly objevovat gangy rváčů a vyhrožovaly rodině. Kamarádka začala dostávat anonymní SMS zprávy s radami, aby přemluvila otce – že to je v zájmu jeho zdraví. Jeden ze strýců skončil ve vězení, kde mu bylo otevřeně řečeno, že ho pustí, až když podepíše povolení k demolici.

Podepsal. A nakonec ustoupil i otec mé kamarádky. Dnes žije v betonovém věžáku na okraji města a je coby potenciální potížista pod policejním dohledem. Pokud chce opustit město, například aby navštívil svou dceru v Šanghaji, musí si cestu nechat schválit místními úřady.

Posloucháme její vyprávění a jsme šokováni, ačkoli všichni víme, že takové zneužívání moci není v Číně výjimkou. Jen se o tom v moderní Šanghaji moc nemluví. Pod stolem si hrají naše děti a brzy se rozhovory opět točí kolem jiných témat. Na konci si navzájem potvrzujeme, jak bylo jídlo neuvěřitelně dobré.

Před restaurací nastupujeme do taxíků, které se tiše zařazují do provozu 25milionové metropole. Nehučí jako v Evropě, jen přátelsky bzučí; takhle znějí elektrifikované technologie budoucnosti, s nimiž chce Čína dominovat světu. Na Šanghaj se snáší večerní tma. Na důvěrně známé město, kde vychováváme své děti a v noci klidně spíme, protože tady se temné stránky Číny většinou dají snadno vytěsnit.

Od té doby, co jsem se sem před dvěma a půl lety z Berlína přestěhoval, připadá mi Čína jako dystopická diktatura s úžasnou životní úrovní. Obě části věty jsou pravdivé, jakkoli to zní rozporuplně. Čínská lidová republika se vyznačuje právě souběhem zdánlivě neslučitelných věcí. Výrazně to ovlivňuje pohled, jímž vnímá samu sebe, a to, jak je vnímána zvenčí – a někdy je těžké tyto rozpory snést.

Přísný otec

V Šanghaji jsou například všude kamery. I kdyby se otci mé čínské kamarádky nějak podařilo setřást policisty ve svém rodném městě a dostat se nepoznaně do Šanghaje, daleko by se nedostal – díky technologii na rozpoznávání obličejů by ho rychle vypátrali. Někdo to může považovat za tísnivé, někdo jiný se může radovat, že nemusí zamykat kolo, protože tu prakticky neexistuje pouliční kriminalita a krádeže. Většina Číňanů se rozhodla pro druhou možnost: znám jen málo lidí, kterým kamery v ulicích vadí. A naopak znám dost lidí, kteří se po návratu z cest diví, proč Evropané nemají mnohem lépe zabezpečené veřejné prostory.

Krátce po popisované večeři v restauraci se bavím s jedním čínským známým – popisuju, jak mi kamarádka vyprávěla o domě své rodiny. Mladý divadelní umělec, který před každým vystoupením musí předložit celý program cenzurním orgánům, rozhodně není stoprocentně loajálním obhájcem režimu. Moje zděšení ho přesto děsí. „Jak by mohla čínská vláda modernizovat zemi, kdyby musela brát ohledy na každého tvrdohlavého majitele domu?“ ptá se mě.

Připomíná mi závratnou výstavbu infrastruktury za poslední tři desetiletí: sídliště pro stovky milionů lidí, vysokorychlostní železniční tratě do všech koutů země, tisíce továren, letiště, dálnice, univerzity, školy, nemocnice. „Věříš, že to všechno šlo udělat bez demolic starých budov?“

Proti modernizačnímu kurzu komunistické strany, jakkoli je někdy násilný, podle něj nelze nic namítat. „Strana mi připadá jako přísný otec,“ říká. „Někdy tě drží příliš pevně, a pak ho nenávidíš. Ale víš, že v jádru pro tebe chce to nejlepší.“ Opravdu? Nejde straně spíše o udržení vlastní moci? namítám.

Po krátké diskusi se shodneme, že se neshodneme. „Vy Evropané jste měli na cestu k modernitě více času,“ říká nakonec můj známý. V Číně se podle něj obrovský, raketově se rozrůstající národ snaží vymanit z pět tisíc let trvajícího bahna chudoby, bídy a nevzdělanosti. „Upřímně řečeno nevím, jak by se to dalo udělat lépe.“

Číslo pět tisíc hraje v čínském vnímání sebe sama důležitou roli. Většinou se používá spíše triumfálně: 5000 let kulturní historie! Číňané už filozofovali, když Němci ještě neměli ani jazyk, natož písmo, řekl mi jednou jeden stranický propagandista. Číňané tedy mohou mít pocit, že jsou na konci velmi dlouhé vývojové linie, která vyvrcholila v současné lidové republice – přesněji řečeno ve vládě komunistické strany. Propagandisté ji rádi představují coby jakýsi konečný stav čínských dějin.

„Vrátili jsme se na své místo ve středu světa,“ formuloval to nedávno politolog Ti Tung-šeng v eseji o globálních mocenských ambicích Číny. „Nyní je klíčovou otázkou, zda se náš návrat ukáže být dočasným rozkvětem, nebo budeme kvést věčně.“ Odpověď si dává sám: Lidová republika má historickou šanci upevnit svou globální výrobní sílu tím, že technologicky předstihne USA. „Kdo ovládá data, algoritmy a výpočetní kapacitu, bude mít v 21. století i ideologickou nadvládu.“ Čína čelí akceleracionismu amerického typu, antihumanistickému projektu libertariánských technologických elit – a podle Tung-šengova soudu tomu oponuje zrychlováním „zleva“. V centru stojí člověk.

Poslední mezery

I když z této stranické rétoriky polovinu umažeme, pořád toho hodně zbyde. Čína skutečně technologicky tvrdě šlape na paty USA. Země je lídrem v elektromobilitě i solární technologii a navzdory americkým sankcím dohání USA v oblasti umělé inteligence a dalších technologiích budoucnosti. Každodenní život v čínských metropolích je už dnes natolik digitalizovaný, že Evropané jako já jsou jím neustále ohromováni a často nevědí, kudy kam – na všechno, opravdu na všechno, existuje aplikace.

Teprve se uvidí, zda technofuturismus komunistické strany zastaví kola dějin. Ale už teď je to strhující národní narativ. A vyvolává otázky, na které nemám snadné odpovědi: Jak může být tak represivní systém tak inovativní, tak setrvale produktivní – a tak populární? Skutečnou podporu strany lze v zemi bez voleb, bez průzkumů veřejného mínění a s celoplošnou cenzurou internetu těžko odhadnout.

Odhadoval bych to opatrně: podíl těch, kteří nejsou jen chvílemi nespokojeni, ale zásadně zpochybňují celý systém, je mizivě malý. Možná i proto, že stranický aparát ve své všemohoucnosti působí tak, že nemá alternativy, zejména pod vedením Si Ťin-pchinga, který prozatím zaplnil i ty poslední mezery v systému. Tu a tam, jak to alespoň vnímám, by mohlo být lépe; systém by mohl být uvolněnější, určitě spravedlivější – ale nikdy opravdu jiný.

Uprostřed vší této rozporuplnosti mi moje vlastní vnímání někdy připadá schizofrenní. Jsou dny, kdy se cítím šťastný, že mohu být přímým svědkem bláznivého rozvoje Číny, například když poslouchám lidi, jejichž životní příběhy jsou plné těch nejneuvěřitelnějších zvratů. Jindy si kladu otázku, zda mě lesklá fasáda Číny příliš neoslňuje, nebo dokonce nekorumpuje: jak jednou vysvětlím své malé dceři, že jsem ji vychoval v zemi, kde je každý rok popraveno více lidí než ve zbytku světa dohromady?

Nedávno se na nádraží v Šanghaji, ve frontě před pasovou kontrolou, dal se mnou do řeči mladý pár z Německa, oba studenti. On je na semestrálním studijním pobytu v Pekingu, ona přijela svého přítele navštívit a v Číně je poprvé. Oba říkají, že je tu všechno skvělé, úplně jiné, než si představovali. Pak se mě zeptali, co tu dělám. Po mé odpovědi se výraz mladé ženy změnil. „Tak doufám,“ řekla chladně, „že tu nejste jen proto, abyste Čínu démonizoval.“

Sám rád jím u Ujgurů. Tuto větu v různé podobě slýchávám často – většinou od lidí ze Západu, kteří v Číně pracují pro nadnárodní koncerny a nechápou, proč média v jejich domovských zemích neustále informují o nucených pracích a trestaneckých táborech a nikdy o skvělých ujgurských restauracích v Šanghaji.

I já rád jím u Ujgurů. Většinou v restauraci v našem sousedství, která servíruje speciality z oblasti Sin-ťiang. Téměř každý večer tam vystupuje taneční soubor. Zahalené ženy pohybují břichy v orientálních rytmech, někdy pobíhají po místnosti dva muži v kostýmu velblouda v životní velikosti. Když jsem tenhle folklor z Hedvábné stezky viděl poprvé, neskutečně mě iritoval. Teď už jen občas při jídle přemýšlím, jak mám nadšené tříleté dceři sdělit, že ne všichni Ujgurové v Číně vesele tančí.

Cool země

Jednou jsem se dal do řeči s jednou z tanečnic, Ujgurkou ze Sin-ťiangu. Když jsem se jí zeptal na život v její rodné provincii, usmála se, zvedla palec a změnila téma. Náhodou jsem pak na internetu narazil na video z jednoho z jejích folklorních vystoupení. Zveřejnil ho kdosi ze Západu s komentářem: Kdyby opravdu probíhala genocida Ujgurů, tak by přece nemohli tančit!

Na YouTubu a TikToku se až s překvapivou frekvencí šíří „obhajující“ videa tohoto druhu. Natáčejí a zveřejňují je anglicky mluvící cizinci, kteří konspiračním šepotem prezentují „skutečnou Čínu“, zemi „za mediální lží“, kterou „vaše vláda nechce ukázat“. Hodně se v nich mluví o čínských elektromobilech a vysokorychlostních vlacích, o bezhotovostních platbách a ultrarychlém on-line nakupování, o hipsterských kavárnách a bezpečných městech.

Téměř to vypadá, jako by se formovalo něco, co dlouho k silným stránkám Číny nepatřilo: tzv. soft power, tedy jemná moc kulturního vlivu. Peopleʼs Daily, hlavní stranické noviny, v polovině března uvedly seznam ukazatelů, jako je mezinárodní úspěch TikToku a DeepSeeku – a v titulku se ptaly, jako by tomu v Pekingu sami ještě úplně nevěřili: „Jak se Čína stala cool zemí?“

U pročínských influencerů je odpověď částečně zřejmá: někteří prokazatelně publikují na zakázku strany nebo si alespoň nechávají platit cesty do Čínské lidové republiky. Jiní – často ti, kteří v Číně žijí – však zřejmě jednají spíše z nadšení, nebo je trápí, že jejich pohled na Čínu neodpovídá vnímání země zvenčí. Sám v Šanghaji znám cizince, kteří si po dlouhých letech v Číně už nedokážou představit návrat do svých západních domovů. Protože tam se moc dlouho čeká na termín u lékaře nebo na řemeslníka. Protože veřejný prostor je zanedbaný, nikdo se nestará o bezdomovce a v noci si dvakrát rozmyslíte, kam pojedete metrem, pokud vůbec jezdí. Protože všechno trvá věčně, protože všichni pořád říkají, že něco nejde, nálada je špatná: zkrátka proto, že vše nasvědčuje úpadku.

Dalo by se namítnout, že vítězové globalizace, kteří si ve svých privilegovaných expatských komunitách užívají to nejlepší z obou světů, takhle nemluví od včerejška. Nový mi ale připadá faktor, který ve svém eseji formuluje Ti Tung-šeng takto: „Americké impérium již vykazuje známky úpadku, jeho nebeský mandát se chýlí ke konci.“

Se sebedestrukcí USA pod vedením Donalda Trumpa si leckteří lidé ve zbytku západního světa kladou otázku, zda chtějí být raději součástí čínského vzestupu, nebo jít ke dnu s Amerikou. Evropští pravicoví a levicoví populisté teprve začínají zkoumat mobilizační potenciál této otázky. 

Žiji v Číně rád. A vlastně tu žít nechci. Obojí je pravda: v různé dny, někdy v různé denní doby.