Žádáme respekt. Debaty o rasismu volají k zodpovědnosti i módní průmysl
 
PEOPLE AU DEFILE DE MODE "CHANEL" - COLLECTION PRET A PORTER AUT
André Leon Talley a Anna Wintour • Autor: RINDOFF-BORDE / AGENCE ANGELI

Ashley B. Chew kráčí newyorskými ulicemi v černobílých košilových šatech a na předloktí se jí pohupuje velká černá kabelka, na kterou bílou barvou namalovala výmluvný nápis „Black models matter“ - tedy na černošských modelkách zaleží. Takto ji ještě neznámou zachycují dva roky staré snímky na podzimním fashion weeku. Posléze se z ní díky tomu stala známá „dívka s taškou“ a ikona protestu proti upozaďování černošských modelů a modelek na přehlídkových molech a v kampaních. „Lidé si to neuvědomují, ale módní průmysl je bezohledný. Rovnou vám řeknou, že nechtějí černošskou modelku nebo prostě afro. A není nic horšího než být odmítnut kvůli barvě kůže nebo vlasům,“ vysvětlovala tehdy v rozhovoru pro web Fashionista Chew.

Výběr modelek je jen jednou zvenčí pozorovatelných stránek nerovnosti panující v módním světě. Dění po násilné smrti Afroameričana George Floyda rozpoutalo protesty a debatu napříč mnoha odvětvími. Zasáhlo i pandemií rozkolísaný módní průmysl a odhalilo jeho dlouholeté strukturální problémy, v nichž nejde jen o barvu pleti u modelek či v kreativních odděleních. V rámci současných vypjatých diskusí se tak znovu připomíná, že módní byznys dlouhodobě staví na přebírání prvků typických pro různé národy či menšiny bez ohledu na jejich historický, kulturní nebo náboženský význam. Návrháři dlouho přebírali střihy, vzory a výšivky, odčerpávali i nápady a životní styly upozaďovaných menšin, aniž jim to jakkoli vraceli.

Reklama
Reklama

„Za posledních sto let mnoho designérů těžilo z bohaté nabídky světových kultur,“ píše v akademickém textu Brigitte Vézina. Už více než před sto lety se takto „inspiroval“ kulturou Blízkého východu francouzský módní návrhář Paul Poiret při tvorbě tunik a harémových kalhot. Před novodobým publikem už to však neprochází bez povšimnutí, navíc lze na zjevnou kopii díky nepřebernému množství dostupných zdrojů velmi snadno poukázat. Módní průmysl při kopírování autentického životního stylu pochopitelně těžil i z černošské kultury. A mnozí tak říkají, že je na čase, aby ji začal brát vážně a dal slovo i těm, z nichž profitoval.

„Módní průmysl má v sobě toxickou kulturu exkluzivity a elitářství, která se protíná s rasismem a zhoršuje jeho účinky,“ připomíná další problémy publicistka Elizabeth Sergan na webu Fast Company. Donedávna například nebyly stáže u módních značek nebo vydavatelství placené.  Život v hlavních městech americké módy jako New York nebo Los Angeles si tak mohou dovolit jen lidé z vyšších vrstev. „To vylučuje drtivou většinu těch, kteří si potřebují vydělat na živobytí,“ dodává Sergan.

black-models-matter
Kabelka Ashley B. Chew • Autor: facebook

Ke změnám je nicméně skeptická. Některé společnosti se podle spíš vezly na vlně, aniž skutečně reflektovaly své problémy.  Instagram třeba na začátku června zaplavily příspěvky s jednoduchou grafiku a textem jako „Změna“ nebo „Selhala jsem“ - a následnou omluvou a soupisem pochybení v dosavadním chování. Příspěvek o svém selhání na sociální sítě umístila i šéfka losangeleské značky Reformation Yael Alfalo. Jenže slovy „ještě na to nejsme připraveni“ dřív komentovala skutečnost, že na focení jejich kolekce není jediná černá modelka. „Tyhle omluvy spíš naznačují, že se společnosti snaží vyhovět tlaku veřejnosti, místo aby se k situaci postavily přímo a skutečně změnily zaběhnuté vzorce chování,“ konstatuje Segran s tím, že k odkazu hnutí Black lives matter se sice veřejně hlásil kdekdo, ale módní branže zůstává často u gest, o jejich upřímnosti lze pochybovat – nebo už přinejmenším nestačí.

Černé pole není dost

„Pandemie zanechala módní průmysl neuvěřitelně zranitelný - a když to ještě smícháte s politickými a sociálními nepokoji, většině značek dochází jejich závislost na svých příznivcích a spotřebitelích,“ komentuje pro Respekt současné dění americká lektorka a výzkumnice Kimberly Jenkins. Podle ní teď v důsledku globálních změn nastala možnost „stisknout resetovací tlačítko“ a prosadit tak požadavky pro větší spravedlnost v módním světě. A na rozdíl od Elizabeth Sergan si myslí, že značky nemají moc na výběr. Řada značek se například zapojila do protestů s tím, že druhý červnový den označovaný jako Blackout Tuesday uveřejnili na sociálních sítích pouze prázdné černé pole - jenže přidávání příspěvků na sociálních sítích už dnes podle Jenkins nestačí. „Značky, které aktivismus pouze předstírají, ale jinak si uchovávají svůj status quo, budou mít problém současnou situaci ustát,“ doplňuje.

Podobnému nařčení z pokrytectví ostatně čelilo i newyorské vydavatelství Condé Nast, pod nějž spadá i jeden z nejznámějších módních magazínů Vogue. Diskuzi vyvolal zejména dopis jeho šéfredaktorky Anny Wintour, která v čele časopisu stojí už více než tři dekády. „Vím, že Vogue nenašel dostatek způsobů, jak dát prostor černým editorům, spisovatelům, fotografům, designérům a dalším tvůrcům. Také jsme udělali chyby, publikovali fotky nebo reportáže, které byly škodlivé nebo netolerantní. Přebírám za ně plnou zodpovědnost,“ vzkázala zaměstnancům a dodala, že chápe, že „není lehké být černým zaměstnancem ve Vogue“.

https://www.youtube.com/watch?v=PwEMVEmeubk

Jenže přijmout odpuštění s ohlédnutím dvaatřicet let zaběhnutou praxi, která svým způsobem přispěla k formování celé módní branže, ovšem není snadné - jak poznamenává reportérka listu The New York Times Gina Bellafante v textu Can Anna Wintour Survive the Social Justice Movement? Líčí zkušenosti bývalých zaměstnanců vydavatelství, kteří se z obav svěřovali pouze mimo záznam. Podle autorky všechny spojovala zkušenost, že pokud se chystaný námět týkal černošské kultury, museli svým kolegům jako její „zástupci“ vše „znova“ vysvětlovat. Nebo například navštěvovat povinné školení tzv. unconscious bias, jehož cílem bylo naučit se předcházet „nevědomému vytváření předsudků a negativních postojů“.

Sedmdesátiletý módní novinář André Leon Talley byl doposud první a zatím poslední Afroameričan na postu kreativního ředitele Vogue. V mládí pracoval v ateliéru Andyho Warhola a v redakci Vouge nakonec podobně jako Anna Wintour strávil na různých pozicích třicet let. Přátelství a pracovní vztahy s šéfredaktorkou popisuje v nově vydaných memoárech zvaných Chiffon Trenches a přes neshody se o své bývalé šéfce a kamarádce obvykle vyjadřuje v dobrém. Navzdory tomu se k její omluvě zaměstnancům vyjádřil v rozhovoru na stanici Radio Andy s rozhořčením a označil Wintour za „koloniální dámu“. „Její prohlášení přišlo z pozice bílého privilegia. Není třeba omluvných prohlášení, pojmenujte své chyby. Jediné, co žádáme, je respekt,“ řekl Talley.

Nepřijatelný rolák

O svých zkušenostech z prostředí módní branže se rozhodli otevřeně promluvit i další profesionálové. Často přitom upozorňují na zmíněnou skutečnost – nedostatek členů menšin na rozhodujících kreativních postech. Tamu McPherson původem z Jamajky pracuje pro luxusní módní značky sedm let, současně vede módní a kulturní web All the Pretty Birds a právě zde zveřejnila i svůj otevřený dopis nazvaný Luxury Brands Should Work With Black Content Creators.

Před čtrnácti lety začínala jako streetstylová fotografka a působila v italském módním magazínu Grazia. Za sedm let práce pro luxusní značky pozorovala, že spolupracuje jako jedna z mála na různých kampaních či je zvána na důležité akce. Podobný dopis nosila v hlavě už dávno, avšak v současné situaci cítila, že je módní svět konečně připraven naslouchat výtkám. Tomu napomohlo i zjištění, že některé značky v pandemii neplatí dodavatelským továrnám za hotové zboží, čímž staví do patové situace řetězce od dělníků až po farmáře sklízející bavlnu a odkrývají závislost mnoha lidí na nízkých mzdách.

Móda
Rolák, nebo blackface? • Autor: facebook

„Bylo jasné, že náš průmysl potřebuje změnu. Takže spousta černých kreativců čekala se zatajených dechem, zda se bude rozvíjet snaha značek o inkluzi a diverzitu,“ píše McPhersnon a pozastavuje se nad skutečností, že teprve bouře nepokojů, která se strhla po smrti George Floyda, firmy přinutila zamyslet se nad dosavadní politikou. Značky na svých kampaních běžně spolupracují s černošskými celebritami, sportovci, herci nebo lidmi z hudební branže, ale současně na produkci nespolupracují s černošskými tvůrci.

„Černí kreativci jsou přitom ti, kdo je následují; vypadají jako oni a jsou jejich fanoušky,“ píše s tím, že by mohli dodat věrohodnost kampaním, kde figurují černé osobnosti, a autenticky předat zamýšlený narativ. „Značky se připravují o kulturní vklad a rozmanité úhly pohledu, které by jim černí influenceři mohli nabídnout v roli tvůrců obsahu,“ uvádí McPherson s tím, že by tak firmy mohly i lépe zacílit na černošské publikum. Varuje přitom před situací, kdy je v týmu pouze jeden kreativec z menšinové skupiny – aby daný projekt „ozvláštnil“.

Nedostatečná diverzita může mít za následek přešlapy, které se v posledních letech nevyhýbaly ani velkým módním domům. Vloni na přehlídkové molo a následně i do prodeje italského módního domu Gucci pronikl černý svetr zřetelně evokující „blackface“.  Tedy výraz používaný v případě, že si běloch nabarví svou tvář nebo tělo načerno. Historicky se takto na počátku 19. století „líčili“ herci parodující život otroků. V dnešním kontextu je používání blackface vnímáno jako neuctivé a urážlivé. Černý rolák přetažený přes tvář až k nosu a s červeně ohraničeným otvorem na ústa nafocený na bílé modelce tak velmi rychle vyvolal poprask a značka jej musela stáhnout z prodeje.

Ne že by k obdobným přešlapům nedocházelo i dřív, ale díky sociálním sítím a online přenosům z přehlídek jsou aktéři módního trhu pod neustálým drobnohledem širokého publika i novodobých hlídacích psů módního průmyslu, jako je populární instagramový účet Diet Prada. Za profilem, jenž nenechá nit suchou na návrhářích dopouštějících se kopírování, rasismu, kulturní apropriace či pokrytectví, stojí dvojice Tony Liu a Lindsey Schuler.

Diet Prada
Hlídací psí módy, duo Diet Prada: Tony Liu a Lindsey Schuler • Autor: Instagram

Ve spravování profilu se střídají a za pět let si vybudovali dvoumilionovou základnu fanoušků přezdívaných „dieters“, kteří svými tipy přispívají k tvorbě unikátního obsahu a pomáhají monitorovat prohřešky. Značky jsou tím pádem pod tlakem zvenčí donuceny k zodpovědnějšímu přístupu. Stejně tak se zvyšuje povědomí publika: prvky jako obří indiánské čelenky na letních festivalech, které by ještě před lety prošly bez povšimnutí, nemají v současném módním světě a před vzdělaným publikem šanci.

Západní ideál krásy

V úvodu zmíněná americká lektorka Kim Jenkins vyučuje kurz Fashion and race (móda a rasa) na newyorské Parsons School of Design v rámci mladého oboru módních studií. Spolu se studenty se v něm snaží rozkrýt význam módy pro jedince na kulturní úrovni -  a zejména jak to, co si oblékáme, formuje způsob, jakým nahlížíme na sebe a naše okolí. Středem jejich zájmu je další problém módního průmyslu, o kterém se mluvilo ještě před pandemií a současnými střety – tzv. kulturní apropriace, jinak řečeno kulturní plagiátorství, kdy dominantní kultura přebírá znaky té menšinové. „Patříte ke skupině marginalizovaných jednotlivců a vaši materiální kulturu, styl, jídlo, hudbu, oblečení nebo účes přijme někdo v pozici moci,“ vysvětluje Jenkins pro web Voltage control,  proč se vztahem módy a rasy rozhodla zabývat.

Jako výmluvný příklad mohou sloužit paruky z dredů na přehlídce Marca Jacobse před čtyřmi lety. Dredy jsou náboženským symbolem rastafariánů, nikoliv jen módní doplněk. „Pokud se zkopíruje něco, co nese posvátný význam, může to být neuctivé,“ říká Respektu Jenkins. A nejde jen o původ stylu nebo prvku daný zeměpisnou oblastí, toho, zda se týká konkrétní skupiny lidí ,či zda v sobě nesou zmíněný kulturní, politický nebo posvátný význam. Stejně tak je potřeba rozumět „západnímu ideálu krásy“ - i to je jeden z důvodů, proč část lidí ze škatulek módního průmyslu vypadává.

Marc Jacobs
Gigi Hadid na přehlídce Marca Jacobse, New York 2017 • Autor: REUTERS

„Dokud na vedoucích postech, šéfredaktorů či nákupčích nebudou i zástupci menšin, bude obtížné spatřit změnu,“ říká Jenkins s tím, že do té doby budou značky dělat podobné chyby. Módní domy už sice začaly vytvářet nové pozice, jejichž náplní je dbát na diverzitu, inkluzi a spravedlnost; podobné posty již loni vznikly u Gucciho, Prady nebo Burrbery. I tady však zůstává otázka, nakolik jde spíš uklidnění situace. Chanel ostatně neunikl kritice za to, že na této pozici zaměstnal bílou ženu.

Aby současné snahy o nápravu módního průmyslu nevyšly naprázdno, šéfredaktorka amerického Teen Vouge Lindsay Peoples Wagner založila společně s PR konzultantkou Sandrine Charles organizaci Black in Fashion, jež má zastupovat černé kreativce z módního a kosmetického průmyslu a vybudovat tak základnu pro inkluzi.  Především si přejí být spojnicí iniciativ, které vznikly za poslední týdny, a monitorovat plnění slibů o nápravě. Podobně jako britské hnutí Fashion revolution každoročně uveřejňuje Index transparentnosti o výrobních praktikách módních značek, chce Black in Fashion vydávat index mapující pokrok módních a kosmetických firem ve zmiňovaných oblastech.

Vývoj ukáže, zda současné události skutečně byly impulsem pro dlouho očekáváné změny - nebo rozpoutaly pouze chvilkovou „módní“ bouři. Reforma módního průmyslu se totiž dlouho jeví jako problematická. Již několik let se mluví o tom, že k produkci módy je třeba začít přistupovat s respektem jak k lidem, kteří ji často vyrábějí v nuzných podmínkách a za nízký plat, tak k životnímu prostředí, jehož je módní průmysl jedním z největších znečišťovatelů. Nejhmatatelnějším výsledkem je však zatím hlavně to, že značky dnes před své kolekce častěji umisťují přízvisko udržitelný.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte