Sexuální obtěžování je temné tajemství módního průmyslu

Lidé zažívali nudu po staletí, ne-li po tisíciletí. Studiu tohoto pocitu se nyní otevírá celé vědecké pole, a to v časech, kdy nuda bují možná víc než kdy jindy. Takto uvádí Margaret Talbot svůj famózní text What Does Boredom Do to Us – and For Us pro The New Yorker. Spojuje v něm poznatky vědecké a filozofické i umělecké ztvárnění nudy, kterou třeba Tolstoj definuje jako touhu po touze samotné.

V článku si všímá toho, jak se nuda – podobně jako třeba deprese - stává stále častějším námětem vědeckých konferencí a odborných sborníků i knih. „Nuda, jak je dnes zjevné, má svoji historii, svůj soubor společenských předpokladů a je úzce spojená s modernitou. Volný čas je jednou z jejích podmínek: dostatek lidí musel být osvobozen od požadavků na zajištění živobytí, aby měli po ruce čas, který si žádá nějakou náplň. Moderní kapitalismus přinesl záplavu zábavy a spotřebního zboží, zatímco podkopal duchovní zdroje smyslu, které byly dříve více či méně přijímány. Rostla očekávání, že život bude přinejmenším někdy zábavný, a lidé včetně nás samotných také zábavní – a stejně tak rostlo zklamání, když tomu tak nebylo,“ popisuje Talbot skutečnost, jak úzce je nuda též svázaná s městským životem, kde na člověka útočí nepřeberně podnětů. Nuda se totiž obvykle vyskytuje v situacích, kdy je jedinec nucen stále na něco dávat pozor. Na tovární sirény, školní zvonky, dopravní značení, pravidla panující v zaměstnání, byrokracii…

Nuda zároveň souvisí s bezúčelností a absencí smyslu činností, které člověk vykonává. Pro punk byla nuda jistou formou rebelie. Bezúčelnost u někoho spouští úzkosti, u jiného nudu, která jako emoce nemá dobrou image: „Postrádá šarm melancholie – šarm, který se váže na pojetí melancholie jako tradiční spojnice s moudrostí, citlivostí a krásou.“

Mrazivý vhled do fungování textilek v africkém Lesothu, které šijí mimo jiné pro džínové giganty jako Levi's nebo Wrangler, přináší reportáž Fashion's dirty secret: How sexual assault took hold in jeans factories od Annie Kelly pro The Guardian.

Věnuje se v ní sexuálnímu násilí, které je v prostředí textilek, kde pracují převážně mladé a velmi chudé ženy, takřka na denním pořádku. Podle loňské zprávy nevládní organizace Workers Right Consorcium bylo více než 120 žen ze tří různých továren v Maseru nuceno k sexu se svými nadřízenými, aby si udržely zaměstnání. Figurují tu znásilnění, napadení i obtěžování. Není to ale jen problém Lesotha - podle jiných údajů 80 procent zaměstnanců v textilním průmyslu v Bangladéši čelilo nějaké formě sexuálního násilí.

https://www.youtube.com/watch?v=onmrpBVYYig

„Sexuální obtěžování je temné tajemství módního průmyslu. Značky jsou zřídkakdy hnány k odpovědnosti za to, co se děje se ženami, které šijí jejich oblečení, “ říká tu Aruna Kashyap, aktivistka a právnička z Human Rights Watch.

Na módní průmysl zároveň tvrdě dolehla pandemie. Zákazníci jsou doma, nenakupují a značky na to zareagovaly tím, že využily klauzulí o zásahu „vyšší moci“ a vypověděly objednávky za osm miliard liber. Některé dokonce odmítly dodávky už ušitého oblečení, o nichž věděly, že je neprodají. V Bangladéši už přišel o práci milion dělníků a postavení zaměstnanců v tomto odvětví se stále zhoršuje.

„To, čemu čelíme, je katastrofa, pokud jde o lidská práva pro miliony žen,“ říká Scott Nova  z Workers Right Consorcium. „Když jsme vydali zprávu o Lesothu, opravdu jsme měli pocit, jako bychom narazili na to nejhorší, co se může stát zaměstnankyním na spodních úrovních dodavatelských řetězců. A nyní, když se pracovníci budou ještě zoufaleji snažit udržet si práci, budou ještě méně ochotní promluvit. “

„Proč mají vaše postavy tak často trpí zvnitřněnou homofobií?“ ptá se Daniel Clemens už kultovního kanadského režiséra Xaviera Dolana v souvislosti s jeho filmem Matthias a Maxime. „Není zvnitřněné homofobie dost kolem nás ve skutečném světě? Domnívám se, že ukázat ji může být účinný způsob, jak zahájit debatu,“ odpovídá v interview pro magazín The Face Dolan, který má na kontě snímky jako Imaginární lásky nebo Je to jen konec světa.

O kus dál pak odpovídá na otázku, proč se ve svých filmech zdráhá zobrazovat sex. „Myslím, že jsem trochu stydlivý – vždy se bojím ukázat příliš mnoho. Myslím, že to vychází z toho, že jsem gay. Sledoval jsem na plátně sex ve filmech celý život a často i velmi názorné scény. Ale pokud jde o sex gayů, člověk si myslí, že to většině lidí nebude příjemné. Je hrozné si to přiznat, ale hádám, že je ve mně stále hodně studu. Stále si říkám: Uvidí to moji strýcové… moje rodina, bude jim to nepříjemné. Takové myšlenky bych ale neměl, kdyby šlo o zobrazení sexu mezi mužem a ženou.“