Osmdesátka je pro mě jen slovo, nějaké absurdní číslo
 
stari_Gebauer02_Jaros
Kurt Gebauer • Autor: Milan Jaroš

Epidemie nemoci covid-19 zasahuje hlavně nejstarší obyvatele Česka. Na tuto skupinu je tak už od loňského jara upřena pozornost: jak ochránit nemoci i pocitu samoty, jak je co nejdříve naočkovat? Občas jsou slyšet ve veřejné debatě i poznámky, které se jich dotknou – že zkrátka nemoc bere tam, kde má, u lidí, kteří už jsou na světě dlouho. Jak to může vypadat, být na světě dlouho, a přitom se držet v kondici, jsme se byli podívat za lidmi, kterým je osmdesát a víc, ale svou aktivitou a smýšlením popírají, že by stáří bylo smutným a bezobsažným obdobím. I oni pozorují, jak kolem nich odcházejí ze života lidé, kteří neměli to štěstí, že je nemoc covid-19 minula - a kteří taky možná nebyli v takové fyzické a duševní formě jako oni. A u toho se snaží dělat něco pro sebe i pro druhé. Jak se tito aktivní lidé v nemocí uzavřených životech udržují v dobré náladě a v kondici, jak se vyrovnávají s nebezpečím, které nás obklopuje, na co se těší?

Absurdní číslo

Reklama
Reklama

Výtvarník Kurt Gebauer ve svém atelieru v domě v pražských Střešovicích ukazuje, na čem zrovna „fachá“, jak říká. „Musím si vždycky odskočit od telefonu a mailů, to bych z toho jinak zblbnul,“ říká, „toho úřadování je moc.“

Uprostřed prostoru stojí socha nahé mladé dívky, na níž začal pracovat před dvěma lety. Je v ní obtisknuta podoba studentky Zity - odlitek, z něhož dílo vznikalo, čekal na svou chvíli od 70. let minulého století.  Dnes už předloze křehké postavy balancující na hraně velkého kamene pomalu táhne na sedmdesát. A tvůrci bude letos osmdesát.

Vousatý prošedivělý muž v pracovním ale křepce pobíhá mezi díly a vede návštěvu přes ulici do dalšího, velkého ateliéru zvaného Kavkárna kolem svých nejznámějších soch v zahradě – dívky Alenky s vlajícími vlasy, holčičky na židli, trpaslíků a srdcí. Kudy chodí, tudy vypráví: jak se právě v tomto atelieru dělal model Stalina a pak se tu o tragickém osudu jeho autora Otakara Švece natáčel film Monstrum, kterému dělal poradce, že tu na zahradu chodí bažant, jak měl starosti s ukončováním výstavy v Národní galerii ve Veletržním paláci  a jak na to doplatila jeho manželka. Při organizaci bourání a převážením děl si zlomila ruku.

„Trvali na tom, že musíme v lednu v zimě v mrazu rozložit i věci vystavené před Veletržním palácem, dvě železné figury a plastiku Housenka, že tam nemohou být déle,“ říká a trochu se u toho mračí, “manželka kolem toho všeho běhala a uklouzla.“ Úraz vyžadoval operaci a před ní i díl statečnosti – v době covidu neměla nemocnice lůžka a manželka sochaře musela s komplikovanou zlomeninou vydržet dva dny doma, než mohla nastoupit do špitálu.

stari_Gebauer01_Jaros
Autor: Milan Jaroš

O obrazech, které teď maluje nahoře v domě,  může výtvarník jen vyprávět: zejména kvůli ochraně jeho ženy  se tu dodržují bezpečnostní opatření, nahoru do obydlí návštěvy nechodí. „Možná to vypadá divně, že se Libuše bojí, ale ono je to dost drsné, když vidíme, jak lidé kolem nás umírají,“ říká a vyjmenuje několik přátel a známých, kterým v poslední době covid ukončil život. Naposledy pánovi, který se staral pro Prahu 6 o administraci kolem plastiky Housenka, deset metrů vysokého díla, které by městská část ráda umístila na Vítězné náměstí. „Tenhle pan doktor přes kulturu mi jednou zavolal, že je mu už dost blbě a musí do nemocnice,“ říká sochař, „a pak jsem dostal zprávu, že zemřel.“

Na zdi visí obraz, plastika ze zmuchlaného železného drátu, vedle druhá, kde je drát smotán v několika vrstvách do pravidelného kruhu. Oba vznikly nedávno a představují koronavirus – jeden, co se zbláznil, a druhý v nezblázněném stavu. Kurt Gebauer jejich foto přidával k podpisu v mailu pro potěchu přátel a známých. „Protože člověk z toho chtěl mít srandu,“ říká, „jenže ona to moc sranda není.“

Sám, jak říká, si myšlenky na smrt a na vysoký věk nepřipouští, cítí se dobře. Každý den cvičí na balkoně cviky z jógy a tai-či, udržuje se v kondici. „A těch osmdesát, to zkrátka nechápu. Osmdesátka je pro mě jen slovo, nějaké  absurdní číslo,“ říká umělec, ale chvíli o tom přemýšlí. „Je fakt, že když potkám spolužáky v Hradci nad Moravicí, jsou tak divně jiní, že už je někdy nepoznám. Tak asi i já jsem jiný, ale necítím to. Nemyslím na to, musím fachat.“

To fachání se kromě tvorby v atelierech v poslední době sestává hlavně ze sezení u počítače. Kurt Gebauer učí budoucí pedagogy na katedře výtvarné výchovy a kultury Západočeské univerzity - on-line tak mají s kolegy pedagogickou radu a stejně teď vede své studentky. Posílají mu návrhy mailem. Sochař nadšeně líčí, jak šikovné jsou, jak zvládly úkol ozvláštnit v koroně umělecky okolí svých domů – jedna vymyslela a udělala kostky pro dětské hřiště, z nichž je po složení soutok řek nebo mapa Plzně, jiná krmítko pro ptáky ve tvaru křídel umístěných na sloupu veřejného osvětlení, z nichž visí provázky se zobem, jiná „ozvláštnila les“. „Dělají věci, co by mě nenapadly,“ usmívá se.

On-line vybíral jako člen porot v koroně i vítěze soutěže na podobu epitafu k hrobu Petra Bezruče v Opavě a pro Ostravu zase na památník veteránům. „Ta soutěž se dělala nadvakrát. Napoprvé to uchazeči pojali nekrofilně, jako by všichni veteráni už natáhli brka. Přitom jen v Ostravě jich žije na pět set,“ říká a popisuje, co ho čeká.

Osadit srdce na náměstí Václava Havla v Sofii a podílet se na rozrůstání parku, který před desetiletími navrhoval a budoval v Hranici nad Moravicí, chystají se další výstavy a v Opavě mu připravili k osmdesátinám celoroční pátrací hru s QR kódy. Vede od sochy Utíkající dívky a přes indicie ve videích k dalším dílům Kurta Gebauera v Opavě a okolí.

U toho pracuje na soukromé zakázce, památníku dítěti, které vloni zemřelo. Babička chlapce chce mít podobu vnuka zvěčnělou na zahradě a Gebauer v soše zachycuje dítě v jeho typickém gestu. „To není snadný úkol. Ale mám radost, že té paní vykompenzuji její bolest,“ říká sochař, když stoupá po schodech – nahoru do bytu, kde ho ještě čeká spousta práce na obrazech. „Ty jsem kvůli veřejnému prostoru zanedbával. A mám toho tuny, co chci ještě namalovat.“

Na co není slovo

Domovní dveře penzionu Židovské obce v pražských Holešovicích přichází otevřít vzpřímená bělovlasá žena v elegantním svetříku a šátku. Ten, kdo čeká na setkání s paní, které chybí necelé tři roky do stých narozenin, jen pozdraví - a čeká dál. Ale ukáže se, že je to ona, Marta Dittrichová. A první dojem od dveří domu se v její garsonce u stolku s háčkovanou dečkou ještě násobí: po stařeckém tápání, mentálním nebo fyzickém opotřebení náležejícím k tak vysokému věku není ani stopa. Soustředit se na její slova je zpočátku přesto docela náročné: mysl posluchače rozptyluje otázka, co jen to  má Marta Dittrichová ve tváři, v očích, v gestech. Ta směs lehkého úsměvu, posmutnělých, přátelských očí, silného výrazu a hrdého postoje.

Na kredenci u černobílé fotografie mladé ženy hoří svíce a Marta Dittrichová říká, že jí tu dnes tak hoří už od rána. „Dnes je to sedmdesát devět let, co maminka skončila v plynu,“ říká, „a já ji pořád vidím, jak statečně odcházela. Maminka byla velká optimistka. Říkala nám, třem dětem, že to za chvilku skončí a bude zpět.“ Martě Dittrichové bylo tehdy, v lednu 1942, devatenáct let, byla prostřední ze sourozenců.

stari_Dittrichova01_jaros
Autor: Milan Jaroš

Do koncentráku odešli všichni jejich dospělí příbuzní, ze třiceti se jich dvacet devět nevrátilo. To během války nevěděla, se sourozenci pořád čekali, že se zase se s maminkou setkají, až to skončí. Teď na stůl klade fotokopii z kartotéky deportovaných osob, je na ní strojem naťukáno to, co zjistila hned po válce: z Terezína šla maminka do transportu do Osvětimi. Tam ji zavraždili deset dní poté, co děti naposledy objala.

Když paní Dittrichová vypráví o životě bohaté židovské rodiny, o tom, jak šlo řeznictví s vlastním chovem do nucené správy, jak si na ně po válce si došlápli zase komunisté, jak se snažila udržet obchod v běhu coby zaměstnanec ve vlastním hospodářství, jak nikdy nedostala z uší zvuk nočních nářků mladšího bratra, když maminku odvedli, a jak se pak o něj bála, když ho komunisté zavřeli na sedm a půl let do jáchymovských dolů, jak se o sebe se sourozenci vždy navzájem starali a jak už je teď nemá, ozve se rána: skleněný svícen horkem praskne, svíčka zhasíná a paní Dittrichová se usměje: „Věřím, že je něco mezi nebem a zemí, že se zase všichni setkáme.“

Zvoní telefon, stejně jako každý den volá dcera. Je jí 65 let a vdala se před 40 lety do Chorvatska, matku jezdí navštěvovat. Hovor dostává veselejší ráz: paní Dittrichová vypráví, co všechno dobrého ji v životě potkalo, jak si teď na stáří užívá, že konečně věci dělat může, ale nemusí. „Já jsem teď ráda, je mi dobře, konečně si taky odpočinu, vždyť jsem od devatenácti pořád jen pracovala,“ usmívá se. „A jak dobré lidi jsem v životě potkala, to se nedá ani vypovědět.“

Líčí, jak jsou na ni hodní lékaři i sestry, které zná, jak i pečovatelky v penzionu a lidé Židovské obci jsou laskaví, jak dobré spolupracovníky a přátele potkala při práci v bance, vychválí i Baťovu akademii, kde se naučila všechno, co v životě potřebovala - znalostem i pracovitosti. „Mám sice velmi málo členů rodiny, ale lidé, které jsem v životě potkala, se ke mně chovali a chovají, jako by byli moje rodina,“ říká.

Teď v koronadobě hodně čte a chodí na procházky - i když ji izolace tíží, dá se to prý dobře zvládnout. „Musíme se s tím vyrovnat. Jako se vším. Člověk musí věci přijímat tak, jak mu je život prezentuje. Kdesi je přehrada z mých slz, ale vždycky jsem plakala bokem, aby to nikdo neviděl. A my, co už jsme na světě tak dlouho, nemůžeme čekat, že to stáří půjde bez nějaké starosti.“

Vytahuje z lednice lahev a nalévá po štamprli becherovky, to je prý to pravé očkování, i když to skutečné už má v prvním kole za sebou, nakoukne do mobilu. „Ten messenger bere strašně moc času, než člověk na všechno odpoví,“ říká při pohledu na řadu neotevřených zpráv, které přišly od lidí, kteří se zajímají, jak prožívá dobu v izolaci. A vypráví, na co se těší – že až to kolem všechno přejde, zase uvidí mladé lidi, kteří za ní chodili, když se ještě mohlo setkávat a oni připravovali projekt Příběhy našich sousedů.

„Ti študáci jsou jedineční lidé, těším se, až zase posedíme, že je pohostím. Loučili se se mnou jako s babičkou, pozobjímali mě, a to mně, které schází objetí a políbení od mých nejbližších už 79 let, prodlužuje život. Lásky není nikdy dost,“ říká bělovlasá paní – a plánuje dál. Že si zase zajede za Prahu do bytu, co si pořídily s dcerou pro společně trávený čas, jezdí tam občas na víkendy, a když vypráví, jak je tam krásně, zeleň a výhled na Milešovku, na České středohoří a Říp, rozjasní se a zamyslí. „Víte co, ono je to tak, že jsem toho sice prožila už hodně, i věci tak těžké, že pro jejich vyjádření neexistuje slovo, ale ta žízeň po životě je tu pořád, ať je, co je.“

Kam se ještě podívat

Karel Hrůza z Prachatic oslavil začátkem února 81 let a návštěva novinářů mu nepůsobí rozpaky: je zvyklý, že jeho pozdní život budí pozornost. V regionálním tisku se o něm lze dočíst, že je senior, který se stará o to, aby jiným seniorům bylo pohodlněji. V místní klubovně, kterou dalo město k dispozici, učí své podobně staré sousedy pracovat s počítačem nebo s mobilním telefonem.

„I když ten mail, to je v poslední době dost hrůza. Kdybyste viděli, co mně i dalším lidem chodí za zprávy kolem očkování. Že nevíme, jak dlouho bude mít očkování účinek a co se nám po vakcíně stane, protože není vyzkoušená,“ popisuje, „vždyť už jsme byli očkovaní v životě tolikrát - a copak naši rodiče věděli, jak dlouho bude působit látka proti obrně, když byla nová? Nebo později proti spalničkám? A stejně jsme se očkovali a dobře jsme udělali.“

Do bytu v centru města přichází jeho manželka Zdena, vrací se od soudu, kde zasedá jako přísedící. Je o devět let mladší než její muž, pracovali spolu ve Škole v přírodě v Dobré Vodě. Jejich společná pomoc starším lidem je dnes institucionalizovaná: Zdena Hrůzová je předsedkyní prachatické pobočky organizace Senioři ČR a muž Karel jí dělá asistenta.

stari_Hruza_Jaros
Autor: Milan Jaroš

Oba teď pomáhají zajistit termín na očkování proti koronaviru svým sousedům, pro které to je moc složité. A v pauze mezi nouzovými stavy, přes léto, organizovali i spoustu dalších akcí: o sobotách školu country tanců v parku, procházky do parku Mládí na cvičební stroje, výlety. „Každý rok jezdíme se seniory někam na celý týden, naposledy jsme byli v Deštné a letos už máme zapikanou jižní Moravu, snad to půjde. Všechno zařídíme, lidé si to jen zaplatí a jedou,“ popisuje paní Zdena, co vzniká u nich doma v obýváku.

„A měli byste vidět, jak se lidem rozjasní oči. Skončí jeden výlet a už si zamlouvají další. A když nám paní řekne – tady jsem v životě nebyla a bez vás bych se sem nikdy nepodívala – to je nejlepší odměna.“ Všimli si, že existují lidé, kterým se ve vyšším věku vyprázdní pohled a posmutní, ale stačí společná akce - a zase se jim do nich vrátí život.

Oba popisují, jak je jim teď v životě dobře a baví se v něm natolik, že ani nemají moc času hlídat vnoučata. Vytahují fotky a ukazují, jak devadesátiletá paní Broučková na jedné z akcí vylezla na bradla, staré veselé lidi na bále, v bazénu, fotky ze sportovních her seniorů nazvaných „napříč handicapy“.

„Prodělal jsem předloni infarkt a před pár lety rakovinu. Tam jsem se trochu bál. Nepřipadalo mi, že už by měl být konec, říkal jsem si, že toho mám přece ještě tolik před sebou,“ popisuje Karel Hrůza. „Já to neberu tak, že v tomhle věku už se padá ze světa. Je to naopak pěkné období, člověk už toho hodně ví a může to zužitkovat.“

Líbí se jim, jak se za 35 společných let vyvinul jejich vztah do samozřejmé kvality, jak se na stáří doplňují, pomáhají si a rozumí. „Máme se rádi a je to mezi námi už jako nějaká telepatie, co napadne jednoho, na to ten druhý zrovna myslí,“ smějí se. Své zesnulé rodiče si přestěhovali na hřbitov do Prachatic, aby to za nimi měli blízko a mohli k nim častěji, na stole leží na podstavci dýmka po otci a fotky rodičů v rámečku. A staré křeslo po rodičích v rohu místnosti čeká na čalounici, která má co chvíli zazvonit: je odrbané, ale dobře slouží – a takové dobré staré věci se, jak manželé říkají, přece nevyhazují.

Zatím zavřeno

V knihovně v obci Svatobořice-Mistřín sice není kvůli vládním opatřením otevřeno pro veřejnost, ale knihovnice Jindřiška Faiglová v ní má co dělat. Zrovna dorazily nové knihy a je potřeba je označit, zapsat a zařadit. „Knihovnu jsme sem do nových prostor stěhovali teď v koroně, bylo to hodně práce, ale podívejte, jak je tu všechno světlé a pěkné,“ říká a spokojeně se rozhlíží po svém díle: vedle knih pro dospělé jsou tu seřazeny knihy pro děti do 10 let, do 15 let taky naučná literatura pro mládež. Všechno je tu nové, pro děti je tu malé podium a na něm hračky, aby je to sem víc lákalo.

Knihovnice Jindřiška Faiglová je bývalá učitelka češtiny a za to, jak se stará o knihovnu a především jak hledá cesty k „předání  lásky k četbě a regionu“, dostala vloni od společnosti SenSen (Senzační senior) 3. cenu v celostátní soutěži Seniorka roku. Právě v únoru slaví 81. narozeniny a je tu i další výročí: o knihovnu se stará už třicet let, vzala si ji na starost, když ještě učila v nedaleké škole. Teď už sem do Mistřína-Svatobořic každý den dojíždí z nedalekého Kyjova, kam se přestěhovala.

stari_knihovnice Kyjov_jaros
Autor: Milan Jaroš

Ráno co ráno vstává v 6 hodin, poslechne si v rádiu zprávy a předpověď počasí, posnídá a vyráží na autobus. Učitelské žezlo v místní škole po ní převzala její dcera a ona jezdí každý den do jejího domu: jde na procházku se psem, udělá, co je třeba, od jara do podzimu tráví čas starostí o dceřinu zahradu. „Je mi jedno, jakou práci dělám, práci potřebuju. Takové odhrabávání sněhu, to je taky krásná práce, čistá – a hned vidíte, že je hotovo. To ve školství musíte na výsledek čekat mnoho let. Až děti vyrostou, můžete svou práci teprve zhodnotit.“

Za to, že je v tak skvělé formě, prý vděčí řádu, který je k nelenošnému, činorodému životu potřeba. A za řád zase vděčí čtyřiceti letům ve školství, jak říká. „Zazvoní – a jdete do třídy. Zazvoní – jdete ze třídy. Tam si nemůžete říct, odložím tu práci a udělám ji za půl hodiny. Zazvonilo, pracujete.“ Prochází se po knihovně a nahlas si představuje, jak se konečně otevře a začnou sem chodit děti ze školy i z družiny, ona tu pro ně bude tak jako vždy připravovat naučné soutěže a poroste další generace, které vštípila lásku ke knihám.

A tím vším, co má, považuje svůj život za naplněný. To, co za něj nastřádala, teď posílá dál i v rodině: když jí vnučka vloni dala knihu Babičko, vyprávěj, do níž má obdarovaný zaznamenat kroniku, děj a  vzpomínky ze svého života. Strávila nad ní mnoho chvil, a když měla hotovo, vymyslela si další věc – sepsala své recepty s podrobným popisem přípravy pro dceru, aby zůstaly zachovány. A pak ji požádal zeť, aby vypsala vše, co se u nich na zahradě pěstuje, jak a kdy se o to starat; i z toho už je knížka.

„Je mi jasné, že kdybych jen seděla, tak to už by bylo takové čekání na smrt. To by mě nebavilo. Pořád doučuju češtinu, dělám jazykové korektury diplomových prací a na tom se i hodně nového naučím, každá diplomka je z jiného oboru, dozvím se věci, o kterých jsem nikdy neslyšela,“ popisuje a dodává, že nikdy v životě se neměla tak dobře jako teď v důchodu, ve věku, kdy už, jak říká, „věci ztrácejí své kdysi ostré hrany a člověk už ví, že se nemá smysl vzrušovat“. „Vlastně jediné, co mi teď vadí,“ říká, když se zamyslí a rozhlédne,“ je ta zavřená knihovna.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Ivana Svobodová

redaktorka

Ivana Svobodová

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte