Marsalis: Jak může být někdo minoritou ve své vlastní zemi?

Silný text, v něčem chmurný, ale také odhodlaný, napsal v reakci na zabití George Floyda skladatel, trumpetista a držitel Pulitzerovy ceny Wynton Marsalis. Objevil se původně na facebookovém profilu hudebníka a následně byl redakčně upraven do formy komentáře na serveru The Guardian. Marsalis v něm upozorňuje, že současná Amerika má úplně stejný problém s rasismem, jaký popsal již před 160 lety Abraham Lincoln. Zároveň zdůrazňuje, že černá zkušenost se nachází v samotném srdci americké identity a nelze ji z něj vymazat.

Marsalis čtenáři opakuje rozhovor, který vedl se svojí jedenáctiletou dcerou, když se ho při jedné z procházek zeptala, jestli viděl ono hrůzné video z Minneapolis. „Proč na něm ten muž tak klečel a zabil ho přede všemi?“ ptala se dál. Marsalis odpovídá otázkou: „Kdybych rozdrtil něco, co bylo bezbranné, dupl na to, abych se ujistil, že jsem to zabil, a pak bych se na tebe vyzývavě podíval, jako by to byl nějaký triumf – proč bych to udělal?“ Protože můžeš a protože chceš, odpověděla dcera. Ovšem Marsalis za tím vidí ještě jeden důvod, na který se v debatě zapomíná: pro mnoho lidí je tato demonstrace moci zábava.

„Celý konstrukt bílé a černé identity je stejně falešný,“ píše dále. „Je to labyrint nesmyslů navržený tak, aby ses v něm ztrácel při hledání řešení, které může být nalezeno mimo tuto hru samu… Tato hra nás vede k tomu, že mlátíme lidi, kterým bychom měli pomáhat. A čím bezmocnější je terč, tím hanebnější je bití. To jsem se snažil naznačit své dceři, týrání druhého člověka může být zábava, když se někdo sám cítí špatně.“

Marsalis mluví o společnosti rozdělené mnoha faktory a také o paradoxu, na nějž ho kdysi přivedl jeho mentor Albert Murray. On sám tehdy přijal myšlenku, že je ve Spojených státech menšinou, ale jak může být někdo minoritou ve své vlastní zemi? Italové nejsou minoritou v Itálii. Současně rasový konflikt v USA neprobíhá na ose bílí versus černí, ale bílí versus černí i bílí.

Připomíná také, že odstranit černou zkušenost z americké DNA je nemožné už proto, že je vepsaná do původní ústavy – byť je tam černoch člověkem pouze ze tří pětin. „Výzva, které naše země nyní čelí, je stejná, jako vždy byla: můžeme akceptovat myšlenku, že opakem nespravedlnosti není jen spravedlnost, ale také cílená náprava?“ uzavírá Marsalis. „Otázka, která nás stále trápí, je: máme úmysl a vůli dostat se ze tří pětin na pět pětin? Jediná věc, kterou jsem si jistý, je, že se to nepovede s nohou zakleknutou na černém krku.“

„Hodně jsem přemýšlel o Edwardu Hopperovi. A všiml jsem si, že jsem mezi těmi, kdo zůstávali doma v karanténě, nebyl sám,“ upozorňuje Peter Schjeldahl, výtvarný kritik listu The New Yorker, v nádherném zamyšlení nad dílem slavného malíře. „Vizuální bard americké samoty – nikoli osamělosti – k nám v těchto dnech promlouvá velmi trefně. A promlouval vždy; pandemie nepandemie. Samota je jeho velké téma symbolizující Ameriku: nejistí jedinci v zemi, která je národem pouze abstraktně.“

Schjeldahl popisuje trik, který Hopper na diváka hraje. Tváří se jako přísně realistický malíř, dokonalý řemeslník, ovšem prezentuje výsostně symbolistický obsah. Dbá na objektivní vzhled věci, ale dodává mu melancholické subjektivní nitro. V textu dále zdůrazňuje často citované spojitosti jeho obrazů s filmy Alfreda Hitchcocka. Už sám dům Normana Batese v Psychu je vytvořený podle jeho malby Dům u trati z roku 1925. Oba tvůrci zároveň staví diváky při sledování jejich díla do nepříjemné pozice.

„Co tu vlastně děláme, když se na ně díváme?“ ptá se kritik tváří v tvář znepokojivým obrazům. „Je to voyeurismus, to nejsmutnější ze všech vzrušení – chtělo by se říci. Emocionální tah mnoha Hitchcockových postav a Hopperových hrdinů vytváří skutečnost, že nikdo z nich si neuvědomuje, že je někdo sleduje. Pozorovat je znamená vzít na sebe jistou zvláštní odpovědnost.“

Terapeut popu. Tak tituluje moderátora Zanea Lowea novinářka Melena Ryzik v povedeném profilu pro The New York Times. Bývalý DJ a moderátor BBC se v posledních letech stal kreativním ředitelem služby Apple Music a především tváří s ní spojené stanice Beats 1, kam si na rozhovory zve ty největší hvězdy.

Mluví tu o nových deskách, ale také o osobním životě, o rozvodech, o tom, čeho litují a jak se snaží napravit své chyby. „Je to terapie, ovšem pro milionové publikum a s nadšeným moderátorem, který celý narativ spoluvytváří a prokládá ho písněmi,“ charakterizuje jeho práci Ryzik.

Apple  coby jedna z vůdčích streamovacích platforem je povinnou zastávkou umělců, kteří mají zájem propagovat novou hudbu. Lowe tím pádem má šanci mluvit s opravdu velkými jmény, což už nebývá na zbytku mediální scény pravidlem. Hudebníci první ligy se dnes setkání s novináři spíše vyhýbají. Nadto se ale Lowe ještě těší z jejich strany velkému uznání.

„Nepropaguji tady album,“ prohlásila v nedávném vysílání Lady Gaga. „Beru to jako konverzaci, kterou bych chtěla zažít tak jako tak.“ Mnoho dotázaných od zpěvačky Hayley Williams přes country zpěváka Keitha Urbana po Trenta Reznora si cení především moderátorovy empatie, která vede k tomu, že nemají potíže se mu otevřít, mluvit o svých traumatech i osobních bojích, ale třeba se i rozplakat jako Justin Bieber nebo právě i Hayley Williams.

Lowe nemá zábrany udělat téma i ze svých nejistot a celou situaci zlidštit. Sám vysvětluje, že to je dáno mimo jiné i tím, že se vnímá jako hudebník, který selhal, nedokázal se prosadit, a někde uvnitř se tak vidí jako jeden z těch, které zpovídá. A umí se přesně dotknout jejich obav.