Chile se definitivně rozhodlo pro pokus o radikální proměnu
 
chile02_profimedia
Gabriel Boric • Autor: Profimedia

Chile došlo na konec jedné epochy. Volba bývalého studentského vůdce Gabriela Borice (35) do čela země znamená definitivní rozchod s érou, nad níž se půl století vznášel duch generála Pinocheta. Ten sice přestal vládnout na konci 80. let a již není mezi živými, ale latinskoamerický stát funguje dodnes podle ústavy napsané pod jeho dohledem a v ekonomických poměrech ustavených neoliberálními volnotržními reformami provedenými právě v prostředí pravicové diktatury, která se nemusí nikoho na nic ptát. „Neoliberalismus se zrodil v Chile a v Chile také najde svůj hrob,“ prohlásil Gabriel Boric před časem, ještě ve víru demonstrací a opozičního tažení proti všemu stávajícímu. Po nedělním druhém kole voleb stojí v čele země.

Boric představuje vyhraněné křídlo levice, kandidoval ostatně v koalici s komunistickou stranou a proti klasickým středovým politikům, kteří se v Chile střídali u moci od konce Pinochetovy diktatury. Je jednou z tváří rozsáhlých a divokých demonstrací, které si vynutily nejen změnu v prezidentském paláci, ale také ustavení ústavodárného shromáždění s cílem zbavit se pinochetovské ústavy. Shromáždění dominuje levice a prezidentské volby mohly změnu kurzu potvrdit, nebo naopak oslabit či zcela zvrátit - pokud by zvítězil Antonio Kast, jakási chilská varianta Donalda Trumpa. Platí ale první varianta, Chile se rozhodlo „do toho jít“.

Reklama
Reklama

Nic samozřejmého

Vítězství bylo přesvědčivé, Boric vyhrál téměř o dvanáct procent. Kampaň byla brutální, oba alfasamci se navzájem obviňovali ze sympatií ke komunismu, respektive k fašismu. Bezprostředně po volbách nicméně přišly první povzbudivé signály. Kast reagoval zcela „netrumpovsky“ a porážku okamžitě uznal, nechal se vyfotografovat, jak telefonicky gratuluje soupeři a pak se ještě „pro jistotu“ vydal do Boricova volebního štábu, aby svému rivalovi potřásl rukou osobně. „Gabriel Boris je teď prezidentem a může se spolehnout na naši plnou podporu,“ prohlásil poražený kandidát. Ten vítězný mu zase v triumfálním projevu k rozbouřeným davům nezapomněl jmenovitě poděkovat. V éře vypjatého populismu to není nic samozřejmého - a už vůbec ne v zemi, kde se v přímém střetu utkaly dvě radikalizující osobnosti.

https://www.youtube.com/watch?v=xwVYqBU_Fng

Jak bude přesně vypadat samotná chilská proměna, není nicméně vůbec jednoduché odhadnout. Boric chce zásadní proměnu ekonomického i společenského modelu. Slibuje prudké zvyšování daní, zrušení neoblíbeného privátního systému penzijního zabezpečení, odpuštění dluhů studentům, zvýšení minimální mzdy, zkrácení pracovního týdne či omezení environmentální destrukce země, jejíž ekonomické fungování je do značné míry závislé na těžbě nerostných surovin.

V sociální oblasti je na pořadu dne posílení role původních obyvatel (v Chile probíhá dlouhodobě povstání Mapuchů, kvůli kterému musela dosluhující vláda vyhlásit v některých oblastech výjimečný stav) a samozřejmě je tu obvyklá emancipační agenda. Státní správa má například povinně vymezit jedno procento pracovním míst pro trans osoby, což je v donedávna silně konzervativní zemi skutečně radikální obrat.

Kulturně sociální část agendy bude pravděpodobně jednodušší, proměna konzervativní společnosti v otevřenější není nic nevídaného, pokud k ní dojde ve správnou chvíli. Příkladem může být evropské Irsko, které rychle prošlo podobnou proměnou velmi rychle a bez velkých společenských otřesů. Pro Chile správný okamžik dost možná nastal, aspoň soudě právě podle Boricova vítězství potvrzujícího již dřívější, také volené složení ústavodárného sboru.

Čtěte také: Prudce doleva a rychle zase doprava

Ekonomické směřování země je jiná věc. Boric teď stojí pomyslně na rozcestí mezi dvěma latinskoamerickými předchůdci, bývalým brazilským (a napřesrok dost možná i budoucím) prezidentem Ináciem Lulou a jeho venezuelským protějškem, zesnulým ex-polodiktátorem Hugem Chávezem. Bývalý horlivý odborář Lula navzdory původním obavám Brazílii sociálně o něco zkultivoval a polidštil, aniž ji - také díky štěstí v podobě příznivé fáze ekonomického cyklu - přivedl na buben. Chávez a jeho nástupce Nicolás Maduro naopak Venezuelu rozkradli, zruinovali a rozvrátili do podoby jakési narko-vojenské diktatury.

Venezuelská imunita

Jedna část otázky je strukturální. V Americe obecně pozornost přitahují přímo volení prezidenti, ale často se ukazují být relativně bezmocní ve vztahu k tamním kongresům, které mají vlastní, na prezidentech málo závislou politickou legitimitu. Platí to i pro Spojené státy, kde právě v těchto dnech umírá velká část domácího reformního programu Joea Bidena na nedostatek hlasů v Senátu. Ještě větší měrou se to ale obvykle týká jižní části kontinentu.

Třeba ji zmíněný Lula, chtěl-li cokoliv prosadit, musel nejdříve poslepovat v brazilském parlamentu koalici více než deseti zcela nesourodých stran a pidistran, často de facto podnikatelských projektů, což se mu sice podařilo, ale pouze za cenu systematické korupce mnoha zúčastněných. Boric také nemá v chilském kongresu dominantní většinu, v dolní komoře disponuje jeho strana zhruba čtvrtinou hlasů a jeho manévrovací prostor je tak omezenější, než se z oslav na ulicích může zdát.

chile01_profimedia
Jose Antonio Kast • Autor: Profimedia

Druhým faktorem je pak otázka, čím se chce stát sám Boric. Venezuela dnes (nejen) v Latinské Americe funguje jako odstrašující příklad jakýchkoliv přímočarých „socialistických“ revolucí a málokterý lídr se chce zařadit do stejného ranku levičáckých kazisvětů jako Chávez s Madurem. Připomeňme ostatně, že Lulova radikálnější a méně šťastná nástupkyně Dilma Rousseff byla kvůli ekonomickému propadu a příliš rychlým sociálním reformám z prezidentského úřadu předčasně odvolána. Latinoameričané, zdá se, mají v tuto chvíli vybudovanou jistou venezuelskou „imunitu“.

Sám Boric ostatně zvítězil díky tomu, že v posledních týdnech kampaně prudce zakormidloval do levicového středu. Mluvil o vyrovnaném rozpočtu, „spořádaných reformách“, „průhledném hospodaření“. Zněl vlastně hodně jako Lula, který podobně uklidňoval před prvním nástupem do úřadu a slib proměnit se z revolucionáře v představitele evolučních reforem pak dodržel.

Ve světových komentářích panují obavy z toho, zda je Boricův tým dostatečně zkušený. Zda zvládne vybalancovat očekávání s reálnou situací uprostřed pandemie a s ní spojených dluhů a inflace - a jak se jeho vládnutí bude rýmovat s novou ústavou, která teprve vzniká. To všechno bude stát za pozornost a bude to jistě ještě drama. V tuto chvíli je jisté pouze to, že Chile stojí na prahu nové éry a že to pro ně může - ale nemusí – být skutečná šance.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Sobota

redaktor, zahraničí

sobota2
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1825

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte