České závodnice na Dakaru: Chtěly jsme se vykopat samy
Pilotka Barbora Holická a navigátorka Lucie Engová ukazují, že na splnění snu není nikdy pozdě
Byla to scéna jako z nejlepší tradice závodu Paříž–Dakar. Pod spalujícím sluncem a mezi vířícím pískem se daleko na obzoru najednou objevilo třpytivé jezero. Barbora Holická od volantu zaostřila na jiskřivou vodní plochu a zeptala se navigátorky Lucie Engové, jestli to vidí taky. Viděla. „Byla to ale fata morgána,“ vzpomíná pilotka s úsměvem. „Za chvíli to jezero zmizelo. A objevilo se zase jinde na obzoru. Byly jsme naprosto pevně přesvědčené, že tam je.“
Dvojice viděla optický jev při cestě přes vyprahlou poušť, čas od času oživenou velbloudy a nomádskými pastevci. Nebylo to ovšem v Africe, ale v Saúdské Arábii. Slavný motoristický závod, odstartovaný poprvé v roce 1978, už se dávno nejezdí mezi Paříží a západní výspou afrického kontinentu – po období, kdy byl pořádán v Jižní Americe, závod zakotvil v roce 2020 na Arabském poloostrově. Také proto, že nabízí podobně obtížný terén jako původní Dakar – se zákeřnými dunami, skalnatými úseky, mnoha druhy písku a prachu, který není přátelský ani k lidem, ani k autům.
Zároveň nabízí šanci spočinout na místech bez světelného smogu, na nichž jsou v noci jasně vidět hvězdy a kde se mezi dunami třeba nečekaně vynoří prastaré lávové pole. A zažít opojný pocit rychlé jízdy otevřenou krajinou. Barbora Holická a Lucie Engová pouští projely letos v lednu v rámci závodu Dakar Classic ve velmi populárním francouzském autě přezdívaném kachna. V časech dusivých krizí všeho druhu nabízejí nadějný příběh o tom, že na splnění snu není nikdy pozdě. I když ho lidé okolo možná považují za poněkud šílený.
Práce s kouzlem
Obě začaly závodit až kolem pětadvaceti let a obě mají stále běžné občanské povolání, kde si na Dakar vzaly dovolenou. Barbora Holická pracuje ve vývoji výrobce zubních past Herbadent, Lucie Engová se živí výrobou pracovních oděvů a reklamního textilu.
Zatímco Barbora pochází z rodiny, kde motorismus neměl žádnou tradici, Lucie naopak byla od dětství velmi blízko u závodní kariéry nejprve svého otce Břetislava, později bratra Tomáše. Otec úspěšně závodil doma i v Evropě především v sedmdesátých a osmdesátých letech, Tomáš Enge se stal prvním Čechem, který usedl za volant formule 1. Velmi blízko ale neznamenalo přímo za volantem. Role byly v rodině jasně rozdělené. Otec závodí a později se věnuje synovi, Lucie s matkou je vybavují na cestu vším potřebným a fandí – někdy na dálku, jindy přímo na místě. Což Lucie podle svých slov nikdy nebrala nijak úkorně, i když samotnou ji ježdění a závodění lákalo. Až když šel Břetislav Enge do penze, začali spolu objíždět závody historických aut, kdy mu dělala navigátorku. „Vyzkoušela jsem si i řízení, ale navigace mě baví mnohem víc,“ říká.
Duo se dalo dohromady loni, když už měla Bára za sebou deset let závodění na soudobých autech a na kontě řadu vítězství a cen, vedle pohárů z mistrovství ČR také Cenu Elišky Junkové pro nejlepší závodnici v tuzemském motosportu z roku 2018. Zrovna hledala navigátora, který by si s ní splnil největší motoristický sen – zajet si Dakar. Lucie za sebou měla stejně dlouhé období na místě kopilota, jak se také navigátorům někdy říká, a podobně dlouhý seznam úspěchů. A také podobné sny.
Nápad vydat se na Dakar právě v legendárním modelu Citroën 2CV přezdívaném kachna se však zdál odvážný nejen motoristickým laikům, kam patřila třeba Bářina maminka, ale také expertům, třeba mechanikovi specializovanému na vozy Citroën Tomáši Nerudovi. Žádost o pomoc při úpravě kachny nejdříve nebral úplně vážně a platilo to i pro druhý pokus. Až když se mu Holická ozvala potřetí, tak souhlasil. „Myslím, že věděl, že to jde, ale nevěřil tomu, že to myslím opravdu vážně,“ směje se jezdkyně. „Já jsem to ale myslela smrtelně vážně!“
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu