Být méně horlivý a neviset na telefonu. Proč emoce patří do práce
 
helloimhuman
Autor: fosslien.com

„Je v pořádku přiznat že něčemu nerozumíte, nevědět všechno, mít klidné dny, vypnout kameru, když potřebujete pauzu během dlouhého pracovního video hovoru, posunout si pracovní dobu, abyste se postarali o rodinné závazky.“ Tak by mohl podle Liz Fosslien a Mollie West Duffy vypadat seznam (nepsaných) firemních pravidel, který by odlehčil vystresovaným zaměstnancům a ve výsledku by vedl nejen k větší spokojenosti a pocitu naplnění, ale nakonec i vyšší výkonnosti.

Zdánlivě jednoduchá konstatování – a hlavně možnost je naplnit - mohou mít podle autorek populární knihy No hard feelings (The secret power of embracing emotions at work) podstatný vliv na zmírnění úzkosti a mohou pomoci navodit pocit jistoty a bezpečí v době, která už tak klade na duševní zdraví velké nároky. Nejedná se o žhavou novinku, ale i tady platí, že pandemie pomohla urychlit některé trendy a pohyby, které začaly již dříve. A jedním z nich je právě vstřícnější atmosféra na pracovišti.

Reklama
Reklama

Americká dvojice v knize pokračuje ve snaze nabourat představu, že profesionální výkon má být prostý emocí. A naopak se snaží zábavnou, ale nikoli banální  formou předvést, že kdo s nimi umí naložit ve svůj prospěch, může si z práce udělat naplňující místo, které nepožírá veškeré jeho kapacity. Namísto obav, zda nedělá něco „zapovězeného“, se pak dotyčný může soustředit na své úkoly. Ale také poznat, kdy je skutečně čas na změnu.

obal

„Všichni máme emoce, ale jen někteří z nás jsou naučení je vyjadřovat. Jde o to zjistit, jak můžete využít jejich sílu,“ vysvětlila v rozhovoru pro NPR Liz Fosslien - s tím, že to rozhodně není myšleno tak, že by všichni měli v práci okamžitě začít mluvit o svých pocitech.  Každopádně jsou však tyhle dovednosti podle autorek v současném světě práce užitečné hned z několika důvodů. Jednou z nejžádanějších schopností bývá dnes práce v týmu - a častější spolupráce s větší skupinou lidí s sebou logicky přináší i větší množství potenciálních konfliktů.

Prací navíc trávíme čím dál větší množství času a částečně ji necháváme definovat i to, kým jsme a jak nás vnímá okolí. To všechno se podepisuje na našem zdraví, vnitřní motivaci, rozhodnutích i osobním životě. Aniž bychom si důležitost emoční kultury v zaměstnání uvědomovali, významně se podílí na tom, jaký odvádíme výkon, jestli si práci užíváme, nebo nás naopak paralyzuje. A zda špatnou náladu kolegů nepřenášíme domů - a odtud prostřednictvím partnera do dalšího kolektivu.

Hlavní rady

„Zdraví se lidé na chodbách? Jsou v zasedačkách na stolech kapesníčky, což znamená, že je v pořádku se rozplakat? Je pro vaše spolupracovníky možné dávat najevo frustraci, nebo jen radost?“ Podobnými otázkami autorky vytyčují prvky emocionální kultury, z nichž si pak můžeme poskládat výsledný obrázek o nevyřčených pravidlech týkajících se pocitů, které „si můžeme dovolit cítit a vyjádřit“ v rámci celé organizace nebo v užším okruhu kolegů. A není přitom nutné být manažer, abychom mohli emocionální kulturu i utvářet a měnit.

lizandmollie-9208
Zleva Liz Fosslien a Mollie West Duffy • Autor: fosslien.com

Liz Fosslien začala toto téma ohledávat poté, co dala výpověď v konzultační firmě: opustila místo, které zpočátku považovala za vysněné. Namísto toho prodávala kávu ve Starbucks, aby zaplatila účty, a mezitím se snažila přijít na to, proč se ve své bývalé práci cítila tak mizerně. Mollie West Duffy zase coby produktová manažerka start-upu skončila u lékaře, když se jí na čas vytratil cit z části obličeje. Příčinou byla úzkost, takže při hledání nové práce pro ni byla důležitým parametrem právě emocionální kultura.

Dvojici dal před sedmi lety dohromady společný kamarád. Na téma, jak emoce ovlivňují pracovní život, nejdříve společně publikovaly ilustrované články. Počátky nebyly idylické kvůli rozdílnému stylu a tempu práce - ale jak samy vybízejí čtenáře, i ony přestaly našlapovat kolem neshod a začaly čelit nepříjemným, nicméně ozdravným konverzacím. Vrcholem jejich dnes už sehrané spolupráce je právě zmíněný titul No hard feelings.

Kniha nabízí poutavý návod lidem, kteří chtějí z odstupu prozkoumat svůj vztah k práci a kriticky se podívat jednak na své vlastní počínání a návyky, ale i na pracovní prostředí, které je formuje. Autorky tu shrnují vlastní zážitky z pestrého kariérního života, řadu zkušeností úspěšných byznysmenů i postoje zaměstnanců, citují výzkumy i jinou motivační literaturu. A hojně opět používají grafy a ilustrace.

image-asset
Autor: fosslien.com

V každé ze sedmi kapitol ukazují, jak se emoce promítají do klíčových aspektů pracovního života: do zdraví, motivace, schopnosti rozhodování, práce v týmu, komunikace i vedení. Jejich bestseller může být užitečným pomocníkem jak zaměstnancům, tak lídrům v době, kdy práce z domova postupně rozmyla hranice mezi soukromím a zaměstnáním. Kniha přináší třeba čerstvý pohled na emailové konverzace a radí, jak umírnit pocit, že musíme být neustále na příjmu. Jaké jsou tedy hlavní rady?

Práce na dálku: Lidé pracující na dálku nyní tvoří větší skupinu než kdy dřív. A protože práce z domova může vést k pocitům izolovanosti a osamělosti, Liz pracující sama na volné noze nabízí postřehy, jak lze i na dálku navodit pocit sounáležitosti. „Věřte nám,“ vzkazuje zaměstnavatelům s tím, že když člověk z domova obratem nereaguje na zprávy nadřízených, neznamená to, že by místo práce jen seděl s nohama na stole.

A připomíná, že nejhezčí na home office je právě možnost vyhradit si ničím nerušené bloky náležící pouze soustředěné práci. Pomůže prý také snaha připodobnit rytmus normálu. Takže pokud jste byli zvyklí potkávat se s kolegy u odpolední kávy, je dobré si podobný zvyk zkusit zachovat i v online prostředí.

S home officem se vytratila i možnost zvednout se ze židle a jít si vyjasnit případná nedorozumění z očí do očí (a ani v takovém případě nebylo radno to uspěchat). Klíčová je tak schopnost klidné a věcné komunikace. Autorky za efektivní komunikaci označují takovou, „kdy jsme schopni mluvit i o emocích, aniž bychom byli emocionální“. A přidávají jedno ze svých pravidel o emocích v práci: „Vaše pocity nejsou fakta.“

Pokud máte pocit, že vás kolega obešel, radí zastavit se, pojmenovat své pocity (zrada) a snažit se porozumět tomu, proč se tak cítíte. Ale dříve, než vyrukujete s jasným soudem, třeba že vámi daný člověk určitě opovrhuje, vyčkejte, než budete schopní se v klidu zeptat, proč jste byli z určitého procesu vynecháni. To všechno z podstaty věci nemůže být záležitostí několika minut. Přesto je zároveň lepší nevyhýbat se ani i náročnějším konfrontacím, protože každý problém stejně dříve či později vyplave.

healthyconflict
Autor: fosslien.com

Slzy bez výčitek: Co když vám začne být před kolegy do pláče? Autorky opět doporučují pozastavit a zkusit se zamyslet nad příčinou, samozřejmě ne přede všemi. Je lepší se jít uklidnit a svěřit se někomu, komu důvěřujete. Dvojice ještě dodává, že není nutné se kvůli podobným situacím pranýřovat, jelikož slzy mnohdy signalizují, že vám na práci záleží. Často ani nemusí být spojené se smutkem, ale spíše s naštváním či frustrací.

Jen kritika nestačí: „Slyšet, co děláte špatně, není dobrý pocit,“ píše dvojice o zpětné vazbě, která je pro posun kupředu nezbytná, ale její přijetí nebývá snadné. Proto je dobré naučit se ji akceptovat, ale také formulovat a specifikovat tak, aby byla co nejméně zraňující. Autorky proto radí vyhýbat se vágní kritice. Nestačí jen říct „vaše prezentace nebyla dostatečná“, ale formulovat výtku co nejpřesněji, pojmenovat problém a říci přesně, kde se stala chyba.

Kromě toho je dobré nejen kritizovat, ale zkusit také navrhnout jiné řešení. Jinými slovy „překlenout propast“. A dát najevo, že věříte, že ji daná osoba dokáže překonat. Abyste se vyhnuli tomu, že raníte něčí city, je dobré vědět, jakou formou chce daný člověk zpětnou vazbu dostávat. „Nechovejte se k ostatním tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám – jednejte s nimi tak, jak chtějí, abyste s nimi jednali,“ zdůrazňují autorky.

sorryforthedelayedresponse
Autor: fosslien.com

Méně zapálení: Zřejmě nejdůležitější pravidlo celé knihy zní: „Buďte méně zapálení pro svou práci.“ Možná působí provokativně, ale rozhodně nevybízí k tomu, aby vám práce začala být jedno. Jde spíše o doporučení mířící na lidi, kteří obsesivně kontrolují emaily, jejich myšlenky míří jen k práci a na dovolené se cítí provinile… „Znamená to - starejte se více sami o sebe,“ vysvětluje dvojice a snaží se nabourat představu, že jedinou cestou k úspěchu je nepřestávat pracovat.

„Kéž bych se mohla vrátit v čase a říct svému mladšímu já, že se jeho výkon dokonce zlepší, když se nebude soustředit jen na práci, ale i na dobíjení vlastních sil,“ říká k tomu v knize zakladatelka webu Huffington Post Arianna Huffington. Způsobů, jak o sebe v tomto ohledu začít dbát, existuje řada. Pokud vám práce neumožňuje vzít si nerušenou a skutečně „odpojenou“ dovolenou, řešením může být zkusit si jeden večer v týdnu prožít tak, jako by byl sobotní - nebo si aspoň vyhradit den bez mítinků určený pouze soustředěné práci.

V průběhu dne pak pomůže se čas od času zvednout od pracovního stolu a udělat si mini přestávku. „Naučte se být jednou za čas důsledně neproduktivní,“ píší autorky, ovšem varují před tím, abychom si ze snahy užít volné chvíle nevyrobili další zaměstnání.

Řekněte ne notifikacím: Představte si, kolikrát za den vezmete do ruky telefon, kolikrát zavibruje, kolik se na něm objeví upozornění. Z mnoha rad se tak rozhodně vyplatí vyzkoušet tu, která říká: Přestaňte milovat svůj telefon. Každé rozptýlení vás stojí energii a zaměstná vás úvahou, kdo vám píše a o co jde.

Co se týče neutuchajícího proudu emailové komunikace, doporučují autorky  přestat číst emaily aspoň před spaním a hned po zazvonění budíku – ale pokud to už děláte, je lepší na ně hned i odpovídat a nenechávat si je k dořešení na později. Vedoucím pak vzkazují: „Jděte příkladem.“ To znamená třeba nezapojovat se do emailové komunikace o víkendu a v týdnu v pozdních večerních hodinách.

whatithoughtwouldmakemeproductive
Autor: fosslien.com

Vyhněte se nejistotě: Abyste si volný čas mohli v klidu a bez výčitek užít, potřebujete si být jistí, že odvádíte dobrou práci. Což souvisí s tím, že přesně víte, na čem máte pracovat a co je na vašem seznamu úkolů prioritou. Tak se zbavíte sžíravého pocitu nejistoty. Jak se podle autorek ukazuje, nejvýkonnější zaměstnanci čerpají často dvakrát více dovolené než jejich kolegové.

„Pracovat na správném úkolu je důležitější než pracovat tvrdě,“ poznamenává k tomu v knize spoluzakladatelka Flickru Caterina Flake. Pokud si tedy nejste jistí, který z náročných úkolů má přednost, je dobré přijít za nadřízeným a ujistit se, zda jste si je určili správně.

Co můžete ovlivnit: Možná patříte do skupiny lidí, jejichž mysl často zaměstnává promýšlením různorodých scénářů - jež ovšem nemůžete ovlivnit. Není jednoduché se od nich oprostit. Cestou ven může být uvědomění si věcí, nad nimiž naopak moc máte. Pokud vás děsí blížící se deadline nebo množství nevyřízené pošty, nejvíce vás uklidní „dát se do skutečné akce“. Psycholog Nick Wignall si každý den vyhradí pár desítek minut na to, aby si poznamenal, co ho trápí, a oddělil skutečné a řešitelné problémy od hypotetických scénářů.

anintrovertmakesaphonecall
Autor: fosslien.com

Emoce jako navigační systém: „Když jsem zvažovala přechod od práv k psaní, uvědomila jsem si, že při četbě o působivých kariérách absolventů práv ve školním časopise pociťuju jen slabý zájem, kdežto při pohledu na kariéru různých autorů zelenám závistí,“ cituje příručka Gretchen Rubin, autorku knihy The Happiness Project. Demonstrovala tak sílu jedné z emocí, která se dá využít při důležitém rozhodování. A spíše než ji potlačit je dobré brát ji jako znamení, že je něco třeba zlepšit nebo změnit.

Autorky tyto „relevantní emoce“ připodobňují k navigačnímu systému, který je součástí umění pojmenovat, zda v nás daná představa vyvolává pozitivní nebo negativní pocit. Pokud přemýšlíte nad radikální změnou a představa jejího přijetí ve vás vzbuzuje vzrušení, zatímco odmítnutí lítost, jste na cestě k rozhodnutí.

Do tohoto procesu bychom podle autorek měli umožnit vstup i úzkosti, očekávání a zklamání. Naším rozpoložením ovšem můžou zamíchat i prchavé pocity – přičemž s emocemi jako nadšení, smutek, vztek nebo stres bychom každopádně měli nakládat obezřetně. A rozdělit si správě emoce do těchto dvou skupin pak umocní šanci učinit dobrá rozhodnutí. „Emoce nejsou mystické signály, stojí na expertize, zkušenostech a rychlém zpracovávání informací,“ píší autorky.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte