Bezpečně se cítím jenom v klubu

Tma prořezávaná ostrými záblesky světla, kouř, monotónní hudba a změť poloobnažených těl ponořených do hypnotického tance. Displej na mobilu se zalepenou čočkou na podporu anonymity odpočítává pod diktátem basů minuty do svítání: pro spoustu lidí tenhle obraz zcela jistě nepředstavuje symbol ideálně strávené víkendové noci. Pro bosenského umělce a aktivistu Elmæ Musliju by v ideálním případě byl noční klub asi jediným místem, kde se může cítit opravdu dobře. Jenže v jeho zemi není žádný takový, kam by jako queer osoba mohl bez obav jít. A tak byl nakonec nucen si tenhle svět postavit doma.

„Už jsem měl prostě po krk všeho toho násilí a agrese,“ vysvětluje Muslija, proč se před několika lety rozhodl proměnit svůj byt v centru Sarajeva v umělecký prostor. Jako nebinární osoba se v konzervativní bosenské společnosti rozhodně nesetkává s vřelým přijetím. Před několika lety, v době, kdy se zasazoval o to, aby jeho rodným městem mohl projít pochod na podporu místní queer komunity, ho na ulici napadl náboženský fanatik a vyhrožoval mu s nožem fyzickým násilím – a zabitím. Místní policie nejdřív nereagovala, později pod tlakem americké ambasády útočníka dopadla a uložila mu pokutu ve výši 250 eur. Teď se s ním Elmæ soudí o vyšší trest za útok a jde o průlomový případ: násilí vůči queer lidem bylo v Bosně až dosud zcela běžně tolerováno.

Bosna a Hercegovina má oficiálně zákony, které členy LGBT+ komunity chrání, policie a justice je však v praxi spíše ignorují. Bosenské úřady za to dlouhodobě kritizují lidskoprávní organizace (jako třeba Human Rights Watch) i Rada Evropy. „Bezpečně a svobodně se tady můžeme cítit jen v těch místech, která si sami vytvoříme. A tak vznikl projekt Radićeva 1,“ pokračuje. Prostor na pomezí hudebního miniklubu, galerie a diskusního fóra rychle přitáhl místní kulturní underground: hudebníky, výtvarníky filmaře a volnomyšlenkáře všeho druhu. Zásadní součástí večírků a setkání byla hudba – především techno a další elektronické žánry. „Hudba a tanec vždycky posouvaly hranice. A kontakt a sdílení vždycky přitahovaly minority všeho druhu. Má to v sobě něco osvobozujícího,“ říká Elmæ.

Jeho sarajevská „adresa svobody“ je už dnes minulostí (kreativní nájemník dostal po pár měsících výpověď kvůli sporům s majitelkou), ale projekt žije dál. „Radićeva 1 je dekonstruovaný klubový zážitek, který jsem vytvořil v tomhle složitém socioekonomickém prostředí. Není vázaný na adresu. Klub můžu vytvořit vlastně kdekoli,“ popisuje Elmæ svoji šanci, jak být sám sebou. Neslyšíme to poprvé a rozhodně ne naposled. Techno, žánr, který ovládl americký a evropský klubový underground na přelomu osmdesátých a devadesátých let, vytvořilo svou hypnotickou přitažlivostí a důrazem na svobodu a anonymitu volný prostor, v němž může každý hledat něco jiného. Podstata je ale jasná: tento svět je otevřen především těm, kdo se „venku“ (a je úplně jedno proč) cítí jako vetřelci.

Změna nastavení

Jako každá komunita, která vyhledává tmu a ústraní, i techno ve své historii budilo nechuť a agresi nebo minimálně nepochopení. Ve svobodném světě se díky své atraktivitě podstatná část kdysi undergroundové elektronické scény dávno posunula do mainstreamu. I avantgardní kluby jsou už dávno legální a relevantní byznys, ale dodnes reflektující kromě hudby i společenské souvislosti a konflikty. Ostatně v Berlíně, jednom z center elektronické hudby, se před časem rozhodli svou klubovou scénu zařadit na seznam kulturního dědictví UNESCO – a jedním rysů této jedinečnosti bylo kromě hudební alternativy i dlouholeté budování bezpečného prostoru pro minority všeho druhu.

Konkrétně techno vychází z americké černošské queer komunity a otevřenost v kombinaci s důrazem na „azyl před vnějším světem“ je zde součástí DNA. O historii žánru i jeho zásadních „spotech“ a momentech byly především na Západě popsány tuny papíru a natočeny kilometry materiálu. V čele stojí New York, Detroit, Berlín nebo Londýn, ale společenský rozměr scény, tedy důraz na toleranci, otevřenost a sounáležitost, není automaticky vázán na konkrétním místa.  

Fasádě zadního traktu téměř stoleté funkcionalistické budovy v centru Prahy dominuje obrovský nápis „Black lives matter, Roma lives matter too“. Jsme na ostrově Štvanice a řidiči na dálnici protínající ostrov i cestující v tramvajích nemohou při pohledu na průčelí budovy přehlédnout duhovou vlajku na stožáru vedle vchodu. Je jasné, že tohle místo nechce tolerovat žádnou formu projevů rasismu, homofobie nebo xenofobie. A je fakt, že aktuální generační téma, tedy vybudování bezpečného prostoru pro alternativu všeho druhu, patří v případě klubu Fuchs2, který v budově sídlí, k základům jeho mise. O to, aby se lidé uvnitř cítili „dobře a bezpečně“, se stará „awareness team“, který aktuálně vede pětadvacetiletý Terry Rivers.

Lidé pod jeho vedením fungují paralelně s běžnými zaměstnanci ochranky a úkolem týmu je se „empaticky a zodpovědně“ postarat o hosty klubu, kterým na party přestalo být „fajn“. To se týká mnoha situací: vyčerpání, alkoholu, drog nebo jakýchkoli projevů agrese. O to poslední jde především: Rivers má totiž na starosti také to, kdo do něj může a nemůže vstoupit. Každý host prochází takzvaným face checkem, zahrnujícím někdy celou baterii otázek. „Ptáme se, jestli lidé vědí, na jakou akci přišli, co se na ní bude dít, jak budou lidé oblečeni, a seznámíme je s pravidly – tedy že netolerujeme jakoukoli formu netolerance,“ vysvětluje Rivers.

Fuchs2 v téhle na Západě dnes už běžné cestě za „bezpečnostní garancí“ nebyl první ve městě (generační proměnu započali už před lety mezi jinými třeba pořadatelé série Polygon a pozdější zakladatelé jiného pražského klubu Ankali), ale zatím ji zřejmě v rámci regionu dotáhl nejdál. Někomu tahle kontrola může připadat až příliš úzkostlivá, ale lidé ze scény o jejím smyslu nemají pochybnosti. „Pocházím z Plzně, a když jsem tam před pár lety ještě žila, tak tam rozhodně nebyly kluby, kam bych mohla jít na party. Noční život znamená spíš jít si sednout někam do baru nebo do hospody. Jako trans žena jsem se v takových místech necítila bezpečně,“ vysvětluje svoji pozici DJka a performerka Lil Autotune.

Teď žije a pracuje v Praze a často chodí do místních klubů s elektronickou hudbou. „Je skvělé vědět, že v nich existuje nějaká záchranná síť, nějaký tým, na který se můžu kdykoli obrátit. Stalo se mi třeba to, že mě někdo v klubu obtěžoval s neustálými otázkami na moji změnu identity. Když se o tom nechci bavit, tak očekávám, že to bude ten druhý respektovat. A když to tak není, můžu se obrátit na klub. A najednou to už není tak, že pokud mě někdo obtěžuje, musím odejít já. Naopak. Pokoj mi má dát on,“ popisuje zásadní změnu optiky Lil Autotune, spoluzakladatelka kolektivu Estrogun.  

Jiný svět

 Ohleduplná a pozorná organizace party v nočním klubu ve svobodném městě, jejímž smyslem je bezpečí a tolerance, je samozřejmě něco, o čem se lidem v mnoha zemích světa může jen zdát. Jedno z živých míst na scéně elektronické hudby představuje pro mnohé asi překvapivě íránská metropole Teherán. A to i přesto, že v Íránu žádné kluby nenajdeme. Techno kluby (i elektronická hudba samotná) jsou v zemi nelegální a jejich účastníci se vystavují riziku, že je zatkne mravnostní policie. Místní tedy pořádají tajné akce ve volném městském prostoru (skladiště, opuštěné fabriky), ale třeba i v lesích nebo na poušti.

„V Íránu může být žena zatčena za to, že třeba jen tančí s mužem, který není její příbuzný. Můžete být potrestáni za to, že pijete nebo prodáváte alkohol, a samozřejmě i za to, že posloucháte ,neslušnou‘ hudbu,“ připomíná tušenou realitu v podcastu BBC The Global Story americko-íránská novinářka Faranak Amidi. Tresty se mohou lišit: od pokuty, vězení až po bičování. Místní techno scéna přesto funguje, protože poptávka po „ostrovech svobody“ roste. „Režim nedokáže téhle části společnosti vnutit svou ideologii. A není schopen ani plošně aktivistům zamezit pořádat techno party,“ vysvětluje novinářka. Ilegální večírky ve svázané, fundamentalistické zemi umožňují zejména nejmladší generaci to, co je na Západě běžné – tanec, hudbu a zábavu s lidmi podobného ražení a věku. A především bez ohledu na gender, což je dnes jednoznačná generační globální spojnice.  

Společenské přijetí LGBT+ osob rozhodně není nijak vřelé ani v Srbsku. Podobně jako v již zmíněné Bosně a Hercegovině se zde queer lidé setkávají s nepochopením a odmítáním. V Bělehradu přesto fungují kluby, kde marginalizované skupiny hledají alespoň kousek bezpečného prostoru. Jedním z těchto míst je klub Drugstore, prostor se šikmým stropem připomínající díky tomu mohutný betonový stan. Podlaha je dlážděná bílými kachličkami – na místě, kde se dnes tančí, kdysi bývala jatka. Nehostinné místo se sterilní bílou podlahou, na kterou dřív stékala zvířecí krev, už pár let nabízí to, co kluby všude na světě: publikum vlnící se v rytmu energické a zároveň hypnotické hudby.

Je velmi osvěžující být najednou v Srbsku na místě, kde jako dívka nejsem – v porovnání s běžnými balkánskými kluby a restauracemi – obklopená připomínkami všudypřítomného nacionalismu a vzývání heterosexuality jako jediného společenského modelu. „Drugstore je inkluzivní pro spoustu marginalizovaných skupin. To je zásadní rozdíl mezi ním a mainstreamovými bělehradskými kluby,“ říká Žarko Komar, srbský DJ známý jako Feloneezy. „I na tom je vidět, jak je bublina jménem elektronická scéna extrémně izolovaná od zbytku populární kultury, která je pro nás šovinistická a homofobní,“ vysvětluje hudebník.

Jděte jinam

V jistých situacích zrcadlí elektronická scéna společenské pnutí tak silně, že dozvuky sahají daleko za regionální obzor. V minulém desetiletí se takto do centra pozornosti fanoušků  elektronické hudby na celém světě dostala gruzínská metropole Tbilisi. Tamnímu klubu Bassiani se tehdy v narážce na berlínskou ikonu žánru přezdívalo „Berghain východní Evropy“. V roce 2018 ho potom policejní zásah dostal do povědomí ještě širší veřejnosti. Těžkooděnci tehdy vtrhli do Bassiani a souběžně do klubu Café Gallery pod záminkou zátahu proti dealerům drog. Akci však pocítili především hosté, kteří byli pod hlavněmi samopalů vyvedeni ven. Poté policie nechala zavřít další dva kluby ve městě, Khidi a Mtkvari. Po této události vyšly tisíce lidí demonstrovat – a protesty ostře potlačila policie.

„Od začátku se profilovali i politicky. Obhajovali třeba lidi, kteří dostali extrémně vysoké tresty za držení lehkých drog,“ popisuje kontext Lela Bernátová, projektová manažerka české organizace Konsent, která v Tbilisi sedm let žila a pracovala a do klubu se chystala právě vpředvečer zásahu. Zakladatelé Bassiani spolupracovali s hnutím White Noise, které se zasazuje o zmírnění přísných gruzínských protidrogových zákonů. „Bassiani bylo od počátku programově bezpečným prostorem. Před vstupem do klubu jste museli třeba ukázat svůj facebookový profil, zda na něm nemáte nějaké homofobní nebo transfobní příspěvky,“ vzpomíná Bernátová.

Kluby jako Bassiani jsou v gruzínské společnosti útočištěm nejen pro queer komunitu, ale třeba i pro třicátníky, kteří mnohdy žijí ve stísněných vícegeneračních domácnostech s rodiči a prarodiči a postrádají alespoň kousek svobodného prostoru. V zemi, kterou v touze po větší volnosti opouštějí tisíce mladých lidí, klub dodnes funguje jako maják pro každého, kdo si chce prostě užít večer a být u toho sám sebou.

„Ano. Je v tom volnost a určitě i šance se vymezit proti většině,“ říká Terry Rivers z klubu Fuchs2. „Když stojím u vstupu, mám jako queer osoba konečně možnost někomu říct to, o co mi jde. Pokud máte pocit, že vám nějací lidé nejsou rovni, měli byste jít jinam.“