Podivný nacionalismus vládní koalice

„Nacionalismus je dětinský. Jsou to spalničky lidstva,“ řekl Albert Einstein. Jednoho dne se lidstvo možná vyléčí, ale Slovensko zatím prožívá jen další recidivu. A virus nacionalismu dokonce mutuje.

Slovo „protislovenský“ se stalo běžnou výbavou koaličních politiků, avšak používají ho jinak než v minulosti. Nepřáteli Slováků už nejsou míšenci či přistěhovalci, narážka na etnický původ zmizela – nepřáteli Slováků jsou Slováci, kteří jsou proti vládě. Je to zdánlivě malá změna v rétorice, ale jen zdánlivě. 

Příběh slovenského nacionalismu je relativně krátký. Ten z 19. století měl ještě pozitivní ideu národní identity opřené o kulturu – lidovou i moderní. Ten z 20. století už byl zcela jiný, a přestože měl různé podoby, jeden jeho rys byl neměnný: vždy byl protidemokratický. Na rozdíl například od pobaltských zemí, kde nacionalismus hrál důležitou roli začátkem devadesátých let při vzpouře proti ruské nadvládě a během budování demokracie. 

Zároveň byl ten slovenský vždy paranoidní, založený na konspiračních teoriích. Smrtící sílu ukázal během druhé světové války, kdy slovenský prezident Josef Tiso kázal o tom, že je třeba zbavit se „židovského živlu“ a za nepřátele národa považoval i Čechy. 

Během komunismu byl nacionalismus oficiálně zakázán, proto se za nepřátele režimu v padesátých letech označovali „buržoazní nacionalisté“, avšak s plnou silou se vrátil po roce 1989. Úhlavními nepřáteli se stali Maďaři a Češi, po rozdělení Československa zase „federalisté“, tedy Slováci, kteří nesouhlasili se vznikem samostatného Slovenska, a maďarská menšina. 

Tehdy byl živen nejistotou mnoha, kteří po roce 1989 ztratili půdu pod nohama, báli se budoucnosti a poslední jistota, k níž se mohli upnout, byla jejich slovenskost. Byla to ošklivá léta: z komunistů se stali národovci, vynořili se ľudáci (členové a voliči Hlinkovy slovenské ľudové strany, vládní strany Slovenského štátu – pozn. red.), zapalovaly se vatry, hledal se střed Evropy, státu se zmocnili barbaři zahalení do slovenské vlajky.

Po porážce Vladimíra Mečiara se zdálo, že nacionalismus se vypařil, on však jen zalezl do díry. Po čtvrtstoletí z ní vyšel zmutovaný do nové podoby, ale stejně paranoidní a protidemokratický.